Doba zamilovaných dopisů psaných vlastní rukou nenávratně končí. Už žádný voják své dívce nenapíše, že pravou rukou ji píše a levou na ni myslí, ale zase z té nejkrásnější korespondence už nikdo nesestaví román.
Abych se přiznal, už dlouho ani nevím, kolik stojí poštovní známka na dopis. Dá se vůbec ještě koupit někde jinde než na poštovním úřadě? Osobní dopisy, zvláště ty psané vlastní rukou a s pečlivě zalepenou obálkou, se mi dnes objeví v poštovní schránce stejně zřídka, jako papoušek v zahradním krmítku pro sýkorky. Podle současných parametrů je pokus napsat propiskou text přesahující jednu normo stránku bez pomocí klávesnice s automatickým korektorem pravopisných chyb objektivně vzato pěkný vopruz. Prostě svět před googlem znamená totéž jako svět před Kristem anebo svět za panování krále Klacka.
Považte. Nejprve by se musel v papírnictví zakoupit luxusní dopisní papír s obálkami. Pokud by vám na dopise opravdu záleželo, určitě byste ho nepsali rovnou na čisto. To si většinou nedovolila ani Božena Němcová. Když se přesto odvážila /většinou šlo o dopisy svému muži/, tak v každé třetí větě měla nějaký škrtanec a sem tam i pravopisnou chybu. Tak jako jednou vyřčené slovo už nelze vzít zpátky, tak také jednou napsané souvětí nelze vyprovodit z drahého dopisního papíru tím, že se přeškrtá. Právě naopak. První, co každého bude zajímat, bude to, co chtěl pisatel tak vehementně zakrýt. Když se nakonec podaří dopis sestylizovat tak, aby měl šanci obstát, zabere to tolik času, za který by se dnes bez sebemenších problémů odeslalo tři sta esemesek , tisíc lajků a padesát selfíček s kačeřím úsměvem. Napsaný dopis se na jedno mrknutí oka odkliknout nedá. Musí se strčit do obálky, opatřit známkou, vypsat přesnou adresu včetně příslušného směrovacího čísla a odnést do vzdálené poštovní schránky, kde pak dlouhé hodiny bude ležet, než poštovní zřízenec schránku vybere a dopis dá k přepravě. Další dva až tři dny bude trvat, než psaní doputuje k adresátovi a konečně se ocitne v něžné ruce té, které byl určen. Pak nastane druhá fáze - čekání na odpověď. Uplyne týden, dva týdny. Pokud uplyne i třetí týden a pořád nic, znamená to dle současné emotikonové abecedy palec dolů.
Jediná forma dopisu, která roste geometrickou řadou, je tzv. otevřený dopis. Já jsem za svůj život napsal jen jeden, ovšem nechtěně, neboť jsem zapomněl zalepit obálku a ani jsem ho neadresoval, jak to už u opravdických otevřených dopisů bývá, ministerskému předsedovi, Ústavnímu soudu nebo řediteli Českých drah. U otevřeného dopisu, na rozdíl od zalepeného, je totiž ještě ten rozdíl, že zalepený si skoro vždy ten, komu je určený, přečte, kdežto otevřený dopis si přečte kde kdo, ale skoro nikdy ten, komu je adresován.
Abych však předešel uštěpačným poznámkám, že ze mne jen mluví zahořklost někoho, koho už „strýc neplácá po ramenou, nikam ho na oběd nepozvou a dívky mu žádné nepíšou“, trvám na tom, že v mém případě je přesný opak pravdou! Zájem o mou osobu včetně dívek, které mi píšou skoro každý den, je enormní. Pro ilustraci uvedu výběrový vzorek své korespondence jen za poslední měsíc. Celkem jsem obdržel dvanáct žádostí o přátelství zhruba v poměru dvacet procent mužů a sedmdesát procent žen. Tolik reakcí jsem neměl ani v době své největší slávy, když jsem v přímém televizním přenosu opakovaně losoval Matesa v Bakalářích a vysloužil jsem si přezdívku televizní Vilém. Jak už to u oblíbených celebrit bývá, ani já většinu uchazečů o mé internetové přátelství neznám, zvláště pak ty z ciziny včetně daleké Bolívie. Třeba nějaká Georgina Kanya, která je tedy fakt kočka, by o mé přátelství hodně stála. Nejspíše ji uhranula má blogová profilová fotka na iDnesu. Ještě více po mně jede Magda /příjmení z důvodu ochrany osobních údajů raději neuvedu/, které podle všeho jde o nějaký už vážnější vztah. Podle toho jak vypadá, soudím, že to bude nějaká bejvalka od Jaromíra Jágra. Opravdu dokonale krásná. Včera mě zase překvapilo mailové oznámení, že mne při studiu angličtiny přes aplikaci Duolingo sleduje jakýsi xytW17. Jen doufám, že nemá na rozdíl od OO7 povolení zabíjet. V den mých narozenin nebo svátku, kromě příbuzných a přátel, mi gratuluje spousta velmi známých institucí zejména z bankovního sektoru a investičního poradenství a to i přesto, že jsem jim nenapsal ani jeden otevřený dopis. Naopak jsou to spíše oni, co mi zasílají otevřené dopisy s dobrými radami, abych neudělal nějakou chybu při finančním spravování svých celoživotních úspor. Elektronické pošty hlavně přes WhatsApp dostávám taková kvanta, že se mi kvůli přeplněné paměti zasekává můj nijak levně pořízený chytrý Samsung.
Zato moje stará plechová schránka na dopisy připomíná kdysi slavnou zájezdní hospodu u hlavní cesty, která kvůli nedaleko postavené dálnici kromě místních roznašečů reklamních letáků a výpisů z inkasa upadla u nóbl klientů v zapomnění. Doba zamilovaných dopisů, ze kterých by se dal z těch absolutně nejlepších klidně sestavit román jako třeba Nebezpečné známosti, pominula. Škoda. To těšení na netrpělivě očekávanou odpověď mělo něco do sebe. Akorát nevím, jestli ze mě mluví vzpomínkový optimismus nebo nostalgie. Asi obojí.
