Výchova mužů v Čechách

Čůrají na pangejtu, flusají po chodnících, ve dveřích vás stoprocentně povalí a navrch pošlapou, pod patnáct tisíc čistá ruka nevstanou z postele a nehledejte je tam, kde to smrdí prací. Od čeho by byli silné pohlaví, kdyby s sebou nechali zametat jak koho napadne. Já to vidím jednoznačně: měly jsme je seřezat včas.

“Už má nějaké povinnosti?” ptají se zvědavě kolegyně v práci a mají na mysli mého pětiletého syna. “To ho musíš hned přitáhnout, jinak budeš na všechno sama”.

Vychovat muže je odpovědný úkol a já naprosto netuším, jak to mám udělat. Je to jako v tom vtipu kdy si povídají dvě sousedky: “Ta moje dcera se dobře vdala. Nemusí obracet každou korunu, muž jí se vším v domácnosti pomůže, i o děti se postará. Ale ten můj chudák kluk, ten to chytnul. Ten si vzal takovou flundru. Doma nic neudělá, neuvaří, neuklidí, na děti nedohlídne, jen kouká jak rozfofrovat jeho výplatu.” Jinými slovy – jak vychovat z roztomilého kloučka někoho, kdo si nemyslí, že jídlo roste na stole a prádlo ve skříni a kdo nepovažuje za ideální ženu bytost s číslem podprsenky vyšším než IQ. A zase naopak, jak nevychovat ňoumu, na kterého se přilepí nějaká fůrie. Už mi to začíná připadat jako kvadratura kruhu.

V pátek jsem si byla sednout s kamarádkou na láhev lambrusca a probíraly jsme - jak jinak - chlapy. “Víš,” řekla mi, když jsme byly už daleko za půlkou láhve “měla jsem starýho, měla jsem mladýho, měla jsem chytrýho, měla jsem blbýho, měla jsem docenta, měla jsem hajnýho. Všichni jsou stejný.” To je hluboká pátečněvečerní moudrost, a i když se jí zdráhám uvěřit, co když je to pravda? Co když je výchova jen naše alibi, že jsme udělaly, co jsme mohly? Nebo vy to některá víte, jak z chlapečka vychovat onoho ideálního chlapa, po kterém všechny toužíme? Já tedy ne. Ale pro začátek ho naučím aspoň dávat dolů prkýnko.