Kdo se bojí, ať nechodí na abiturientský večírek.

Vzpomínat se má, ale ne více jak jednu hodinu. Z toho důvodu i abiturientský večírek je bezpečný právě jen tu první hodinu. Pak se může stát, že ožije minulost a to může být zlé. A hlavně radím : Nechte tu lásku spát. Navěky.

Na gymplu se do mě, pokud vím, doopravdy nezamilovala žádná holka. Příliš chlapecký obličej na maturitním tablu i po mnoha letech dokazuje, že jsem zrál pomalu, jak jablko v těžkém polostínu. Možná právě vinou mé nezralosti hraničící až s dětinskostí, jsem však beznadějně zamilovaný byl. Snad tomu tak chtěla matka příroda, že objektem mé touhy se stala Emilka – nejkrásnější holka nejen naší třídy, ale celého gymnázia. Na reálný plnohodnotný vztah s obyčejnou mladou holkou z masa a kostí jsem tehdy ještě neměl, jen na zoufale platonickou zamilovanost k největší krasavici široko daleko. Emilka však nebyla nedostupná jen pro mě, ale prakticky pro každého ve třídě. Zatímco však ostatní kluky její nedostupnost nijak zvlášť netrápila, maximálně jen dráždila, tak mě ničila. Tehdy bych snad prodal maturitu za jeden jediný její vášnivý polibek.

Po maturitním večírku jsem ji dlouho neviděl. Na abiturientské večírky, které jsme zprvu pořádali každý rok, nechodila. Její svět byl jinde, než-li ten náš. Povídalo se, že žije s nějakým mladým chirurgem z Brna, co má vilu v rezidenční čtvrti někde v Králově Poli. Už dávno jsem uzrál a doháněl to, co jsem na gymplu zameškal. Emilka zůstala jen vzpomínkou na pozdně pubertální poblouznění mládence, který si málem musel malovat vousy pod nosem. Na jubilejní desátý pomaturitní večírek však přišla..a byla ještě krásnější než kdykoliv předtím.

Kéž by nepřišla, nebo kéž bych já nepřišel. Ta pomaturitní setkání mne již nelákala. Život šel dál. Měl jsem za sebou vysokou školu, vojnu,získal docela prestižní práci. Přibylo mi spoustu nových přátel, se kterými mě spojovalo mnohem více, než-li s bývalými spolužáky. Také jsem už měl vážnou známost a rozhodnutí, že se vezmeme, bylo na spadnutí. Jenže jsem na ten proklatý večírek přišel.

Bůhví, čím jsem ji zaujal. Deset let mě neviděla. Už jsem nebyl klukem, co uměl psát zamilované básničky. Stal jsem se docela úspěšným mužem, kterému nechybělo patřičné sebevědomí. Anebo to bylo úplně jinak. Každopádně jsem poznal, že mám u ní šanci. Její krása mne neoloupila o odvahu. Možná trochu ano, ale po dvou koňacích jsem už zase věřil několikrát ověřené pravdě, že holky, včetně těch hezkých, to chtějí taky. Nijak jsem však netlačil na pilu. Radoval jsem se z pouhého faktu, že strávím večer ve společenství ženy mých dávných snů.

Těch koňaků nakonec bylo více. Neopil jsem se, jen se dostal do nějaké vyšší dimenze reality. S odstupem času mi ty následné hodiny, které skončily v jejím hotelovém pokoji, ze všeho nejvíce připadaly, jako nějaký hodně živý sen, po němž však neodvratně muselo přijít probuzení. Nejasně jsem si uvědomoval, že celý večer jsem neskutečně kecal. Z celé té konverzace ještě předtím, než jsem ji doprovodil do hotelu, mi uvízla zdánlivá banalita. „To není pravda“, řekla, když jsem konstatoval, že tehdy na gymplu jsem byl pro ni z celuloidu a přitom už tehdy ji zbožňoval. „Nikdo mi nenapsal krásnější vyznání, než-li ty. Dlouho jsem si je schovávala. Možná ho ještě někde mám.“ V tom okamžiku jsem krátce vystřízlivěl a zároveň zrudl. Ano, napsal jsem ji vyznání, ale anonymně. Nikdy bych se nedokázal pod tak silná slova podepsat. Věděl jsem, že sotva kdy budu mít příležitost ji něco takového říci, tak jsem ji napsal alespoň anonymní vyznání.

„Ty jsi věděla, že jsem to psal já?“

„Věděla. Psal jsi nejhezčí slohovky ze třídy. Profesorka je pak skoro vždy  všem přečetla. Bylo mi jasný, že jsi ještě neměl holku, napsal jsi to takovým ještě hodně klučičím stylem. Litovala jsem, že je mi osmnáct a ne čtrnáct...“

„To jsem nevěděl.“

„Žádná holka by nechtěla tak krásné vyznání nevyslyšet. Lepší je dělat, že žádné nebylo.“

„Jo. Máš pravdu,“

Tu noc jsem vyslyšen byl, ale zaplatil jsem za to svou duší. Od té chvíle se můj život rozpůlil na to, co bylo předtím a na to, co bylo potom. Náš krátký vztah se ze všeho nejvíce podobal jednomu velikému drogovému tripu. Jezdil jsem za ní dvakrát týdně do Prahy,kde bydlela, a v mezidobí za sebou pálil mosty. Takhle to dál nešlo. Nakonec jsme si oba vybrali skoro celý zbytek dovolené a zamluvili jsme si rekreační pobyt na Vysočině. Prožil jsem nejkrásnějších deset dnů v mém životě. Vzájemná chemie pracovala, i když jsme opakovaně spolu sdíleli čtyřiadvacet hodin denně. Každý další den se nám zdál krásnější, než-li ten předchozí.

Chtěla, abych ji říkal něco hezkého, když už mám to básnické střevo. Na to jsem však nikdy moc nebyl. Silná slova mi nešla přes jazyk.

„Tak je napiš.“

A tak po celou dobu pobytu jsme mezi sebou hráli takovou zvláštní hru. Každý den jsem napsal své vyznání a dal ho do obálky na recepci. Ona si pak o něco později obálku vyzvedla. Kdybych měl tu moc, všechna ta psaní bych nechal anihilovat, aby po nich nezůstala ani molekula. Jenže tehdy mi kolovaly v krvi endorfiny v obrovském množství a po světě jsem chodil s duší dokořán otevřenou. A pak náš desetidenní pobyt končil. Zbývala poslední večeře a poslední „vyznání“ v zalepené obálce. Napsal jsem ho tentokrát v próze. Byla to nabídka k sňatku, neboť jsem chtěl žít s tou, kterou mi daroval osud. S osudovou ženou.

Vlastně se stalo to, co se mělo stát. Nutně jsem musel skončit jako Ikarus, který vylétl až příliš do výšin, kde neměl co pohledávat. Zákonitě musel přijít pád. Konec však přišel příliš brzy a byl příliš krutý. Trvalo mi skoro rok, než jsem se dokázal dát do pořádku.

Nechápal jsem, proč na mou nabídku společného života vůbec nezareagovala. Její chování se diametrálně změnilo. Chovala se najednou chladně a odměřeně. Nedovedl jsem si to vysvětlit. Celou cestu vlakem jsme strávili mlčením. Deset dní euforie teď vystřídala prohlubující se deprese. Co jsem vlastně udělal špatně? Asi úplně všechno. A pak mi to došlo. Vzpomněl jsem si, co mi říkala na pomaturitním večírku.“Žádná holka by nechtěla tak krásné vyznání nevyslyšet. Lepší je dělat, že žádné nebylo.“

Čas dokáže všechny rány nakonec zacelit. S Věrou jsme se zase po roce dali dohromady, měli spolu dvě děti a nedávno se nám narodila první vnučka. Na svůj život si rozhodně nemohu ztěžovat. Emilie se nakonec zasunula někam na hranici mezi vědomím a nevědomím. Stala se dávno zhojenou ranou, která se ozývala neurčitou bolestí jen velmi zřídka.

Na abiturientské večírky jsem nechodil. Vyhýbal jsem se jim,jak čert kříži. Dostal jsem však oficiální pozvání na oslavu 100. výročí založení gymnázia. Odmítnout jsem nemohl. Když skončila oficiální část, rozdělili nás podle tříd k jednotlivým stolům. A najednou jsem ji po mnoha letech opět uviděl. Setkali jsme se pohledem, ale ani jedna jiskřička nezaprskala. Po hodině běžné společenské konverzace s bývalými žáky jsem se rozhodl, že je čas jít. Vstal jsem, ale nohy mě přestaly poslouchat. Jako kdybych byl přitahován magnetickou horou, jsem přistoupil k ní a požádal ji, zda-li by si se mnou nedala skleničku u baru. Čekal jsem, že se pod nějakou záminkou omluví, ale po krátkém váhání mou nabídku přijala.

Whisky už jsme měli skoro dopitou, když jsem konečně našel ta správná slova.

„Emilko, už to všechno odnesl čas. O nic vlastně nejde, ale přece bych něco rád věděl.“ Pověděl jsem ji o mé nabídce sňatku v zalepené obálce na recepci.

„Jakou nabídkou sňatku? Žádná nebyla. Nedovedla jsem pochopit, že to nekrásnější poslední vyznání, které jsi mi sliboval, byla ve skutečnosti prázdná obálka. Celou cestu vlakem jsem čekala, že něco řekneš, něco vysvětlíš, ale mlčel jsi jako hrob a ani potom jsi se neozval.“

Během vteřiny jsem se tryskem ocitnul o třicet let zpátky.

„Emilko, prosím tě, aspoň mi řekni, že by jsi tu nabídku k sňatku odmítla.“

Oči se ji zaleskly.

Nevím, co by se stalo později, ale jedno vím určitě. V ten okamžik bych ti skočila do náruče a byla šťastná.“

Nikdy jsem to neměl vědět, nikdy jsem to neměl vědět,mumlal jsem si celou cestu domů. Pocit marnosti však nepolevoval.