Camino – Den 7. Sedmý den odpočívej (a třeba aj osmý) :-)

16.6. Ráno je pošmourné a mokré, v kuchyňce plno a až moc rušno. Nejvíce tu halasí starší Němci, kteří včera večer prohlašovali, že ráno vyrazí v 6 hodin.

Oznámili to španělské stařence, když se nás večer přišla zeptat, v kolik kdo chce ráno odejít (Smysl toho dotazování mi unikl, bo většina lidí už byla někde na jídle). Němečtí chlapi tedy nahlásili 6.hod.,když se trochu divila, hrdě odvětili – To je Camino! Já jsem hrdě nahlásila svůj oblíbený čas – kolem 7.30. A včil tu strašej ještě po 7.h. Poslouchat po ránu hlučnou němčinu, jazyk, který zní no… asi jako když padají hrábě ze schodů, to pro citlivé duše není hezký začátek dne. Snídani si dám symbolickou a ve skupince vyrážíme.

Dojdu s Carol aspol. do 1. městečka, v dešti procházíme kolem větší kavárny – baru a za sklem vidím svou známou z Lublaně. Navrhuji ostatním kávičkovou pauzu, nechce se jim, tak jdu dovnitř sama. Ve slovanské sestavě si v klidu vychutnáme toustovou snídani a jako vždy skvělé kafe /takřka jako vždy za 1e/. Ani jedna nespěcháme, já vymýšlím, jak dnešní trasu zkrátit, nohy se samozřejmě za noc nezahojily a boty jsou nasáklé jak houba. Poutnice z Lublaně mi vypráví o svých zkušenostech z Camina, letos jde potřetí. Poprvé šla před několika lety Francouzskou cestu, ráda na to vzpomíná. Šla prý na podzim, takže cesta nebyla tak přelidněná a také je prý tato trasa bohatší v nabídce zázemí – ubytovny, bary – bistra, i místa na odpočinek. Další rok šla z Ovieda cestu zvanou Primitivo a letos vyrazila na Norte, chystá se skončit právě v Oviedu. S úsměvem mi sděluje, že potřetí už do Santiaga nechce, jen si chtěla projít tuto část pobřežím. Později si na ni v Santiagu vzpomenu. Působí docela unaveně, včera večer mi otevřeně řekla, že už se těší na závěr, nejen kvůli fyzické únavě, ale hlavně kvůli spaní v ubytovnách. Líbí se mi její otevřenost, nehraje si na hrdinku, působí přirozeně, cítím ten rozdíl v porovnání třeba s Kanaďankami, které – z mého pohledu – občas přehrávaly a jejich výkřiky na mě sem tam působily afektovaně.

Loučíme se, ona hned vyráží dál a já do místní lékárny. Tak trochu čekám, že mladý lékárník bude znát aspoň něco z angličtiny – a nic. Tváří se docela rozpačitě, snaží se pomoci. Posunky naznačím, kde je problém, boty naštěstí sundávat nemusím – naštěstí hlavně pro něj. Nakoupím tedy zásobu náplastí. Ne že bych si s sebou nevzala z domu, jen jsem nedomyslela tu spotřebu – pokud vypuknou puchýře (a mě k těm prvním přibyly další a dost na blbým místě – na tzv.bříškách – kde končí prsty, takže tam, kde se při každém kroku musíme opřít). Pak je třeba denně přelepovat, měnit náplasti. Jdu městečkem dál ve směru Camina, obhlídnu místní menší hotel, je dopoledne, zavřeno. Nejhorší fáze chůze s těmi bolestmi je na začátku, než se to rozchodí. Pajdám ven z města, jdu po malé silnici a říkám si, že zkusím stop. Cítím, že je to docela na hraně – aby z toho nebyl větší problém až průser a to teda fakt nechci. Doma doktory obcházím velkým obloukem, jak jen to jde a nemám chuť to měnit ani ve Španělsku. I když by to mohla být zajímavá konverzace. Jede auto a samotný řidič, mávám a staví. Ty jo, super. Postarší a omšelé vozidlo, podobně působí i jeho majitel, to mi je ale dost jedno, vlastně se sem asi docela hodím.

Zdravíme se, říkám Camino a jméno města Villaviciosa.(asi 15km) Si,si, kýve hlavou, nasedat. Tak tady nemusím mít strach, že bych tu svou mokrou pláštěnkou a batohem něco provedla. V autě je plno nářadí, vzadu trčí jakási sekačka, už jen koza tu chybí. Chlapík spustí a halasně mele, vím já co … cvičně zkusím pár slov anglickoněmecky, kdepak. Ukazuju na ťapky a použiju italskošpanělské – problema, grande problema – vypadá to, že chápe. Něco vykřikuje, skoro jak by nadával, ale asi mi něco říká o krajině, kterou jedeme. Několikrát se snažím dát najevo, že nerozumím, on vesele vykřikuje dál. Tak se už jen usmívám a přitakávám, jsem moc ráda, že se vezu. Aspoň mu sdělím, odkud jsem – Republika Čeka. (Když jsem na začátku Cesty občas použila italské Čeko, nebo anglické Czech Republic – tak Španělé jen kroutili hlavou, co že to je). Až zpětně mi dojde, jaké jsem měla štěstí – na té silničce nebyl skoro žádný provoz. Leje a leje, opět mi něco říká, uhneme na menší odbočku, je tu pár domků, že by tu končil?  Když tak už to dojdu. Ale ne, je tady pramen s vodou, načepuje a leje do chladiče – předpokládám. A jede se dál, tenhle vesničan ve starém vytahaném svetru a podobně vypadajícím auťáku mě zaveze až do centra a ještě mě nasměruje k malému baru s místním hostelem. Skvělý člověk. Loučíme se  - mučas gracias, adios – a jdu dovnitř. Sonduju ubytování, cena není zas tak levná a je prý docela plno. Holčina, která tu obsluhuje, mi radí dva nedaleké menší hotýlky.

Vyrazím směr hotel Carlos, už ten název se mi líbí – to bych si mohla pamatovat. Najdu ho celkem rychle, centrum není velké, je to příjemná a starší část města s rozměrem, který mi vyhovuje. Dá se projít pěšky. V pořádném dešti docházím na recepci, už je tu dvojice podobně zakuklená jako já a s pláštěnkou přes bágly. Zdravíme se, smějeme se na sebe, tohle zvláštní a moc hezké spojenectví na Caminu mi později doma bude chybět. Už mají vše vyřízeno a jdou nahoru do patra, recepční – příjemná dáma ve středním věku – se mi začíná věnovat a překvapení – jen ve španělštině. Nějak to zvládáme, cena za pokojík je 25e, ok, dnes si dopřeju komfort, hlavně ať už jsem v suchu a teple. Dá mi klíče, vysvětluje, že pokoj je nahoře v 1. patře a s důrazem řekne jediné anglické slovíčko – left – a plácne mě do pravé ruky. Jdu nahoru a pokoj je vpravo. :-) To je nááádhera – prostorný pokoj se stylovým nábytkem a v krásných teplých barvách. Velká postel se svatým obrázkem nad ní. To mám všechno jen pro sebe, zmocňuje se mě zcela sobecká radost.

Dochází mi, že si tu můžu v pohodě vysypat všechny věci z báglu, roztáhnout se po celé místnosti, nechat vše vyvětrat, případně proschnout. A koupelnička s wc, fén nachystaný vedle umyvadla mě dojme takřka k slzám. Dlouhá horká sprcha, přemáchnu pár kousků oblečení a rozvěsím v koupelně. Opečuju, ošetřím nohy, na některá místa, kde je kůže několikanásobně zrychtovaná dám pro jistotu desinfekci. Nechám větrat a olepím až před odchodem ven. Mám pocit, že tahle zastávka a pauza přišla na poslední chvíli.  A teď fén – skvělý vynález. Střídavě odpočívám a střídavě fénuju boty a vyprané oblečení. Na botách mě pobaví malý nápis keen dry – bejvávalo. Ale nic proti značce, tyhle nízké a moc pohodlné trekové boty mám už pořádně dlouho, i ony jsou už za svým zenitem. Tak co bych chtěla. To se mi moc nepovedlo, špatný odhad, jsou rozšláplé a nikde netlačí, fajn podrážka, ale drží mokro, moc nevětrají. Doma jsem zvažovala, jestli vzít tyhle staré anebo novější běžecké speciálky do terénu s goretexem, které by určitě rychleji uschly. Dost rozjímání nad obuví.

Venku přestalo pršet, je odpoledne, akorát čas na malou procházku. Není žádné velké teplo, vyrážím jak otužilec ve svých tříčtvrtečních kalhotách (dlouhé jsem si nevzala a nakonec se to dalo, i když dva dny jsem zvažovala, jestli nemám přikoupit nějaké tepláčky) a velmi otevřených sandálech s hrubou a pohodlnou podrážkou. Mé keeny odpočívají v pokoji, vycpané novinami, o které jsem si řekla v tom malém baru u hostelu. Objevuji malou a krásnou cukrárnu, to musím prubnout, zvlášť když si dnes dělám neděli. Je tu klid, jen pár místních, dám si výborné preso a čokoládový řez. Jdu dál, nakoupím si v malém obchodě zeleninu, pečivo a sýr na večeři. Vyjdu z hlavní části centra s obchůdky a bary a dostávám se na otevřený prostor – parčík, něco jako menší náměstí a na konci je hezký kostel. Jsem celoživotní zvědavec, takže jdu blíž a čtu nápis San Francesco – sv.Franišek? Můj brněnský děda byl František, neublížil ani mouše. Když nějaká vlítla do domku, vyhodil ji ven. Nezabil.

Kostel je zavřený, ale zkusím to a – hele – je odemčeno. Vstoupím a hned se zaposlouchám, tím požehnaným prostorem se nese jemný zpěv. Rozhlížím se, nikoho nevidím, jsem tu sama (i když úplně asi ne), reprodukovaná hudba. Vzácná chvíle, celou dobu jsem tu nerušena. Prožiju tu jeden silný moment, který si nechávám pro sebe, zapálím svíčku za rodiče.

Cestou zpět jdu kolem malého baru, nechce se mi hned na pokoj, tak juknu dovnitř. Je tam jen jeden chlapík a starší barmanka, usednu tedy na tu vysokou židli a jako protřelý barový povaleč si objednám: Hola, porfavor (kouzelné slůvku funguje všude) uno cerveza pekeňa. Barmanka mi odpoví s úsměvem: Eine kleine bier, ja? – Ja, ja – vykoktám překvapeně (no, chápete to?) Jacobs Wege? – pokračuje v konverzaci – Ja, richtig, vysoukám ze sebe a obě se smějeme. Mé překvapení je jasně čitelné, mrkne na mě a přisune mi celý talířek s tapas. Tak tahle zastávka se fakt povedla.

Večer ve svém pokojíčku s pomocí mé stručné mapy a krátkého popisu kilometráže (našla doma na netu) + wifi docházím k jasnému plánu a rozhodnutí: Ano, teď je ta pravá chvíle na přesun busem, potřebuju kus popojet, abych ze své plánované kilometráže kolem 350km neměla trasu přes 500 km. Nohy – puchýře dostanou jeden den klidu aspoň na malé zotavení, popojedu přes města Gijón a Avilles do Ribadea. (Jak se tu máte domluvit, když výslovnost je záludná – město Gijón se vyslovuje chichon). Ribadeo je poslední pobřežní město na trase Norte, odsud se už uhýbá do vnitrozemí. Takže, pokud si mám tu trasu tak rozseknout (nemám z toho dobrý pocit, ale co už – jak říká má prešovská kámoška), tak tady. Nová část trasy, nový region – Galicie (prý deštivá oblast Španělska :-) a rovných 200km do Santiaga. Pobřežím jsem prošla 170 – 175km.(Dnes to bylo něco kolem 10km, tělo neprotestuje). Na plánku, který jsem si vyzvedla v infocentru najdu, kde je autobusák –  necelý km od hotelu, autobus na Gijón jede kolem 9.h, ok – jde se spát.