Camino – Den 5. – Jde se dál, aneb z azura do lijáku.

A zas na cestě. Ráno je sluníčkové, postupně se vyjasňuje. Je takový ten krásně jiskřivý den, kdy stačí jen se zhluboka nadechnout a je vám dobře. Před odchodem se Carol dohaduje s německým „zpěvákem“ o jakési muzice.

Vtáhne mě do diskuze – jestli to náhodou neznám, jí to prý nic neříká. Mladík velmi doporučuje skupinu „Dead Can Dance“ – no jistěěě, směju se. Hledí na mě překvapeně až nevěřícně, zřejmě nečekal, že tetka z Čech bude něco takového znát. Jasně že jo, dozvěděla jsem se o nich díky synovi. Hned přidávám, že Brendan Perry vystupoval před pár lety u nás a jeho koncert byl úžasný. Silný zážitek, mám pár jeho songů v mobilu – Kdo?, ptá se mě ten německý mladík nechápavě. B.Perry přece, z Dead Can Dance a dochází mi, že o něm nic neví. - Jo, znám tu muziku, je skvělá. A on byl u vás?? (Jo, nebydlím na Kamčatce) – To už jsme v hovoru pokračovali později během dne. Je odněkud z východu? :-) To fakt není, irský Angličan by se asi divil. U nás ale už několik let běží skvělý a čím dál známější hudební festival – Top Music Festival in Europe, vole :-)  Colours of Ostrava!!  A jmenuji pak jemu i dalším, kteří hovor poslouchají, slavná jména těch, kteří v Ostravě už vystupovali. Na východě..Východ Evropy a východ naší republiky, konec konců občas i při hovorech s lidmi z Čech mám pocit, že na té Kamčatce fakt bydlím. Fakt, fak.

Jdeme s Carol opět spolu, německá skupinka i s její dcerou jsou kousek před námi. Občas zastavíme a fotíme, třeba zase krávy nedaleko moře. Už od ní vím, že je učitelka, prý pracuje s problémovou mládeží a baví jí to. Říká to docela přesvědčivě. V Kanadě má její manžel, který je Australan, ovčí farmu, víc se o svém muži nezmiňuje. Zato dává najevo jasné nadšení nad každým zvířetem, které potkáme, občas i citróny, květinami.. Ano, je tu krásně, tahle část je nádherná, vlevo se rýsují vysoké hory, vpravo začínáme mít výhledy na moře. A k tomu azurová obloha.

Na chvíli zastavíme – moře, skalky, to je škoda projít rychle. A o kus dál vidíme skupinku dalších poutníků, jak cosi obhlížejí. Když přicházíme blíž, je slyšet zvláštní rachot, dunění, jakoby se něco blížilo. Přijdeme k malé propasti, kousek od břehu, předpokládám, že dole uvidíme vodu, jak naráží na skálu a to dělá ten zvláštní hluk. A nic – díváme se dolů a jsou tam jen kameny, ale rámus pořádný. Ty jo, tady bych se v noci bála. Říkáme si, že je to asi zespoda podemleté a voda dělá ten rachot. No, ale kdo ví, co všechno tam může být. Radši pokračujeme v cestě.

Dojdeme německo-kanadskou skupinku, počkali na nás. Carol se s dcerou domlouvá na místu, kam by dnes chtěly dorazit. Městečko Nueve. Prý to bude asi 35km, na to se s Carol ani jedna moc netváříme. Mě začaly puchýře, Carol, trápí kolena a já si od včera slibuji kratší trasu. Nakonec se domlouváme, mladí půjdou spolu a rychleji, go, go, my popojedeme pár km vlakem. Ok, loučím se a s Carol jdeme na malé nádraží. Zjišťujeme, že do dalšího městečka, cca 10km, nám to za chvíli jede, super. Jdeme koupit jízdenky a odchytává nás chlapík nádražní, cosi se nám snaží vysvětlit. Nějak pochopíme, že ten vlak teoreticky jezdí, ale dneska nee, bo tu mají jakýsi svátek. Maňana. Jde zřejmě o nějaký nevýrazný svátek, i další cestující – místní jsou překvapeni. Děkujeme, odcházíme a navrhuju plán B. (Češi jsou mistři improvizace). Tak půjdeme naším směrem, stejně musíme z města po silnici a zkusíme stopa, což? Přijde mi to jako skvělý nápad, Carol se na to ale moc netváří. Zmateně mi vysvětluje, že když nám někdo zastaví a nebude se jí líbit, tak se na něco vymluví a nepojede. Moc to nechápu (až později se dozvím, že to byl její první autostop v životě). Tak to zkouším, mávám na auta, po pár minutách nám staví španělská slečna. Carol neprchá a nastoupíme obě. Jedeme kousek a nakonec tím stopem ušetříme asi 5km, protože pak musíme kus cesty popojít, abychom došly zpět na trasu Camina. Pokračujeme docela otravným silničním úsekem a na slunku.

Odměna ale přijde. Za jednou zatáčkou se před námi otevře nádherný výhled na moře s krásnou pláží. Jdeme silničkou kousek nad pláží, tedy vlastně už ne. Nevydržím to a říkám, že jdu aspoň namočit nohy. Carol chvíli váhá a nakonec se přidá. Brouzdáme chvíli v chladné vodě, nádhera a nohy si to zaslouží. Chodidla děkují.

Dorazíme do města Llanes. Čeká tu na nás německý fešák Kristian s dcerou Carol, sluší jim to. Další ze skupinky jsou někde v příjemném centru města. Pěší zóna, obchůdky, samozřejmě bary – kavárny. V jednom se na chvíli zastavíme, začíná drobně pršet. Krátká pauza, nachystáme pláštěnky, zakrytí báglů a volným krokem pokračujeme dál. Vidím infocentrum, hned tam vyrážím – jsou to mé oblíbené oázy, mluví se tu i anglicky a vždy dostanu podrobnější mapku Camina v dané oblasti.(Pokud není siesta anebo neděle). Většinou z mapy na konci dne vyjdu, ale aspoň něco. Velká část poutníků mimo ten náš „východ“ je vybavena nejen dobrou mapou, ale i knihou – průvodcem, kde jsou většinou popsány i ubytovny. U nás k Severní cestě nic takového vydaného není, většinou se ale to podstatné dozvím. A navíc takové volné putování bez každodenního studia informací má něco do sebe. Nějakým záhadným způsobem se seskupíme a pokračujeme dál za město v německo-kanadsko-českém složení.

Na Carol vidím, že je ráda chvíli zase se svou dcerou, vnímám, že jí to je vzácné. Tuším, že jde zřejmě i o vyčištění nějakých problémů. Však většina z nás se tu snaží rozchodit své starosti, bolístky a některé z nich jsou pořádně letité a hluboké. Tu se vynořují a občas překvapí. I když je hlava vytěsnila, tělo a duše si je pamatují. Chůze je na takovou očistu skvělá, už jen proto, že nás nutí pravidelně dýchat a důkladný dech je základ všeho, neasi.

Nechávám si odstup a mamce s dcerou prostor, chvíli se opět bavím s mladými Němci ze včerejšího večírku, tmavooký Kristián a zpěvák, jde z nich pohoda. Prší a prší, probíhá cosi jako skupinová diskuze ohledně noclehu. Je odpoledne a je nás docela dost, je vidět, že všichni by chtěli zůstat pohromadě. Jsou obavy, abychom se do albergue vešli. Starší Němec, který pochoduje ze Stuttgartu, hrdě prohlašuje, že tam má rezervaci pro více lidí a že už o něm vědí, prý tu o něm mluvili i v rádiu. Vydává povely, pokračujeme dál, začínám cítit, jak se „ježím“ – já na velitele moc nejsem. Má dost razantní styl a družina kolem něj na mě začíná dělat dojem fanklubu.

Jdeme roztahaně, Němci se začnou bavit mezi sebou, tak raději zpomalím, pak se míjím opět s kanadskými holkami. Mají zvláštní způsob hovoru o jídle. Carol neřekne – potřebujeme se najíst, dáme si svačinu – ale – potřebujeme proteiny, nebo karbohydráty, nebo co. Mluví tak o jídle celkem pravidelně, až si připadám jak na výletě s odborníky na výživu. Únava roste a vyhlížíme městečko Nueve. Dcera Carol by šla ráda rychleji, no jo Kristián je vpředu. :-)  A začne své mamce podsunovat zajímavou teorii – že když se v závěru zrychlí, je to lepší, protože je pak menší únava. Jak u koho, říkám si v duchu a vzpomenu si na citát ze skvělé knihy "Sto životních lekcí od Mnicha, který prodal své ferrari" ( R.S.Sharma): "Jestliže někdo neudržuje krok se svými souputníky, je to možná proto, že slyší jiného bubeníka." Dcera nechápe a nebo nechce, tak to ještě znovu opakuju, zatímco Carol hned ožije a nadšeně souhlasí.

Do městečka docházím v pořádném dešti sama, Němci jsou někde přede mnou, ostatní za mnou, na dohled mám jen jednu poutnici, kterou neznám. Rozhlížím se a hledám šipky k albergue, pak uvidím dvě postavy v klasických pláštěnkách s bágly, vyrazím za nimi. Dojdeme k nějakému domku a až tady vidím, že to jsou další poutníci, tedy poutnice a dohadují se se Španělem, který je vyhlíží, ohledně ubytování. Mají to tu domluvené a je plno, na mě místo nezbývá. Španěl mi ochotně nabízí, že mi zavolá na nějaký hotýlek, penzion za 20eur, díky, odcházím, to si nechám na jindy, jestli bude hůř. (A bude).

Vracím se zpět na silničku středem města a zahlédnu Němce velitele se zpěvákem, jak vcházejí do místních potravin, jdu tedy za nimi. Prý jdou nakoupit jídlo na večer, na ubytovně nic nebude. Koupím si něco málo pro sebe a nakonec od velitele vyfasuju igelitku, abych taky pomohla. Ale jo, mají toho naloženo plno a už to snad není daleko, tak co by ne.

Jdeme dál místními cestami a stezkou, jdu mechanicky za nimi, leje a těším se do sucha. Sláva, jsme u albergue, je až za městem. Vypadá to tu moc pěkně, něco jako bývalý statek, venku sedí dvě poutnice pod stříškou a usmívají se na nás. Velitel se dohaduje se Španělkou, která tomu velí tady, není místo, ne už opravdu není žádné místo. Další část naší skupinky tu prošla před chvílí a pokračovala v cestě, prý asi o 1km dál je další ubytovna.(Pireňes). Jsou to nakonec asi 3 km, chvíli se motáme a jdeme kousek špatně. Zarazíme se tedy na jedné malé křižovatce – pěšinky, silnička, v dáli dvě stavení, pole. Oba se baví německy, laděj navigaci,já už jen tupě stojím a říkám si, co tu vlastně dělám a že jsem možná měla jít na ten hotýlek. Naštěstí kolem jede místňák a ten nám poradí stručně a jasně na rozdíl od GPS. Ano, ano,je to na tom kopci (no jasně) nahoře nad námi, hned vedle kostela.

Závěr je výživný, jdeme travnatým, blátivým svahem diretisimou vzhůru, na zádech bágl a igelitku v ruce, no jak z nákupu, zatnu zuby a šlapu, co to jde, zároveň s velitelem. Však mám kopce beskydské nachozené, tohle je proti tomu brdek. Mladý nestíhá a zůstává za námi.

Už jsme skoro nahoře, přes mokré brýle vidím starý, jednoduchý kostel a vedle něj podobně staře a zuboženě vypadající kamenný domek. Venku stojí podsaditý, poloplešatý chlapík, vyhlíží nás a s úsměvem vítá. Když k němu dojdu, tak trochu v předklonu, bere mi hned ten nákup, cosi mi říká, rozumím jen seňora. Vzápětí mi sundává i batoh, překvapeně hledím a naznačuju, že to není třeba, ale prý je. Krásné uvítání, jdeme do vstupní místnosti, nabídne nám židle a vyřídíme v rychlosti registraci. Jde pak s námi do patra, vynáší nám bágly, je to jeden z těch největších džentlmenů, jakého jsem kdy potkala. Je tu spousta místa, vybírám si postýlku dole, ptá se nás, jestli něco potřebujeme. Mluví jen španělsky, tak teď se hodí Němec – velitel, který se trochu domluví. S jeho pomocí si řeknu o deku a hned ji dostanu. Skvělé. Kamenný, starý a jednoduchý dům, v tom deštivém počasí je tu chladno, deka přes spacák, který mám tenký – light, se bude hodit.

Jdu si dát sprchu, Kanaďanky a pár dalších lidí mezitím už začínají vařit špagety, vyslechnu si od nich děkovná slova, že jsem táhla ten nákup. A nemusím vařit. Fajn. Sprchy jsou venku na dvorečku, vypadá to docela komicky, jsou v řadě vedle sebe, společné, ale každá má plechové dveře. Vlezu do jedné a vedle mě německý zpěvák, halekáme na sebe, máme z toho srandu a taky radost z horké vody.

Večeře ve velké kuchyni, která je vyhřátá, bo je tu velký, klasický sporák a hořáky jedou naplno, tu se „fire“ smí obsluhovat. :-)  Špagety, zelenina, dokonce i trocha červeného, to se bude dobře spát.

Dnešní kilometráž, i s tou zkratkou stopem, je nejmíň 30km, tak teda jsem zvědavá, kdy si dám ten oddechový den. Doma, když jsem přemýšlela nad délkou celé cesty a časem, který na ni mám, jsem si říkala, že kolem 25km denně bude stačit. Zatím jsem pořádně nad plán, musím ubrat. A chodidla – puchýře vůbec nevypadají dobře, navíc zjišťuju, že při plážové procházce se mi tam dostal písek. Vzpomínka na Freda.

Je večer a ještě světlo, v kuchyni je na mě už moc rušno, hlučno, přestalo pršet. Jdu ven ke kostelíku a napadne mě osvěžit chodidla, jdu mokrou a studenou trávou bosa, nádhera. Obejdu kostelík, temné zdi, nevypadá moc udržovaně, dovnitř se jít nedá, je zamčeno. Je tu krásný klid a výhled na okolní kopce s tmavými mraky. Jdu zpět, vevnitř se potkám se Španělem, působí moc ´příjemně a není to zevnějškem, má laskavé oči. Zkouším se zeptat na jméno kostela, nepochodím ani svou mezinárodní hatlamatilkou – name, iglesia? (kostel) Kroutí hlavou, jako že ne a pak kývne, ať jdu za ním. Otevře místnost a pohybem ruky naznačí, ať jdu dál, on zůstává venku. Nakouknu a vidím útulný pokojík a malý, domácí oltář. Aha, myslel si, že se chci pomodlit. Znejistím a s úsměvem poděkuju a jdu zalehnout. Zpětně mě to pak mrzí, mohla jsem tam chvíli posedět. Některá pozvání se neodmítají.