Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi

Kapitola I. O setkání Ptakopyska a Víly pralesní. Funěl, dupal, už mu bylo jedno, že dělá rámus. Hlavně, říkal si, ať už jsem konečně ve vodě. Dvě srnky udiveně sledovaly toho podivného tvora,který vypadal jako ...

... nepovedený medvídek maskovaný za kachnu.  Čenich jako kachní zobák, tělo porostlé kožešinou a co ten placatý ocas?

A jak neohrabaně se prodírá křovím a toho rámusu kolem. – A kruciš a kruciš, zase ty pronikavé hlasy dvounožců a dupot, honem se musím někam schovat. Rychle se vmáčknul do nejbližšího křoví  a … hele co to tu je za komůrku? Objevila se před ním malá jeskyňka. Spokojeně vydechl, tady mě nenajdou.

„Auuu, ty hulváte!“, ozval se tenký hlásek, který zněl jako ten nejjemnější déšť, ale docela naštvaný. „Dávej pozor, pomačkals mi mou sukénku.“ Ptakopysk, tak se to zvláštní stvoření jmenovalo, se nechápavě rozhlédl. Poprvé v životě viděl něco tak křehkého, stříbrného a droboučkého.  - "Och, madam, velice se vám omlouvám", vyhrkl ze sebe, tak jak to zaslechl před pár dny od jednoho z dvounožců.  „Co tu chceš?“ ozval se zase ten jemný a o něco méně naštvaný hlásek, „vlezl jsi mi do pokojíčku.“  Jen jsem se chtěl schovat, aby mě nenašli dvounožci. Kdyby mě chytli a zavřeli, to by byl můj konec. My ptakopyskové neumíme žít zavření."

„Vy co?“ zachichotala se víla (vlastně to byla Víla pralesní) a znělo to, jako když se skleněné korálky rozsypou na schodech.  „Pakopyskové?“, trochu se ušklíbla a pokračovala: „A jak to všechno víš?“  „Říkala mi to babička, jí se podařilo dostat do vody a uplavat, ale její bratr a sestřička zemřeli v kleci.  A jsem PTAKOPYSK  a ne pakopysk, řekl důrazně a trochu dotčeně. Sem jsem se dostal velkou lodí a pak jsem plaval, viděli mě malí dvounožci a chtěli mě chytit, tak jsem se musel schovat, hm,uf“ S povzdechem se odmlčel.

„Hm, ty znám, někteří jsou hodní a vědí, že v našem Lese bydlíme i my víly, několik skřítků, trpaslíků a mecháčci a taky zvířátka. Většinou jsou to ale ukřičení hlupáci, povykují a mě pak bolí hlava, aaachich ach.  Nosí do Lesa podivné věci, některé jsou smradlavé, fuj, a ničí domečky mecháčků.  Mě naštěstí nikdy nevidí.“ „Jak to že ne?“, podivil se Ptakopysk. – „No, protože mě uvidí jen ti, kteří chodí v našem Lese potichounku, neplaší křikem zvířátka, ani nás malé.“  - A co ti velcí dvounožci?, zeptal se Ptakopysk, který byl rád, že už nemusí nic vysvětlovat a nejraději by celý den poslouchal ten jemně zvonivý hlásek. – „Ti nás nevidí, nevěří tomu, že v Lese někdo takový žije. Myslí si, že jsou vševědi.“ Tajuplně ztišila hlas a pokračovala: „Jen jednou za dlooouhý čas se mezi nimi objeví někdo, kdo si nemyslí, že všechno ví a že už vše viděl. Ví, že i Stromy jsou živé a dovede jim naslouchat.  Tak takový vzácně tichý dvounožec nás může spatřit.“

 „Kruciš, škoda že taky nejsem víla anebo trpaslík, mě vidí každý.“ – „Hm a taky tě každý slyší. Strašně jsi funěl a dělal rámus.“  Když já moc chodit neumím, nejraději plavu. U nás doma jsem bydlel u vody, jé hele, svačina“, dořekl Ptakopysk a spolknul červa. –„Fuuuj, achich božičku“, povzdechla si Víla, ta křehká bytost, které k nasycení stačí pár kapek rosy a vůně květin.  – „Tak promiň, mám hrozný hlad, celý den jsem nic nejedl“, s provinilým a zároveň spokojeným výrazem jí odpověděl Ptakopysk.

Kapitola II.

O tom, kterak se Mecháčci setkají se Žmoulou a Moulou

Běželi a běželi, přeskakovali se smíchem a výskotem větvičky a kameny. „Užtambudem, užtambudem, honem,honem..“ radostně vykřikovali ti na začátku skupinky.  Poslední dva jen vzdychali a skuhrali: Jak- je- to- ještě- daleko? Bolí-mě-nohy-mám-žízeň-počkejte-na-nás… „Auuuvajs“, vykřikl Moula a rozplácl se na jehličnaté pěšince. „Jé, hele, co to tu kouká?“, podivil se jeho kámoš, trpaslík Žmoula. „No co jako, to jsi ještě nikdy neviděl Mecháčka? Šlapete nám v domečku!“  - „Domeček přímo na cestě, to je teda nápad“, huhlal otráveně Moula, který si prohlížel své špinavé kalhoty.

„Na jaké cestě? Tady je Mechoviště a my tu začali bydlet! Včera,“ rozčileným hlasem vykřikl druhý Mecháček. „Hele hoši“, přidal se Žmoula,„ to opravdu není dobré místo. Vede tu pěšinka a tudíž je velká pravděpodobnost, že vám přes domeček občas někdo projde.“ „Pravdědo…co? – Ty jsi nějako moc chytré borec“ ozval se Mecháček 1 a snažil se narovnat a vytáhnout hlavu, co to jen šlo, aby vypadal, že je vyšší. (Moc mu to ale nepomohlo, protože Mecháčci jsou menší než trpasllíci). „Si piš, že jo. Byl totiž dlouho zavřenej v univerzitní knihovně,“ začal vysvětlovat hrdě Moula. Pak se zarazil a vyhrkl: „Ty jó, Žmoulo, nevidím nikoho z našich, kterým směrem šli?“ 

„Hm,hm, hoši, vypadá to, že jste se ztratili, což?“ výsměšně prohodil Mecháček 1.  „No, asi jo“, bezradně přitakal Moula. „Kam teď?“ – „No bóže,“ odpověděl Žmoula, „tak si uděláme průzkumnickou výpravu a nemusíme se za nikým honit.“ „Průzkumnickou výpravu?“ nadšeně zvolal Mecháček 2. „To by se mi líbilo!  A co to je?“ – „To přece ví každej“, odvětil Žmoula. „“Průzkumnická výprava to je, hm, no… prostě vyrazíme dál lesem a budeme si všeho všímat a zkoumat zajímavá místa.“  „Tož, i hledat cosi k snědku a nový domeček, že jo“, přidal se smířlivě Mecháček 1. „To zní skvěle“, souhlasně pokýval hlavou Moula, který si uvědomil, že už má pořádný hlad. „Můžeme tedy vyrazit společně. A proč vlastně vy dva hledáte nový domeček?“

Mecháčci si oba povzdechli a začali vyprávět, jak bydleli i s ostatními ve velkém a nedalekém Mechovišti. To už se všichni čtyři vydali na cestu dál po pěšince. „Byli jsme zrovna na výletě,“ povídal ten menší – Mecháček 2- „a vraceli jsme se domů. Když jsme byli blízko, cítili jsme najednou strašný smrad a nemohli jsme pořádně dýchat, všude bylo spousta dýmu a čmoudu,“ rozvzlykal se a chvíli nemohl mluvit dál. „Bráško, to bude dobré, neboj,“ uklidňoval ho ten větší.  A rychle dopověděl ten hrůzostrašný příběh: „Mechoviště doutnalo a hořelo, vůbec nevíme, jestli se někdo další zachránil. Museli jsme rychle utéct, co nejdál. Už jen ten smrad by nás mohl zabít.“

Všichni šli chvíli mlčky dál a pak Žmoula s povzdechem pronesl: „Lidi.“ – „Cožeto?“, zeptal se Mecháček 1. „Myslí tím dvounožce“, vysvětlil Moula. „Ano, dvounožci“, pokračoval Žmoula. „Podle toho, co vím a co jsem četl, si myslím, že někdo z nich může za ten požár. Někteří jsou tak hloupí anebo zlí, že v Lese odhodí podivnou, smradlavou a doutnající tyčinku a od té se může šířit oheň.“ A opět se odmlčeli, šli dál lesem, byl krásný slunečný den, pofukoval větřík a ve stínu stromů byl příjemný chládek. Občas zazpíval pták, zabzučela moucha a jinak tu vládlo lesní Ticho.

Kapitola III.

O průzkumnické výpravě a o tom, jak všichni uniknou velkému nebezpečí

„Jé, maliny a jaké velké“, nadšeně vykřikl Mecháček 1 a hned se pustil do té voňavé svačinky. (I když pro Mecháčky a Trpaslíky to může být i výborný obídek). Všichni ho svorně následovali, však od rána nic nejedli a podle slunka na obloze a stínů v lese to vypadalo, že poledne už dávno bylo.  Mecháček 2 najednou zbystřil: „Něco, někdo se sem blíží, radši bych se schoval.“ – „Co plašíš? Já nic neslyším“, odpověděl Žmoula, který se chtěl pořádně nacpat těmi sladkými malinami. „Jo, slyším dupot a hlasy“, pokračoval Mecháček 2, už na nikoho nečekal a rychle se běžel schovat za nedaleký, velký pařez. Mecháček 1 ho hned následoval a volal na Trpaslíky: „Borci, radši poběžte, brácha má výborný sluch.“ A tak oba Trpaslíci s otrávenými výrazy odklusali za nimi.

V tu chvíli se přiřítilo cosi malého (pro naše hrdiny ale velikého) a chlupatého a s velkým rámusem to pobíhalo kolem cesty. Šňafání se rozléhalo celým Lesem, několik ptáků s velkým halasem dalo najevo znechucení a odletělo o pár stromů dál. Na cestě se objevila dvojice dvounožců a jejich psík na ně hlasitě štěkal a chlubil se, jak je statečný, dvounožci na něj vesele halekali. Na chvíli se zastavili, cosi odhodili k malinovníku a pak pokračovali v cestě, až zmizeli za stromy.

„Ty jó, to bylo o 3 fousy“, s úlevou vydechl Mecháček1. „Ještě že nás neucítil.“ – „No jo, tihle psi, co nosí mašličky, většinou necítí o nic víc než dvounožci“, pronesl Žmoula. „Ale velký dík za to varování“, obrátil se k Mecháčkovi 2. „Jo,jo“, přidal se Moula. „Fakt díky.“  - „Tož, dáme si ještě maliny, že jo“, řekl Mecháček 2, který nevěděl co honem dělat s takovou chválou a šel zpět svačit, ostatní spokojeně za ním. Na chvíli všichni ztichli a v příjemném lesním polostínu si pochutnávali.

„Šmankote, honem, pomozte mi s ním!“, vykřikl Mecháček 1 a podpíral svého mladšího brášku, který se motal a v obličeji měl výraznou zelenomodrou barvu. (Zdravý Mecháček má obličej velmi světle zelinkavý.) – „Co se stalo?“ – přiskočili se zvoláním Žmoula a Moula a oba jej pomáhali přidržet. „To ten smrad a špína, co tady odhodili“, ukázal Mecháček1 k odpadkům, které tu zbyly po dvounožcích. „Musíme ho dostat dál odsud.“ Pomalinku se všichni přesunuli k pařezu, kde si všichni sedli a nahlas vydechli. Mecháček2 během chvilky začal klidně dýchat a do obličeje se mu vrátila jeho zdravá barva. „Hele,“ přemítal Moula, „a jak to, že to tobě nevadilo?“, obrátil se k většímu Mecháčkovi.  Ten pokýval hlavou a začal vysvětlovat: „Jsem o trochu odolnější a starší, nejsem ale takový vnímavý bystroň jako bráška. A kdybych tam zůstal dýl, začal bych to též cítit,“ odmlčel se a otočil se za zvláštním zvukem. Trpaslík Žmoula během jejich hovoru usnul a vydával zvuky jako většina unavených spáčů. „Teda, ten dovede rychle usnout“, podivili se oba Mecháčci. „No jo,“ přitakal Moula, „ to jsou roky praxe z té univerzitní knihovny. Tam se to prý naučil a odkoukal od místních dvounožců. A vůbec to není špatný nápad. Za pařezem jsme schovaní a po dobrém jídle a náročné výpravě si malou siestu zasloužíme.“ Mecháčci jen souhlasně přikývli a za chvíli se tou malou mýtinou neslo jemné oddychování a pochrupávání.

- pokračování příště - :-)