Den kdy zhasnul blog

Byl tomu právě týden, kdy za záhadných okolností vypadl blog idnes a umožnil nám tak zamyslet se nad tím, proč na něj pořád lezeme a co tam vlastně chceme.

Blog je zvyk nebo zlozvyk( jak se komu líbí) a když jsem zjistila, že něco nešlape jak má, dostala jsem hroznou zlost na našeho laxního poskytovatele kabelu. Buď mu zase veverky přehryzaly dráty nebo napršelo do vedení. Spojení se světem mívá u nás často mrtvičnaté záchvaty.

Ale tentokrát to bylo jinak. “Stalo sa niečo hrozné” psal vyhledávač a měl pravdu. Nemohla jsem zkouknout svoje články, mrknout se jak se dařilo kolegům ani projet statistiku. Nic se neděje, řekla jsem si. Ale dělo se.

Blog je pro mě příležitost aspoň symbolicky zaútočit na věci, které nemůžu změnit. Zdá se mi, že pro hodně z vás taky. Jakmile jednou vrhnu “jedovatou slinu” uleví se mi. Udělala jsem, co jsem mohla a dotyčný problém mě přestane trápit. Když na něj znovu narazím, patří už do kolonky vyřízeno. Je to prostě druh terapie a ještě příležitost se pobavit a možná někdy i pobavit jiné. Je to jako dělat dlouhý nos na celý veliký a nebezpečný svět a je to príma.

Když píšu blog, připadám si někdy jako v tom vtipu, jak se ti dva pánové ženou v metru na eskalátor, snaží se předběhnout se, strkají do sebe a šlapou si na nohy tak dlouho, až jeden zvítězí a prodere se na schody první. Po cestě se ho zmocní výčitky svědomí a tak když na konci vystoupí, obrátí se na poraženého a pokouší se omluvit a svoje jednání alespoň trochu vysvětlit. “To je dobrý!” odpoví mu ten pokopaný a odstrčený pán s úsměvem “Já jsem vám už plivnul na záda.”