26.6. Ty jo, už 17.den. Ráno si dám nejdříve sprchu, po bídné noci je třeba. Voda je život a pohyb taky. Pak si spravím náladu výbornou snídaní, jsem překvapená výběrem – kafe, mléko, džus, chlebík, máslo,džem, musli…-croisanty.
Toastovač k dispozici.S kvělé. V klidu se sbalím, mám dost času, chci jít na autobus směr Finestra. I když kdesi vzadu v hlavě mi cosi říká, že není úplně nejlepší odjet ze Santiaga se špatnými dojmy (tím myslím tu rušnou noc, i včerejší štvanici za noclehem).
Vyrážím do krásného jasného a slunečného rána a říkám si, dobrá, když cestou k autobusáku narazím na nějaké fajn a levnější albergue, zůstanu ještě na jednu noc. Jdu podle plánku a na jedné křižovatce potkám svého francouzského známého – jednoho z bratrů. Vypadá spokojeně, říká, že dnes už odjíždí a doporučuje mi místo na nocleh. Albergue Seminario Menor (pokud jsem dobře pochopila – bývalý klášter), prý půjdu kolem. Loučíme se, jdu dál podél hlavní cesty a za chvíli z dálky vidím výraznou stavbu kláštera – albergue. Proti mě přicházejí dvě poutnice, ptám se na nocleh a cenu. Chválí místo a cena je 12e, pokojík sólo za 15e. To zní skvěle.
Už nerozjímám a jdu do kláštera, na recepci jsem kolem9.h, mají poslední volný sólo pokoj. Beru.Přišla jsem v pravý čas, do 9.30 si můžu dát na pokoj věci, pak se bude uklízet a otevře se ve 13.30. Ok, ok, no problem. Jdu dlouhými chodbami, je tu plno místností a menších pokojíků, najdu ten svůj. Malá místnost, postel s křížkem na zdi, umyvadlo, věšáky, skříňka, hezký výhled ven, co víc je třeba. Nechám si tu s chutí bágl a vyrazím po dlouhé době nalehko na korzo městem.
Nejdříve se trochu zamotám, cítím to nevyspání, musím se ptát na cestu. Vzkřísím se kafem a zmrzlinou a pak dojdu opět do starých uliček a ke katedrále. Je tu zase pořádný mumraj, davy turistů a zvuková kulisa je dnes vylepšená o pronikavý zvuk – někdo tu hraje na dudy. Oh my god.Prchám a uhýbám do bočních uliček, podobně jako před dvěma roky v Benátkách – najednou je to úplně jiná atmosféra, klid, jen občas pár lidí a začínám si to vše vychutnávat. Je tu moc hezky a byla by to škoda odjet bez téhle procházky.
Stavím se v kavárně – bistru s lákavým názvem Low cost, opravdu je na Santiago levná. Dám si toast a preso a pak ještě chvíli korzuju, stavím se v menším prázdném kostele, cestou si koupím trochu jídla s sebou. Pomalu se vrátím ke klášteru, je odpoledne a už bude otevřeno. Je tu klid, lehnu si na zídku a vyhřívám se na slunku, pak jdu do svého pokoje a pokračuju v relaxaci. Nikam už nejdu, jen večer chvíli posedím s několika dalšími poutníky v křesílkách venku u vchodu při zapadajícím slunku. Čas zklidnění, rozjímání s výhledem na katedrálu a starou část města.
27.6. Autobusem ze Santiaga do Finestry – Konec světa, a to už je skoro konec.
K snídani mám banán, jablko a vodu, po 8.h odcházím směr autobusák, opět v krásném azurovém ránu. Cesta autobusem trvá něco přes 2h, chvíli podřimuju a pak hledím nadšeně na moře a zátoky, kolem kterých jedeme.
Finestra, vím, že výrazně silnější zážitek by byl dojít sem pěšky. Chůzí je to ze Santiaga asi 90km, vede sem značená cesta, něco jako pokračování Camina až k majáku nad útesy. Zpáteční letenku z La Coruni mám na 29.6., takže tenhle výlet beru jako bonus, třešinku na dortu. Nejsem jediná poutnice, která sem přijela busem a hned se na nás vrhá několik místních babek a nabízejí ubytování – něco jako lepší albergue. Zároveň se se mnou dává do řeči sympatická americká poutnice. Debra z Kalifornie, rychlá seznamka.
Jdeme chvíli v malé skupince za akční ubytovatelkou, pak se nám to ale už moc nezdá, vzdalujeme se od přístavu, od moře. Domlouváme se spolu, že chceme v rámci možností obě nocleh někde u přístavu, v centru městečka. Babka se nás ještě snaží přesvědčit, ale loučím se a jdeme zpět. Chceme si to tu obě užít v klidu, nakonec souhlasíme s nabídkou v jednoduchém místním hotýlku-penzionu přímo v přístavu. Nechceme zbytečný luxus, ale klasické albergue už též ne. Když vyjdeme nahoru do pokojíka, obě začneme nadšeně vykřikovat jak holky na výletě.
Krásný pokoj s balkonkem a jistěže s výhledem na přístav a moře. Parádaaaa. Hned vedle je obchůdek v indickém stylu a barem-restaurací v jednom. Omrkneme hadry, sukně a tak a pak jdeme jíst. Indická a vegetariánská kuchyně, dám si skvělou rýži na kari se zeleninou a k tomu pivo, platím 7,5 e. Siestujeme, povídáme si nejen o Caminu, Debra je o rok mladší než já, vdova a babička. Příjemná a sportovně založená holka, s jasnou mluvou (teď nemyslím jen výslovnost), žádné divadlo..
Později odpoledne vyrazíme k majáku, zásadnímu místu kde končí cesta a kdysi i svět. Z městečka vede pěšinka podél asfaltky (dá se tam dojet autem, ale to mi přijde jako degradace zážitku i toho místa), je to asi 3km. Hezká procházka, jen pro mě škoda, že pěšina je plná drobných kamínků a ve svých jednoduchých teniskách každý cítím.
Utěšuju se, že to je teď vlastně in – minimalistická obuv, bare foot atak, že to je něco jako masáž, chodidla si ale asi říkaj něco jiného. Nějak to musím vydržet, sandály s hrubou podrážkou zůstaly v Santiagu, druhé boty, které jsem cestou odložila. Při procházení městem se mi utrhl zásadní pásek.
Maják a pod ním sráz, skály a kameny, tak tady jsme a díváme ses úžasem na Atlantik, oceán, nekonečný prostor. Ticho, za které jsem vděčná. Je tu pár dalších lidí, přišly jsme sem po 18.h, je tu ještě živo, ale naštěstí většina z nich je též mlčenlivá. Dáváme si s Debrou navzájem prostor – to je též vzácnost – každá si to tu prožíváme podle sebe. Sedíme, hledíme, fotíme, pak třeba popojdeme a zase zíráme mlčky do té dáli. Na chvíli se se mnou dá do řečí Belgičanka, navzájem se fotíme a pak zase ticho.
Jdeme pomalu zpět a kousek za majákem si všimnu nějakých pamětních desek na skále vedle cesty. Jako celoživotní zvědavec studuju, co to píšou pošpanělsku a ty joo – náš státní znak – pamětní deska připomíná tu slavnou cestu z Čech až na Konec světa, 15. století. Naši tu byli, jsem asi nějaká přecitlivělá a jdou mi do očí slzy. Jo, já o tom vím, i jsem dokonce četla tu knihu A.Jiráska (v rámci povinné četby, bo to byl jeho nejkratší román a navíc docela dobré čtení), ale když tu teď stojím a dívám se na to... Nadšeně volám na Debru a ukazuju ji tu připomínku a vysvětluju, o co že go – naslouchá, kýve hlavou a přemýšlí, jasně 15.století – co bylo v té době v USA?
Jdeme k obchůdku se suvenýry, okukujeme obě dvě, obě chceme na závěr výletu něco koupit a přivézt domů dárečky. Mají tu docela pěkné a vkusné věci,vybereme pár maličkostí a říkáme si, že se zítra podíváme ještě i v městečku. Cestou zpět se stavíme v obchodě pro jídlo a dáme si večeři na našem balkonku při pozorování racků, moře a západu slunka.
