Český helsinský výbor provedl kontrolu v několika vazebních věznicích a potvrdil mé poznatky. České vězeňství má k tomu vyspělému daleko a selhává především v oblasti snižování počtu recidiv trestných činů. Což ohrožuje všechny.
Policejní stát
Helsinský výbor konstatoval i známý fakt, že máme násobně víc vězňů a vazebně stíhaných než mají bohatší okolní státy. Výbor poukázal na to, že je to důsledek trestní politiky našeho státu. Čeští občané rok od roku ztrácí svá práva a svobody a ty jsou nahrazovány represí. Prostě jsme se stali policejním státem, který má tendenci vše řešit kriminalizací. Co jinde řeší pokutami, kaucemi, domácím vězením či alternativními tresty, u nás řešíme kriminálem.
Cílem má být ochrana
V normální vyspělé zemi je vězení především ochrana lidí proti nebezpečným zločincům. I na ty se společnost snaží působit a motivovat je tak, aby po propuštění už neznamenali nebezpečí díky jejich recidivě. Cílem takového systému je rozlišit kde je to možné a tam dát realistickou šanci návratu do života bez kriminálních skutků.
Inspirace stalinismem
Český represivní aparát má však jinou filosofii. Vzchází z představ totalitních režimů. Prostřednictvim kriminálu chtějí tak zvaně kultivovat společnost. Totéž chtěli nacisté i stalinisté. Civilizovaný svět pochopil, že toto nikdy nefungovalo a naopak to vlastní společnost zdevastovalo a vedlo k tragedii.
Oko za oko
České represivní složky vězení vnímají také hlavně jako odplatu, tedy vrátit to tomu zločinci. Neplatil jsi daně? Podvedl jsi někoho? Tak teď trp. Tato filosofie je ve vyspělé společnosti nepřijatelná i u pachatelů odporných činů, u kterých asi každý alespoň na okamžik cítí chuť jim vrátit to, co udělali druhým. Starozákonní „oko za oko“ není civilizovanou společností akceptováno. Nápravu nepřineslo, jen další křivdy.
Právo útrpné
U nás je navíc vazba často jen donucovací prostředek v rámci vyšetřování. Právo útrpné není povoleno, tak mučidlem se stal pobyt ve vazbě. Stále asi u nás platí pravidlo guru stalinské prokuratury Vyšinského, který říkal, že přiznání korunuje obžalobu. Logické je tedy přiznání tak trochu vynutit. Ve vazbě za pár týdnů změkne každý a je po starostech s dokazováním a vlastně i s takovou malicherností, zda čin spáchal či nikoli. Když se přiznal, tak je vše jasné. Čarodějnice se také většinou přiznaly.
Nás se to netýká
Milý čtenář si asi řekne: „Mne se kriminál netýká, já nic špatného nedělám a pokud někdo dělá, tak si to zaslouží.“ To by platilo, pokud byste nemohli u nás ve vězení skončit i za neúmyslný čin. Tedy i když znáte komplikovaný trestní zákon zpaměti a jste ho stoprocentně dbalí, i tak můžete skončit v cele. Ruku na srdce-kdo z vás zná trestní zákon a jste si stoprocentně jisti, že vše co jste kdy učinili bylo s ním vždy plně v souladu? A víte co dělají třeba vaše děti? Žijeme v policejním státě a asi byste se divili, kdo vše a za co je ve vazbě či vězení.
Naděje na změnu?
Na zjištění helsinského výboru pozitivně zareagovalo i ministerstvo spravedlnosti, což je dobrá zpráva. I ministerstvo si uvědomuje, že stav našich věznic není dobrý. Nadějný je i názor ministerstva, že chce víc využít domácí vězení, ale i domácí vazbu. Bohužel zavádění hlídacích náramků se strašně táhne a stálo by za to vše popohnat. Už mnoho let se spíše jen přešlapuje.
Bude někdo chránit lidskou svobodu?
Zásadní obrat však asi přinese až nějaká nová politická reprezentace, která bude chápat nepřijatelnost policejního státu, který u nás rozpíná svá křídla. Pochopí, že neustálé omezování lidských práv a svobod je cestou do pekla, stejně jako názor, že přes kriminály lze zlepšit život v naší zemi. Jsem pesimista a cítím, že to nastane za dlouho než zase pochopíme, že už tu zase řádí STB pod jiným názvem, ale stejnými metodami. Tuto zkušenost asi bude muset udělat mnohem více lidí než společnost procitne.
