Čest práci soudruhu a jiné nostalgické pozdravy a oslovení.

     Nebyly jen křupavé rohlíky za třicet haléřů, ale i pozdravy a oslovení. Například čest práci soudružky a soudruzi.

Není to tak dávno, co se nostalgicky vzpomínalo na obložené chlebíčky za osmdesát haléřů a párky v pravém střívku zvané komunardy ve vyhlášeném automatu Koruna na Václavském náměstí. Já také ještě pamatuji na rohlíky za třicet haléřů, které, když se do nich kouslo, krásně zakřupaly a chutnaly i jen tak bez ničeho dalšího. S držkovou polívkou dohromady pak tvořily nebetyčnou pochoutku daleko převyšující zážitek z mého prvního polistopadového setkání se syrovou ústřicí pokapanou jen citrónem anebo japonským sushi se syrovým kouskem rybího masa a zeleného wasabi, které rozpálilo mou ústní dutinu jako horkovzdušnou troubu nastavenou na 200 stupňů.

Jo, jo bejvávalo, ale taky se tehdy i jinak zdravilo a jinak oslovovalo. I na to by se mělo občas vzpomenout.

Když dnes čtu vzpomínky pamětníků, jak kdo tehdy zdravil, jakým způsobem oslovoval a jak zásadně nechodil do Pionýra, v prvomájovém průvodu nebyl ani jednou, nenacvičoval Spartakiádu ani v rámci hodiny tělocviku, začínám nedůvěřovat vlastním vzpomínkám, jak to tenkrát s těmi pozdravy vlastně bylo. Proto se za svůj dnešní nostalgický výlet do minulosti všem statečným pamětníkům už dopředu omlouvám a prosím, aby další řádky považovali za mé doznání.

Poprvé jsem použil oslovení soudruh, soudružka velmi záhy, takřka v raném mládí. Bylo to v první třídě a v dalších třídách jakbysmet. Teď se mi to jeví více než zvláštní a dokonce i drzé, aby sedmiletý fracek oslovoval vysokoškolsky vzdělanou padesátiletou ženu takto důvěrně. Oslovení soudružko totiž implikuje jakýsi bližší až familiární vztah, který už ve své podstatě platí oboustranně. Byla li třídní pro mne soudružkou, logicky jsem musel být já pro ni soudruh byť o více než čtyřicet let mladší a tzv. pod zákonem. Přísahám však, že takto jsme své učitele bez výjimky oslovovali všichni ve třídě.

Podle tehdejších „společenských“ pravidel po oslovení soudruhu, soudružko automaticky následovala „anglosaská“ tykačka. To ovšem ve škole neplatilo. Nás žáky po oslovení souško učitelko ani ve snu nenapadlo přejít na tykání, které by znamenalo v lepším případě ředitelskou důtku a v horším případě dvojku z chování.

Jestli si někdo myslí, že oslovení soudruh, soudružka se používalo jen mezi členy KSČ, mýlí se. Tímto způsobem byli tehdejšími čelnými představiteli státu oslovováni až na výjimky všichni. Na oficiální úrovni oslovení pane nevěstilo nic dobrého. Takto se například oslovovali v trestním řízení obžalovaní. Neříkalo se soudruhu obžalovaný, vstaňte, ale pane obžalovaný vstaňte. V pozdější době reálného socialismu však naopak sémanticky spíše familiární soudruhu, soudružko navozovalo až mrazivou atmosféru. Přejít zničeho nic na „soudruhování“ znamenalo téměř vyhlášení nepřátelství.

Pokud jde o pozdrav čest práci, mohu pravdivě prohlásit, že ten jsem v době školní docházky použil jen v hudební výchově, když jsme se museli naučit zpaměti hudební skladbu Píseň práce. Už nikdy jsem v tak vysoké frekvenci tento pozdrav nepoužil jako tehdy. Text měl celkem pět slok a každá sloka končila slovy „buď práci čest, buď práci čest“. Celkem jsem tak v poměrně v krátkém časovém úseku desetkrát zvolal práci čest. I z textu písně je zřejmé, že se má na mysli především tvrdá fyzická práce. Paradoxem bylo, že ti, kteří bezkonkurenčně nejvíce fyzicky makali – horníci v hlubinných uhelných dolech, se i v dobách nejtužšího stalinismu takto nikdy nezdravili. Jejich pozdravem byl reakční Zdař bůh. Naopak tam, kde se spíše vládlo a řídilo než pracovalo, se vzdávala čest práci hromadně. Když však byla vyhlášena pracovní sobota a šlo se na brigádu do JZD, bylo by  zvolání práci čest považováno za provokaci. Papaláši se mezi sebou zdravili zkráceně čest /na Moravě česť/. Když se čest práci víceméně zprofanovalo, stačila malá perestrojka spočívající v prohození slovosledu, a inovace byla na světě : Práci čest!

Přiznám se, že v dospělém věku jsem byl okolnostmi donucen i tento všeobecně neoblíbený pozdrav vyslovit. Trochu jsem se přitom vždy za sebe styděl. Byl to svým způsobem symbol podvolení se daným pořádkům. Ani křupavý rohlík za třicet haléřů a držkovka za dvě koruny mne nezbavila zvláštní pachuti, která mi seděla na jazyku. Holt, takoví jsme tenkrát byli – tedy alespoň my, co jsme si ve třetí třídě nechali kolem krku uvázat pionýrský šátek.