Zítra to bude u soudu naprostá formalita. Advokát říkal, že maximálně dvacet minut a můžeme jít domů. Rozvodové řízení už není jako dříve, kdy napřed muselo proběhnout smírčí řízení a teprve pak rozvodové.
Kde se stala chyba? Ještě štěstí, že se mě na to nebude nikdo ptát. Zdánlivě je všechno jasné. Má zatím ještě manželka mě nemá ráda. Definitivně a neodvolatelně. Učinila tak bez emocí. „Pokud bys chtěl, klidně si posypu před soudem hlavu popelem. Za všechno mohu já, to vím.“
„V návrhu na rozvod sis posypala hlavu popelem dost. Nedala jsi mi možnost, abych ti s tím těžkým kufrem viny gentlemansky pomohl..“ a pak se mám cítit jako chlap, už jen v duchu jsem dokončil větu.
Jediné, na co jsem se zmohl, bylo, že jsem si do omrzení znova a znova pouštěl na YouTube od Hany Hegerové Rozvod. Smůla, že text šansonu vycházel z pohledu ženy, což samo o sobě mě frustrovalo, zvláště verše „To ty jsi se rozhod jako muž a pravý chlap a řekl jsi: Rozvod!“ . Jako muž a pravý chlap se přece rozhodla má žena a nikoliv já. Já jsem ten, který pláče, že „teď nezbylo už vůbec nic, jak po světle letních létavic.“ A pak mi to došlo. Osvícen náhlým poznáním, asi jak Isaac Newton, když mu ze stromu spadlo jablko na hlavu, jsem zřetelně uviděl okamžik, kdy se první neposlušná buňka našeho manželství vymkla kontrole.
O tom, že něco není v pořádku, nasvědčovalo, že si žena chtěla pořídit psa. Prý aby ji měl kdo chránit. Považoval jsem její zdůvodnění za nesmyslné. Už předtím jsem nainstaloval bezpečnostní dveře s vícebodovým uzamykáním za pětadvacet tisíc.
„Nestačí mi, aby mě chránily jen nějaké dveře. Už jsi někdy viděl statečné dveře?“ Marně jsem argumentoval, že pes ochranář do městského bytu není právě dobrý nápad. Vypočítal jsem ji všechny racionální argumenty, ale nakonec jsem ustoupil. Zajdeme za nějakým kynologem a pokud vyvrátí mé argumenty, tak si nějakého psa, který ti poskytne iluzi bezpečí, pořídíme.
Od první chvíle kynolog věděl dvě věci a to, že se hluboko v duši bojím psů a že mám nezaslouženě hezkou ženu. Od počátku stál na její straně.
„Opravdu si myslíte, že je vhodné mít psa v bytě?“zeptal jsem se v bláhové naději, že kynolog odpoví záporně.
„Nevím, jestli to bude vhodné pro vás, ale pro vašeho psa určitě. Největší chudáci jsou venkovští psi na řetěze u boudy. Pes je smečkové zvíře, které je nejšťastnější v nejbližší blízkosti svých pánů.“
„Ale v malém prostoru bytu?“
„Pes většinu svého života prospí. Nemusíte mít obavy.“
„A nestačil by nějaký malý pejsek?“
„To se zeptejte své ženy. Většinou muži chtějí většího psa a ženy malého psíčka. U vás je to naopak?“
„To ne.“
Ve všem ji dával za pravdu. Pak zničehonic obrátil.
„Určitě uděláte své ženě velkou radost. Nedovedu si představit, že byste nechtěl. A pro vás to, jako muže, bude také velká výzva. Určitě smysluplnější, než-li je například bungee jumping.“
„Jak to myslíte??“ Kynolog svými nozdry nasál pach mého strachu, který ho ještě více vydráždil.
„Jako kynologové o tom neradi mluvíme, ale každý pes větší rasy se jednoho dne pokusí stát se vůdcem smečky. Souboj je prakticky neodvratný a nastává zhruba mezi druhým a třetím rokem života psa.“
Cítil jsem, jak se mi na čele začíná perlit pot.
„Nemáte se čeho lekat. Většinou to děláme tak, že při pravidelném očkování přidáme zklidňující látku s dlouhodobým účinkem anebo doporučíme majiteli speciální kolárek na noc. Většina chlapů však přijme výzvu a svého psa v souboji porazí. Není to nic těžkého. Po vítězném souboji nebudete pak mít oddanějšího psa, to vám zaručuji.“
Myslel jsem, že manželka v té chvíli zasáhne, ale neučinila nic. Uhrančivě se na mě dívala. Četl jsem ji v očích, že nejen chce, abych koupil psa, ale abych za dva nebo tři roky, až přijde čas, si to s ním rozdal.
„Neznám jediný zdokumentovaný případ, že by majitel nad svým psem nevyhrál,“ještě dodal kynolog.
„Tak, co?“zatahala mě za rukáv. „Půjdeme do toho?“ Pak si konečně všimla mé smrtelné bledosti a krůpějí potu na čele.
Už tehdy jsem tušil, že kynolog lhal, ale můj strach byl silnější, než-li mé ratio. Nechtěla mne trápit a sama řekla, že ještě všechno zvážíme. Už se však nikdy k celé věci nevrátila. Od té chvíle našemu manželství začal odtikávat čas.
