Dnes to nebude o nadšenosti z hobby. Nebude to ani o vizi našich národů, tedy nejspíš neradostné budoucnosti. Dnes to bude o konci náročného pracovního dne.
Poslední dni trávim hodně času na projektu v práci. Celý den za počítačem. Pak nějaká pauza na nákup a večeři. Nakonec doma na notebooku alespoň do půlnoci. Osm hodin spánku do rána to rozhodně není.
Dnes to vypadalo stejně. Celý den řešení pracovních problémů. Někdy už jsem měl chuť s tím praštit. Naštéstí se většina problémů vyřešila. Doufal jsem, že večer bude volnější. Bohužel volal partrner ze zahraničí. Domluvili jsme se na nutné noční migraci v rámci projektu. Ta měla trvat asi pět hodín. Spustil jsem první fázi a utíkal přes potraviny domů.
Po východu z budovy jsem narazil na skupinky lidí uvnitř Lucerny. Některí šli zřejmě na nějakou výstavu a zbytek na koncert. Mezi skupinkami byla asi fotografická výstava. Poutače byli ještě otočené proti sobě. Když jsem je míjel, tak akorát jeden otočil pracovník směrem ke mě. Byl na něm text přibližně: až 300 000 Romú je v Česku diskriminováno. Nevím, jestli ten pán to dělal za (naše) peníze nebo z přesvědčení.
Chvilkově jsem se ponořil na jakéhosi snu. Snil jsem, jak mě chytá amok. Měl jsem chuť zničit vše, co hlásá nesmysly. Ale za poškozování cizích věci jeden měl nastoupit do vězení. A prý je zákon úzkoprsý. Pak jsem se probral a začal jsem to vidět z pozitivní stránky. Čeká mě ještě pár hodín práce z domova v noci. Jsem rád, že mám zaměstnání. Nechtél bych být u pohovoru diskriminovaný jenom pro to, že jsem cizinec. Bohužel jsem ještě neviděl, že by naše IT divize přijala do pracovného poměru vzdělaného Roma. A tak nám bílím nezbýva nic jiného, než makat...
PS: omluvte zahraniční češtinu :-)
