„Tak já teda jdu“, napsala jsem do mejlu, který jsem před svým odjezdem poslala rodině a přátelům. Podle názvu knihy německého televizního baviče H.Kerkelinga, který má velkou zásluhu na popularitě Camina v Německu.
Knížku (psanou formou velmi otevřeného deníku) jsem objevila a přečetla asi před 3-4 lety – bylo to jedno z mých prvních seznámení s Caminem.Později jsem si koupila českého průvodce Francouzskou trasou, která je stále nejznámější a nejoblíbenější, zvažovala jsem své možnosti a zkusila pár známých, jestli by se někdo nepřidal. Nepřidal. Myšlenka zůstala uložená někde vzadu v hlavě jako pár dalších: Jednou, někdy, příští rok…až bude čas.
Čtvrtek 9.6.2016
Tak já teda jedu – už sedím v rychlíku z Ostravy do Prahy, batoh pěkně napakovaný. Konečně. Mám za sebou tu velkou nervozitu, rozhodování, co peníze, co práce, nejistotu, obavy, otázky známých: To fakt jedeš sama??...Jeduuu. V Praze na hlaváku se mi podaří hned při nástupu do autobusu, který jezdí na Ruzyň, najít Elišku – studentku, s kterou jsem se pár dní před odjezdem ve fejsbukové skupině domluvila, že letíme stejným letadlem a můžeme tedy cestovat spolu.
Ve veselém hovoru nasedneme na letadlo směr španělské Bilbao (1 z mála přímých letů do severní části Španělska). Obě víme, že spolu strávíme jen začátek cesty, ale i to je fajn. Já se musím z Bilbaa ještě posunout dál autobusem, mám na celou cestu necelé 3 týdny a ona naopak pojede v protisměru Camina do Irunu, aby zahájila Norte – takže Severní cestu na francouzských hranicích.
Přílet do Bilbaa před 19h je časově na hraně, abychom se stačily přesunout do místního albergue (španělský výraz pro ubytovny). Odjíždíme z letiště nacpaným autobusem do centra na místní autobusák a tam se pak chvíli motáme a snažíme se najít autobusové spojení ve směru ubytovny. Najednou si všimnu známé velké žluté šipky a o kus dál další. Hele, oni to tu mají značené hned od autobusáku, super, upozorňuji Elišku a vyrážíme tím směrem. Žluté značení znám dobře díky letošnímu Velikonočnímu putování jižní Moravou se známým poutníkem Petrem Hirschem + dalšími asi 40 nadšenci. Tahle krásná 4 denní pouť ze Křtin u Brna, přes Rajhrad a Pálavu do Mikulova byla jasným a výrazným impulsem k tomu, abych se konečně do Španělska vydala. Ač na Moravě – značení Camina je všude stejné – žluté šipky a také krásné modrožluté cedulky s mušlí.
Míjíme s Eliškou městské autobusové zastávky a chvíli se dohadujeme, jestli jít dál pěšky, nebo popojet, v tu chvíli přijíždí bus a řidič na nás vesel haleká Camino? a rukou ukazuje směr a že prý asi 10 minut. Tak jo, co se budeme vozit, jdeme pěšky do kopce nad městem a po 20.h docházíme do ubytovny, akorát na večeři. Oplocený barák zvenku nevypadá moc vlídně, vevnitř je to o trochu lepší. Zdraví nás starší Španěl, který to tu má na starost a na povel. Později obě vzpomínáme na informace ohledně Camina na webu, kde se dočtete, že většina lidí, kteří zajišťují provoz albergue, jsou dobrovolníci z jiných zemí, takže se domluvíte anglicky, případně jiným jazykem. Španělsky zatím obě umíme jen pozdravit a poděkovat a tenhle člověk mluví jen španělsky. Nejdříve moc nechápe, že tu začínáme a že ještě nemáme Credencial (poutnický pas, do kterého se na cestě sbírají razítka), postupně se nějak domluvíme. Vyfasujeme Credencialy, registrujeme se, vypíše nám tam naše údaje (až zpětně si všimnu, že jako stát mám napsáno: Czechoslovakia), nasměruje nás, kde je nocležna, sprchy, wc…a poplatek je donativo, takže dobrovolný. Zřetelně dává najevo, ať tam nějakou minci hned dáme, tak jasně a jde se na večeři. Špagety, salát a voda, super, zdravíme ostatní a pomalu se stáváme součástí toho pestrého a nekonečného společenství, stávají se z nás poutníci Camina.
Po večeři jedna mladá Američanka krásně hraje na housle, prohodíme pár slov s dalšími – americká rodina na cestách. Manželé, kteří si s námi hned začnou povídat, představují své dva dospělé syny a houslistku, je přítelkyní jednoho z nich. Původně prý chtěli vyrazit na cestu mladí a nakonec přibrali i rodiče. Hezká sestava.
Noc je plná zvuků a pohybu, aspoň tako to vnímám i přes špunty v uších. Vyfasovala jsem jednu z posledních volných postelí hned vedle dveří. Nad hlavou mám malé světlo, které svítí i v noci (věčné světlo?) a mám pocit, že pořád někdo chodí tam a zpět, to si dali všichni před spaním pivo, nebo co? Ještě netuším, že tahle noclehárna je zcela výjimečná tím, že tu nejsou patrové postele a že je tu docela velký prostor na balení věcí.
10.6.
Budím se už před 6.h, asi jako většina, balíme a jdeme na jednoduchou snídani. A pak zbytečně spěcháme (tuším že zbytečně, ale nechci se dohadovat), z autobusáku nám jedou první spoje v 7.30, Eliška to chce stihnout. Honíme se a stresujem a nakonec musíme počkat na další. Autobusák je velký se spoustou nástupišť, naštěstí objevíme cosi jako info okénko, kde se dá aspoň částečně domluvit anglicky. Obloha je černošedá, nic hezkého, Eliška odjíždí na Irun v 8.40 a já mám dost času, jede mi to až 9.30. Loučíme se, bon Camino, jdu do nedalekého baru na kafe. Dávám si své první španělské, skvělé preso (1.30e) a pak chvíli korzuju. Je tu ale obrovský provoz – jak autostráda, centrum rušného a velkého města – něco, před čím utíkám…Siesta na lavičce a pak už cesta busem směr Santander. Začíná pršet.
Jsem v centru Santanderu, je stále šedivo, ale už neprší. Nejdříve se jen tak procházím, dojdu ke krásné katedrále, najdu infocentrum, vše jde hladce a vypadá ok. Ochotná slečna mi věnuje mapku-plánek Santanderu a zvýrazní místo, kde prý začíná značení Camina. Chci už vyrazit, už mám dost autobusů, čekání, aut, přejíždění… už chci jít pěšky. Původně jsem sice zamýšlela popojet ještě dál – v rámci Severní cesty, kvůli kilometráži. Odhadla jsem si, že cca 340-350km bych mohla zvládnout v rozmezí 14-15 dnů + 4 dny by mi zbyly na Fisterru (Konec světa) anebo jako rezerva. Santander je ale od Santiaga větší kus cesty, takže budu muset později někde popojet. Ok, jde se! No, jenže kudy? Jdu směrem k místu vyznačenému na mapě a nikde žádná značka. Kroužím kolem jako ohař, jdu tam a zpět, ptám se místních, všichni se ale na angličtinu, případně němčinu tváří, jak bych mluvila svahilsky, ty jo – velkoměsto. Vidím skupinku poutníků, vrhám se k nim s velkou nadějí – prý tu končí, další mluví jen francouzsky a vypadají unaveně, neochotně. Znovu zkouším najít značení, jeden borec mi prozradí zásadní věc: „Watch the floor“ a hned zmizí– čučím teda na zem a nic.
Kolem poledne jdu zpět na autobusák a ptám se na odjezdy ze Santaderu, chci popojet jen kousek ve směru Camina, je z toho složité dohadování. Naštěstí mám ten plánek + hrubou mapku Severní trasy (kdybych šla tu známou Francouzskou, měla bych i svého českého průvodce. K Severní cestě u nás nic neseženete, mám jen z webu vytištěný stručný popis části trasy od jednoho českého poutníka). Té paní v infookénku, která pro změnu mluví zas jen španělsky naznačuju na mapce směr, kam chci popojet. Shodneme se na městečku-vesnici Bezana, asi 7km za městem. Uf. Odpoledne tam jednou 2 busy, dostávám lísteček s odjezdy a jdu naproti do bistra. Svačinka, kafe, wc, znovu studuju v klidu mapu, mám ještě dost času. Vyjdu ven a za chvíli uvidím značku na chodníku – šipka Camino, sláááva.
Nadšeně vyrážím a razantně pochoduju rušným centrem, páteční odpoledne, chodníky plné lidí a silnice plné aut. Hledím hlavně na zem, hlídám značky, velmi specifický způsob jak procházet město. Dostávám se ven z centra a najednou podél čehosi, co vypadá a smrdí jako velká výpadovka přecpaná auty a značky nikde. Ptám se 2 místních, radí stejně – ať pokračuju a pak uhnu vlevo. Jdu dál a pořád žádné značení a provoz jak na dálnici. Otočím to, vracím se nahoru na kopec k místu, kde jsem naposledy viděla značku. Aha – tak tady jsem měla uhnout vlevo, znovu jak indián procházím městem, poprchává, pečlivě hlídám šipky, ubývá lidí, je klidněji, vypadá to, že jsem na periferii. Paráda. Jdu jakousi uličkou po schodech dolů, začínám mi to tu být povědomé a…stojím proti katedrále. Já se na to.. obkroužila jsem město, ušla pár pořádných km, abych se vrátila zpět. Nechápu a jdu rovnou na autobusák, 2.bus stíhám. Tedy minibus, já a pár místních a moc ochotný řidič – Bezana cca 20min, 1.5e. Při výstupu mi radí, ukazuje místní albergue, za chvíli jsem u něj. Je to hezký, malý domeček a čeká u něj skupinka Italů a Francouzů, otevírá se v 15h, což je za pár minut. Mám chuť ještě popojít, nechám se nasměrovat a pokračuji podél silnice dál. Jdu a jdu a zas žádné značky, ptám se místních, posílají mě po silnici dál, už si připadám jak v šíleném snu. Silnice, auta, kravál, před čím utíkám z Ostravy ( okraj-konec Poruby, kde bydlím, už dávno není taková tišinka jako kdysi) se mi tu vrací několikanásobně. S tou svou zarputilostí pokračuju, pak jdu kousek zpět, ptám se dalších – zase ukazují – camino, si,si – jakože dál po kraji silnice. Vzdávám to a jdu zpět do toho hezkého domečku, upajdaná, mohla jsem za ten den nachodit cca 16-17km po asfaltu a většinou v provozu. Jeden z důvodů, proč jsem si nakonec vybrala Norte-Severní trasu, byl ten, že vede pobřežím, jsou tu výhledy na moře, méně lidí a více klidu.:-) Vítá mě moc příjemná Španělka a mluví anglicky!
Uvnitř je útulno, je tu i cosi jako obýváček s knihovnou a klavírem, bude prý večeře i snídaně a cena – donativo. Lidi, já vás mám ráda. Dám si sprchu, svou instantní polévku a pivo z plechovky. Siesta na krásné, malé zahrádce s kočkami, hluk z nedaleké silnice mi vůbec nevadí. Je to tu jak malá oáza.
Večeře je u dlouhé stolu, kam se všichni vejdeme a je vynikající, jako celý večer – tortilla (brambory, zelenina ..) salát, olivy, červené víno a k tomu velmi živá konverzace. Poslouchám z obou stran francouzštinu, španělštinu a italštinu a připadám si jak v některém ze svých oblíbených filmů. Jen titulky chybí. Anglicky tu kromě Španělky se mnou mluví ještě mladá Němka, která mi ze svého průvodce řekne i něco k zítřejší trase. Spí se mi skvěle.
pokračování příště :-)
