Májová veselice pražská aneb Zbláznila ses? - Jo. Bo !!!

Zbláznila ses?, vyhrkne Petr,když mu, už asi potřetí řeknu, že jde fakt o maraton, celý maraton, žádný půlmaraton ani zkrácená verze. Jo, odpovím bez přemýšlení. To je přece, začne Petr- já vím, 42km a pár metrů. Je rozhodnuto.

Vím, že nemám zdaleka naběháno tolik, kolik se doporučuje. Příprava poslední 4 měsíce - leden - 55km, stěhování a záhadná horečková choroba, únor - 37km - přechozená nemoc, horečky se vrátily... březen 116km a duben 157 km. Takže je to tak trochu drzost, nebo šílenství, co já vím.

Jenže koncem března jsem při pokusu o vrácení – prodej start.čísla někomu jinému zjistila, že to vůbec není jednoduché. Organizátoři mi nabídli převod čísla na příští rok (vím já,co bude za rok, zas se něco semele a stejně to nikdy není ideální). No co – udělám si výlet do Prahy, bude to pořádná změna po sóloběhání v lese, u řeky.. a zažiju atmosféru Velkého mezinárodního běžeckého závodu, vypadnu mezi lidi – asi jak bych šla do opery :-).

Na vylepšení předzávodní nálady vyrazím na krásný běh do Boskovic – 1.5. (12km) a v Ostravě si pak ještě přidám Night Run 3.5. (10km) – oboje se mi běží dobře, v Ostravě jsem na bedně. Tak jo-hrrr na Prahu. Poslední týden před závodem si prostuduji nové informace – ty jo necelých 80% chlapi a zbytek my holky –tož, to by mohla být fajná seznamka :-) V sobotu dorazím pohodlným expresem z Ostravy do Prahy, kde mě na nádraží čeká má kámoška Jana – zlatíčko. Od té doby je můj pražský kouč a průvodce, držím se jí jak děcko mamky. Nemusím zjišťovat ,co a kam jede.

Po vyzvednutí čísla v Holešovicích a krátkém nákupu ve sportexpu už frčíme k ní. Jana mi bez předchozí domluvy nabízí k večeři skvělé špagety s bazalkou, pár rajčátek,hmm. Spím ke svému překvapení dobře – no vlastně aby ne, nervozní jsem byla v pátek doma před odjezdem a noc nebyla nic moc (ve stylu – co sis to zas vymyslela, ty blbe). Teď vyspáno dorůžova, hned je fajn nálada. Dám si nejdříve svou tradiční teplou vodu s citrónem,chystám ke snídani vločkovou kaši, pak ještě trochu sladké rýže, banán,čajík. Nakrmeno, můžeme vyrazit. Oblékám se do závodního, jedeme rovnou na Staromák, dám si k Janě flízovku, lahvičku s pitím. Další -menší speciálka - je v kapse mého cyklotrika a vedle ní výživný gel+ trocha hroznového cukru. Rozklusávám se, protahuji, lidu přibývá a nálada je skvělá, takřka jak na májové veselici. STRATEGIE- hele, před každým velkým závodem musí být strategie. No jistěě – Prostě se rozběhnu a poběžím. A když už to nepůjde, tak dojdu, nějak. Start –výstřel, u nás vzadu zatím dobrý. Nehýbeme se, pak pomalinku při té vzletné a dojemné melodii Smetanovy Vltavy se dáváme do pohybu, chůze jak na promenádě, a po necelých 10minutách opravdu už start i pro nás.Už se konečněěě rozbíháme. Ty jooo, já fakt běžím Pražský maraton! Kolem plno úsměvů, všichni v dobré náladě, po 1.km srovnávám tempo a krok a držím se malé skupinky Italů přede mnou. Bela Italia, borci v pohodě konverzují, s chutí poslouchám jejich melodickou řeč, skoro jak na dovolené. Za chvíli se blíží perla trati – Karlův most, nádhera, jedna běžkyně přede mnou v poklusu fotí.

Kolem 4.km ač nerada ,opouštím Italy, kluci,jste na mě moc rychlí, tempo mám zatím cca 6´/km a je mi jasné, že budu muset trochu zvolnit. Běžíme podél Vltavy – vzpomínám na své výběhy doma, kolem řeky Opavy. Fajná kapela nám hraje do kroku, živá muzika – ať je to folk, nebo džezík pokaždé oživí náladu a vždy mě probere. Nejvíc mám v paměti seskupení několika saxofonistů. Nějak hodně se potím, že bych to přehnala s oblečením? A nebo to jsou zase ty návaly? Tu se to aspoň ztratí – holky , přechod je nejlepší rozběhat.
Libeňský most, nějak nám tu fouká, počasí je jinak skvělé. Měla jsem největší strach z horka, teplota je ale příjemná, jen ten nárazový vítr může ubírat síly a tak se na takových úsecích vždy snažím za někoho zavěsit. Hele vysokej chlap, to bude ono, tempo akorát pro mě – podle vlaječek vymalovaných na lýtkách Němec – dobrá větrná bariéra .-) Občerstvovačka, pití, slávaa – přejdu do chůze, beru kelímek s jonťákem a zase zpět do klusu. Za chvíli bude 10.km, cítím, že běžím svým tempem, v kterém jsem jak doma, pohoda a jak jsem si plánovala před závodem, provádím cosi jako rychlou kontrolu – ruce- dobrý, ramena – povol trochu, nebo budou bolet záda a neseď v tom tak, co dýchání, hezky volně a víc prohloubit dech až do břicha, to je ono..A zas se zavěsím za kohosi běžícího podobným tempem,  zapínám autopilota. Sakra co to je – hnusná dlažba, také velké kostky, kdo to sem dal? Jsme na nábřeží kousek před 12.km – a něco na vzpružení - vbíháme Pařížskou na Staromák, tu to žije. Klušeme dál a další fajná muzika a ty jo, hele národní divadlo – národ sobě. Zase podél Vltavy, tentokrát na druhou stranu směr Nusle, blíží se 15.km. Slovy mého oblíbence medvídka Pú si říkám, že je čas dát si něco menšího, tož cukřík hroznový a k tomu trochu gelu a zapít jonťákem, no jo, jsou lepší svačinky. Cesta je teď docela stereotypní, děláme jakousi smyčku a vracíme se na nábřeží a proti nám na druhé straně běží rychlejší běžci, takže je jasné, že za chvíli se budeme též točit zpět. Aspoň je to veselejší, občas na sebe halekají známí a zdraví se.
Obloha se pořádně zatáhla a začíná drobně pršet. To je nádhera, zvedám obličej, osvěžující sprcha, a zároveň další bufáč, všímám si borce, jak si namáčí kus banánu do soli -gurmán :-) Vzpomenu si na své obavy z křečí a tož si dám též. Banány mám ráda celý život, ale naslano je zkouším poprvé..všechno je jednou poprvé, k tomu pořádný lok jonťáku a kousek dál matonku, úplná žranice. Jedem dál, nejsme na výletě, běžímeee, za chvíli je 21.km – půlmaraton. Dívám se na hodinky – 2hod 15 min, no to je pěkné. Olomoucký půlmaraton před 2 roky jsem běžela jen asi o 3 min rychleji – ale to byl “jenom” půlmaraton. Jestli jsem to trochu nepřehnala..u­vidíme.
Otočka a vracím se zpět a tentokrát se potkáváme s těmi, co jsou za námi. Začínám se těšit na 25.km – tam mě má čekat Jana, opět si provádím kontrolu těla – ruce, ramena, dech..a vlastně koleno, které už má něco za sebou a občas se ozývá a pobolívá – vůbec nic, koleno jsi tam? – paráda, úplně v poho. Všímám si několika běžců, jak zastavují a protahují se, je mi jasné, že bojují s křečí, tak hele na dalším bufáči si zase dáš banán se solí. Trhnu sebou, za hlavou se mi ozve jekot pofrancouzsku – běžkyně hned za mnou naplno zdraví svou kámošku běžící na druhé straně. A chvilku po ní výkřiky jak z filmu Poslední samuraj – to nejsou bojové pokyny, holky japonské na sebe vesele volají. Předbíhá mě borec a na zádech má napsáno, že Ježíš existuje, tak jo…25.km – sláva tu bude někde Jana, kousek před Andělem na mě mává ten můj:-) Zastavuji -zdravíme se, prý vypadám dobře, no jen aby nám to vydrželo. Beru si od ní další pití a gel a dostanu pusu, heč a hurá zas do pelotonu. WC-tojky – pár běžců tam odbíhá, ještě že nemusím, to už bych se taky nemusela rozběhnout. Jsme někde na Smíchově – hej,hej, prober se, kde se zas touláš, běžíme závod, pamatuješ? Neseď v tom tak, srovnej se a rozdejchej.. Opět běžíme do smyčky a potkáváme v protisměru běžce, všichni už teď o něco pomalejší a unavenější, blíží se 28.km -muzikaaa,rokec jooo, naznačím cosi jako taneček, cypoviny, na to tě užije. Občerstvovna – hurá banán se solí a jonťákem, po chvilce to ještě vylepšuji cukříkem, sladit život je třeba. Trasu si fázuji cca po 5 km a tak už netrpělivě vyhlížím ten 30.- a jsme tu, jsem dobrá, pořád běžím, ještě 12 a je to :-) a s obavami vyhlížím ten pověstný 35., o kterém se vykládají takové zvěsti. Tam prý číhá krize,zeď a já nevím, co ještě – no jenže já ji začínám mít už teď, zpomaluji, běžím, ale tempo je jasně pomalejší. Zvedej ty nohy a dávej bacha, ať nezakopneš, no jo, pořád. Míjíme bezva fandící diváky s nápisem : „Bolest trvá jen chvilku, sláva je věčná „(tak nějak to bylo) je to trefné, usmívám se i s dalšími spoluběžci, místo slávy si říkám radost. Těším se na každý další bufáč, kde přecházím do chůze a v klidu se napiju jonťáku, vody..sakra co to je, pravá kyčel, to není dobré, bolí to fest, jak předloni na běhu Zátopkovým krajem (Kopřivnice-Rožnov). Tam mi pomohlo, když jsem přešla na chvíli do chůze a pak už to bylo dobré, taky to nebyl maraton.

Beru poprvé houbičku a dávám si za krk, fajné a prodlužuji trochu chodeckou fázi a zas do klusu. Kyčel se na chvíli zklidní a 35., paráda, asi z radosti, že už mám tohle místo za sebou se mi běží chvíli o něco líp. Někde tady ještě mávám na muziku a pak už ne, kolem 37.km se dostávám do fáze, kdy mám pocit, že jakýkoliv pohyb navíc, by mě odrovnal. Běžím? Ještě jo, ti ,co jdou, jsou o něco pomalejší..38. a občerstvovna, chůze, jen voda, cítím, že žaludek už na nic jiného není zvědavý, kyčel zase bolí, i když jdu,no tak to je …, chvíli jdu, chvíli klušu. V klusu se snažím nohu aspoň trochu uvolnit, styl raněná kachna. Když se rozhlédnu kolem sebe, je to neradostný pohled, všichni nějak bojujeme, někteří zastavují, zpomalují,jiní se rozbíhají..už jen 4km, přece to tu nezabalím!! Mám pocit, že nohy táhnu za sebou. Zoufale začínám vyhlížet velké cedule s kilometráží – jsou tu po 1 km, 39. wouu a za chvíli bude bufet, vodu,vodu, a zas chvíli klušu – kontrola? – ruce,ramena..Trhni si, jsem ráda, že se nějak sunu. 

40.km,supr to už dolezu, kyčel bolííí i když jdu, tak nic, nebudu to utrpení prodlužovat, běžímeee, klušeme. Tunel a uřvaná reprodukovaná hudba duc,duc.., no díky, a mírné stoupání – většina jde, to už není běh. Rovinka, nábřeží, kaj je ta cedule?? 41. – Ty vole, já to asi fakt dám, dlažba a za chvíli bude Pařížská, já se tam tak těším, zatáčka, už už, vbíhám do Pařížské, lidí přibývá, kurňa ta je ale dlouhá. Kde je Staromák? Kam ho dali?? Jo,jo, jsem tu, mám to, probíhám cílem, jdou mi do očí slzy obrovské únavy a Radosti – šílená směs emocí. Jdu a dostávám do ruky láhev skvělé matonky, na krk medaili a přes rameno folii, jdu a už nemusím běžet, volá na mě Jana, blahopřeje, fotí mě…a je to.

Seznamka? – tož, seznámila jsem se o něco více se sebou :-) A proč to všechno? – Bo!!!