Chcete-li světlo, běžte do tmy. 2.část

Pátek:  Zápis po meditaci: „Nehledej práci, žij!“ – tak to beru :-) ... jen ještě jak to provést. V nahrávkách na usb jsem objevila meditačně-relaxační hudbu a skvělou, řízenou delší meditaci.

Kromě jiného tu dochází k napojování na Slunce, Měsíc…nádhera. Poslechnu si ji během pobytu několikrát. A pak ještě mluvené slovo – výklad o Kabale (stará židovská moudrost), pro mě zcela nové.

Cvičím a pak vymýšlím, co dál se sebou, něco jako nové podnikání a také jak dál s bydlením. Hlava odpočatá a už zas vymýšla.  Relax, meditace … a najednou přijde cosi jako velká vlna. Vlna uvolnění, otevření se a začnu naplno zpívat. Pořádně nahlas, ať z toho něco maj i veverky :-)) Od srdce, ze srdce…Jde mi to hezky (navzdory tomu, že o mně má mamka často vykládala, že zatímco ona s tátou mají výborný hudební sluch, tak já s bráchou nee..) třeba mě slyší??  Jde ze mě píseň ve stylu gospelu s textem  „Oh my Lord, I am here…are you coming down to me?...“ Nevím, možná jsem někdy něco podobného slyšela, ale přišlo to ráz na ráz. Úžasně uvolněný a svobodný pocit, jde z toho síla a radost.

A ještě "4Dohody":

2. Neberte si nic osobně (to je fakt těžké)

3. Nevytvářejte domněnky (tak si myslím, že v těch se motáme většinu svého života, pak se máme nějak domluvit)

4. Dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Dostanu skvělé vegetariánské jídlo, které si opět důkladně a pomalu vychutnám. A podle jídla také vím, že je odpoledne. Jsem tu ztracena v čase i prostoru. Při pohybu chatkou mám přeludy – jasně vidím obrysy trámů apod, nic takového tu ale není, strop je dostatečně vysoký. I tak občas skloním hlavu, nebo jdu s rukou před sebou, abych se o „trám“ nepraštila.

S Vladimírem jsem domluvená, že v sobotu ráno za mnou přijde a po přechodu ven na světlo budu moci posedět venku na zahradě v malé, průhledné pyramidě. Můžu tu pobýt třeba půl den a pak teprve vyrazit směr domov. Na začátku jsem se na tenhle pozvolný přechod a posezení v přírodě hodně těšila, jenže….

Jenže mě už moc chybí pohyb a těším se nejen na čerstvý vzduch, ale také na chůzi.

A tak nakonec v sobotu ráno vykouknu sama ven, už je denní světlo a po deštivém počasí v době mého příjezdu ani stopy, je jasná obloha a začíná krásné ráno. Cítím, že na další sezení vůbec nemám chuť, jsem chodec, pěšák (občas i běžec a ryba-čochtan), walker. Let´s go. Nechám v chatičce krátký dopis s vysvětlením a vyrazím mezi stromy tou krásnou, takřka lesní zahradou.

 Když vyjdete po takové době ze tmy do začínajícího dne a vycházejícího slunka tichou krajinou, vnímáte vše stonásobně a s otevřeným srdcem. Do Prostějova je to ale kus cesty, z požehnaných míst jezdí většinou jen 2 busy denně, jestli... Šlapala jsem vesnickými silničkami, s taškou přes rameno a doufala v popojetí stopem - asi po 7-8km se zadařilo. Docela dost aut mě předtím minulo. S příjemnou dámou, která mě odvezla na prostějovské náměstí, jsme si říkaly, že se všichni teď nějak víc bojí a ona, že stopaře nebere. U mě udělala výjimku.

 Nenechme se  zpracovávat médii natolik, že se budeme bát jeden druhého. A pro samou opatrnost třeba zapomeneme žít. Vláčkem jsem dorazila do mé milované Olomouce, hezky na cestě. Asi jsem si nemohla vymyslet příjemnější přechod zpět do běžného života.

V centru Olomouce jsem pomalou chůzí došla ke katedrále sv. Václava, kde už jen ten okolní prostor stojí za rozjímavou procházku. V prosluněné katedrále po chvíli začaly hrát varhany, o den dříve když jsem poslouchala část nahrávky s J.Duškem,  v závěrečné části (moc doporučuju) kromě jiného mluví o důležitosti odpouštět a odpustit. Popošla jsem k bočnímu oltáři a zvědavě se začetla do jednoho z těch papírků, které jsou většinou položené na lavicích. Byla - je to modlitba a rozjímání o odpuštění. „Pane, rád bych teď v síle Tvého svatého Ducha odpustil každému, kdo mě v životě zranil. Prosím Tě, pronikni nyní i do těch oblastí mého nitra, které ještě nejsou naplněny silou Tvého odpuštění. …“

Vyšla jsem ven a pokračovala hned do vedlejší  kavárny ve zdejším muzea, tudíž v krásném prostoru a většinou v klidu. Po  ranní cestě jsem se těšila , co dobrého si dám (toasty a kakao,hmmm). Další nahrávka, kterou jsem občas poslouchala, byly rozpravy o Kabale, při vstupu do kavárny jsem se zahleděla na zdejší výstavu - černobílé fotografie, zdařilé a ze současného života ortodoxních Židů v Jeruzalémě.

A tak zas volným krokem ven a procházka jen tak, kolem náměstí a pak kostel sv. Michala - můj letošní objev. Už jen ten nápis ve vstupu: „Otevřeno každý den od svítání do soumraku.“ Tu jsem byla poprvé a při vstupu dovnitř - růžový mramor, staré malby, baroko,...mi naskočila vzpomínka na benátské kostely. Později si přečtu malé info - pod barokní přestavbou jsou podepsání italští architekti a je to prý jedna z prvních staveb na Moravě  ve stylu severoitalského baroka. :-)

Už jsem chtěla jít a pak jsem si všimla nenápadné cedulky - že prý se dá jít nahoru na věž.Vyjdu do boční chodby, koukám, kde je nějaká kasa - nikde nic, jen schodky nahoru a otevřené dveře. Nahoře je výhled na jednu stranu města + malá expozice z historie opravy věží a výroby nových zvonů, a když vylezete úplně nahoru, díváte se zblízka na 3 obrovské zvony. Info a fotky zde:

http://tourism.olomouc.eu/sights/cathedrals-churches-and-chapels/detail=223/cs

Já tentokrát nemám žádné fotky - vybitý mobil a nabíječka doma, to byl klid. O to víc jsem si vše vychutnala, krásnou sobotu zakončila na Sv. Kopečku. Pak už jen cesta  vlakem do Ostravy, do reality, kde mě čekal prodej bytu, stěhování….náročný čas, kdy jsem si několikrát vzpomněla na Poustevnu a měla jsem velkou chuť se tam jít schovat..