22.6. Ráno, raníčko, nechce se mi spěchat, nechce se mi odsud. Je tu až moc příjemně a dobře. Dám si v klidu dobrou snídani společně s „Redfordem“, no kdy se mi to zase stane.
Americká novomanželka vyrazila brzy ráno bez snídaně a její partner tu včil stoluje se mnou. Už jsem zažila horší rána. :-) V pohodě popovídáme a pak vyráží i on, loučím se s paní domácí a tak tedy „na kůň“. 8.15 – můj nejpozdější odchod v rámci celého Camina.
Je opět krásné a slunečné ráno, všude pusto a prázdno, lesní pěšiny střídají silničky, sem tam stavení. Jdu pomaleji a vím, že to není ono, nemám své tempo. Asi nasbíraná únava a taky puchýře, které samozřejmě nezmizely – jak by mohly, když na ně každý den při každém kroku tlačím. Před 10.h přicházím do vesnice-městečka Miraz, fajný ukazatel mi nabízí bar, tož proč ne, je to jen pár metrů mimo směr Camina. Je tu jednoduché sezení venku, jsem jediný host. Obsluhy se ujme „tetka“ v zástěře, chystá mi kafe a s úsměvem hází kolem sebe výrazy jako „pikolo, šugr ..“ slovní zásoba, kterou jsem ze začátku neúspěšně zkusila použít v turistických lokalitách.
Jdu dál, silnice najednou odbočí a pokračuju pěšinkami lesem, jsou tu borovice, písčitá půda, skály, nádherná krajina. Ticho, ticho. Neodolám a vyzuju boty, dám si chvíli pauzu v chladivé trávě. Tak šup, šup, jde se dál, nejsme na pláži.
Dochází mě mladá a mlčenlivá dvojice, jen se pozdravíme. Vyjdeme na otevřenou planinu, vpravo sedí španělský bača s několika psy a vlevo se pasou kozy. Moc hezký pohled, jak ze starých časů. Krajina má horský ráz, jsou tu velké balvany, písčité cesty a do všeho se pořádně opírá slunko. Přidávám do kroku a dvojice zůstává za mnou. Za chvíli jsem opět na úzké asfaltce, takřka bez stínu a blíží se poledne. Chci si dopřát siestu až kolem 13.h.
Chvíli jdu lesem, cesta je mírně zvlněná a mě bolí víc a víc ťapky. Puchýře se ozývají. Sláva – je tu stín, sednu si na mez, větrám nohy, dám si svačinu a rozjímám: Proč jsem si ráno neřekla o náplasti? Už totiž žádné nemám, ráno jsem plkala s Amikem a pak paní domácí a vůbec jsem si na to nevzpomněla. Co teď? Že by jitrocel? Je léčivý a mohl by mi pomoci, no ale asi mi jen tak na chodidlech držet nebude, což. To je přece blbost. Sedím jak hromádka neštěstí a za chvíli se objeví známá dvojice. Radostně je opět zdravím a ptám se na náplast. Jasněže mají, holčina mi dává vybrat. Beru si dva kousky a dozvídám se, že mí zachránci jsou Rusové. Z Vladivostoku.
Rusové, ty jo, není to tak dlouho, co jsem se s Kanaďankou Carol bavila o 21.8.1968 a ruské invazi a pak taky o Putinovi… no jo, vždyť já už to vím nějakou dobu, že dobrý člověk žije všade a že dělit lidi podle národností, nebo podle regionu je blbost a krávovina.
Zachránci odcházejí, přelepím bolístky a též vyrážím. Předvádím cosi jako pajdavou chůzi, je mi jasné, že dnes už to bude jen o přežití. Zkusím zamávat na auto, jedno z mála, které se tu objeví a hned mi staví. Super. Aspoň kousek bych chtěla popojet, ať dorazím do kláštera v Sobradu na ubytování. V autě je starší dvojice, Španělka se se mnou dohaduje, říkám město, jestli jedou tím směrem – Si, si – Chci si tedy sednout dozadu – No,no! – Spustí na mě rázně a nahlas a mele dál, no tak nic, radši jeďte, než mě třeba bude chtít upálit. Táhnu se dál po silnici, nahoru a dolů… nekonečno. Hele –albergue- hm, hned vedle kravína. Venku sedí má ruská dvojice a svačí, jdu za nimi. Prý je to tu za 11e, tak to nic, chtějí též dojít do Sobrada. Doplním si vodu a vyrážím hned dál, doufám, že třeba bude cestou nějaká jiná nocležna, do Sobrada je to ještě 15 km.
Táhnu se zase sama, a furt silnice, silnice, občas se jen s někým míjím. Z mé starší známé sestavy jsem zatím nepotkala nikoho. Chodidla bolí čím dál víc, poprvé si říkám, že teď by se při chůzi hodily hole, aspoň trochu bych nohám odlehčila. Asi je na mě útrpný pohled, najednou mi zastaví auto, aniž bych mávala. Opatrně se ptám na Sobrado a usměvavý řidič kýve hlavou a otvírá dveře. Anděl Strážníček? Fakt díky moc. Svezu se posledních asi 5-6km, moc a moc děkuju svému zachránci a nechám si zastavit hned na kraji města. Vystoupím a jdu rovnou – nikoliv do kláštera, ale do místního baru-bistra. Na oslavu přežití si dám sklenici výborného a vychlazeného bílého, k tomu mi příjemná barmanka přišoupne popcorn.
Vzpamatuju se a dopajdám ke klášteru, před ním na trávníku na mě mávají a nadšeně mě zdraví mé známé Italky. Během chvilky se otevírá a můžeme jít dovnitř. Registraci, ubytování, vše s námi vyřizuje v kanceláři místní mnich. Poplatek je 6e. Projdeme starým nádvořím a jdeme do "pokojů" – velkých místností se starými a vlhkými zdmi.
Nic mi nevadí, jsem tak unavená, že si nevšímám vlhka, ani chladu, jen to vnímám z komentářů ostatních. Kdo někdy šel anebo běžel dlouho s bolestí, ví jak to bere sílu. Sprchaaaach, jdu zalehnout na trávník a dojím zbytek chleba se sýrem. Až pak se došourám na náměstíčko a najdu lékárnu. Dvě mladé poutnice kupují stahovadlo na kotník a já zase náplasti – můj tradiční španělský suvenýr.
Dopřeju si večeři – velkou bagetu se zapečeným hovězím masem a spoustou zeleniny, k tomu malé pivo. Za to vše platím 5e. Objevím malý obchod, boty, oblečení, pestrá nabídka. Zkouším sportovní boty s pevnou podrážkou za dobrou cenu, jsou mi ale malé. Další, větší jsou už podstatně dražší. Doma mám několik párů dobrých běžeckých bot (mít tak jedny tu), nechci zbytečně utrácet hodně peněz. Nakonec vybírám „kecky“ – klasické hadráky, tenisky, které zas frčí a vím, že je v létě vynosím. 17e. Tuším, že ty mé poničené trekové, v kterých tu putuju, někde odložím.
Je čas jít na kutě, zalehnu brzy, únava, únava, dnes našlapáno asi 25km, pro mě jeden z nejtěžších dnů Camina.
