Jestliže jsou ženy z Venuše, musí být muži z Červeného Trpaslíka

Je to už pěkně fousatý bonmot, ale vrací se ke mně pořád znovu a znovu jako střevní chřipka. Myslím tu duchaplnost o tom, že manžel je člověk, který pomáhá ženě z problémů, do kterých by se nebyla dostala, kdyby ho nebyla poznala.

Ve dvaceti mi to připadalo nemístně zjednodušující a krajně nespravedlivé k silnějšímu pohlaví. Dneska už mě ten svatý zápal přešel, ale snažím se ze všech sil o objektivitu. Je snad přece jedno, jaké si kdo kupujeme spodní prádlo. Jsme především lidi a každý máme nějaké ty svoje masařky.

    Ale proč se někdy muži chovají, jako kdyby nacvičovali na besídku zvláštní školy?

    Proč mi jeden oznámí, že nekoupil rohlíky, i když je měl na seznamu, jelikož jsem nahlas uvažovala o tom, že je možná nebudeme potřebovat a moje slovo je přece významnější než nějaký papírek?

    Proč přede mnou další medituje, jak koupí své přítelkyni něco k vánocům až 24. dopoledne, a to v potravinách přes ulici a potom dodá, že asi mražený hrášek, ten že jí alespoň do večera pěkně rozmrzne?
 
    Jeden můj manžel řekl u rozvodu, že by byl podal žádost sám, kdybych ho nebyla předešla a na dotaz soudkyně, proč tak neučinil, prohlásil, že neví.

    Asi už jsem si zvykla, protože dneska jsem pronesla větu: "Vybrala jsem si sice dárek, ale nečekej, že si ho i zabalím, schovám ho před sebou, dám si ho pod stromeček a pak budu překvapená." Jasně, že o tom co chci k vánocům melu "nenápadně" už od listopadu i s podrobným popisem a místem, kde se ta věc dostane a kolik stojí. Ale teď, když jsem si celou tu věc s tím, "jaký ste vy chlapi" nechala nad tímhle článkem znovu projít hlavou, musím připustit, že takhle mi vlastně připadá svět mnohem zábavnější. Aspoň je o čem pokecat u kafe.

    Jediný muž, kterému to neodpustím je letoší výherce ceny Kyselá žába s jedním z celé plejády svých neomalených keců. Najděte si ho a žasněte.