Já už nechápu ani ta jednoduchá řešení.

Podle všeho k oslavám stého výročí státní samostatnosti nebyl žádný důvod. Nikdy jsme nepřestali být protektorátem. Tvrdí to i ti, kterým bezmezně věřím a dávám jim lajky.

Nejsem zrovna Einstein a proto mě mohou zákonitě oslovit jen ti, co nabízejí jednoduchá řešení. V poslední době však zjišťuji, že už nerozumím vůbec ničemu, dokonce ani těm, co mluví hezky po našem a když nám něco napíší, tak naschvál i s pravopisnými chybami, aby se nám co nejvíce přiblížili. To se mi líbí, i kdy mi je jasné, že to dělají z legrace. Když pak ještě k pravopisným chybám přidají nějaké nářečí nebo hantec, připadám si skoro jako jedničkářka. Jenže zdání klame. Oni to jsou ve skutečnosti chytří lidi a když tu svou inteligenci rozbalí, nerozumím jim ve skutečnosti ani slovo. Třeba takový Tomio Okamura, kterému jsem dala hlas, neboť jako jediný propaguje přímou demokracii. Tomu rozumím. Lidi si o všem rozhodnou sami přímým hlasováním a ne prostřednictvím zástupců, kteří se volí jakousi D'Hontovou metodou, kterou nechápe skoro nikdo. Já se v matematice definitivně zasekla u trojčlenky a D'Hontova metoda je pro mě jen habaďůra na lidi. Jenže onehdy jsem se snažila přelouskat Okamurův článek o venezuelské ropě a Hisballáhu, což v překladu prý znamená Strana Alláhova, a rozuměla jsem mu ještě méně, než té D'Hontově metodě. V určitých pasážích jsem dokonce měla dojem, že těm klukům bradatým snad i fandí. Prostě ta geopolitika je složitá jak mlátička.

Chci být ale dobrá vlastenka. I z tohoto důvodu v souvislosti se stým výročím existence naší samostatné státnosti jsem se plně otevřela všemu, co by mé vlastenectví posílilo. To jsem si tedy dala! Teď, když už je po všem, jsem se ještě neprobrala z kocoviny. Opět se mi potvrdilo, že všechno je ve skutečnosti jinak, než jak se nám celou dobu tvrdí. Žádná státní samostatnost v roce 1918 nikdy nevznikla a ani nyní neexistuje. Nedávno jsem se v ostravském nářečí definitivně dozvěděla krutou pravdu, že v říjnu 1918 jsme se ve skutečnosti dostali, jak se říká, z deště pod okap. Z rakousko-uherského žaláře národů jsme se jen ocitli v pevnosti na ostrově If, kde jsme úpěli až do roku 1938 jako francouzský protektorát. Z protektorátu nás na chvíli osvobodila zrada našich věznitelů v Mnichově, díky níž jsme se proměnili v protektorát Čechy a Morava. Pak jsme se stali gubernií Sovětského svazu a to až do roku 1989. Poté jsme byli rozkradeni a oloupeni o veškerý průmysl a stali se bezmocnou hříčkou v pařátech Bruselu. Momentálně mají navrch Quislingové, kteří vlastizrádně posluhují Bruselu. Řeknu to tak, těm geopolitickým řečem, že u Kábulu bojujeme o Prahu moc nerozumím, ale přestávám rozumět i našim ocejchovaným vlastencům. Podle nich vlastně nemám být na co hrdá. A to jsem si myslela, že být vlastenkou je to nejjednodušší, co mohu jako nekvalifikovaná lift asistenka udělat.