A další mě chce sežrat. Aneb – od baru k baru. 21.6. V dobré náladě vstávám v 6h, dám si malou snídani a vyrazím v 7.15. Letní ráno jak namalované,přede mnou jdou staří známí Italové a hned zahnou za roh na kafe.
Moc neváhám a jdu též, k pití jsem měla jen vodu. V baru sedí i mí Francouzi a Španělka, dorazí ještě vysmátá, blonďatá Němka. Naladíme se skvělým presem a vyrážíme všichni společně. Opět je mlhavo-slunečno a zatím moc příjemná teplota, projdeme městem, je tu hezké, staré centrum. A pak už pokračujeme tichým venkovem, pěšinkami, dotek přírody je vždy jak pohlazení. V téhle fázi jdu sama, trochu jsem zrychlila, ranní Camino si ráda nechávám pro sebe v klidu, bez hovoru.
Je kolem 10.h, lesní pěšinka mě najednou zavede na silnici a hle, hle, bar hned u cesty. Sedí tu Holanďan, s kterým jsem mluvila včera, dopíjí kávu a pokračuje dál. Tož přebírám štafetu a dám si též kávičku, doplním vodu, najednou se objeví dvojice známých Belgičanů, překvapeně na sebe hledíme. Naposledy jsme se viděli před mým přesunem autobusem, tak kluci museli též popojet. Oproti předchozím setkáním se netvářejí tak vesele a hned pokračují dál. Dopíjím a zvedám se, přichází známá německá poutnice. Vystřídáme se a jdu pak sama až do Baamonde, kde velká část dnešních spolupoutníků zůstává. Je větší teplo než včera, vlastně je pořádné horko, blíží se 13 h., máme za sebou 20km. Zůstávám nejdříve chvíli ve stínu, na kraji města, dojde mě má německá známá, je to příjemná společnice. Pokračujeme spolu do baru naproti albergue, které je ještě zavřené. Už tu tradičně čekají rychlé Italky a další poutníci, opět je to velmi pestrá sestava. Dám si s Němkou „Kláru“ s citronem – lehčí pivo, fajn osvěžení.
Vypadá to na odpočinkové odpoledne, jenže hlava zas „vymýšla“ , nechce se mi končit dnes tak brzy. Vím, že do Mirazu (další albergue) je to ještě 15km, v tom horku hodně. Prý je na cestě ještě jedna ubytovna, nová, 9km od nás. Je tam ale jen 9 lůžek, upozorňuje mě německá poutnice. Navzdory varování, že se tam nemusím vejít, vyrazím. Občas mě ty mé nápady a umanutost ještě stále překvapují. Jdu dál za město po silnici a je to regulérní silnice s docela velkým provozem. Podrobného průvodce nemaje naivně doufám, že Camino brzy odbočí a zase půjdeme nějakou menší silničkou anebo pěšinkou, viď. Ve velké dálce před sebou vidím mezinárodní seskupení – oba rychlí Italové, francouzští bráchové a Španělka, též pokračují dál.
Nakonec jdu po té šílené výpadovce a na slunku v čase, kdy se doporučuje zalézt do chládku, asi 3 nekonečné kilometry. Rozpálený asfalt, auta a já ve fialovém klobouku (ještěžehomám) …úplná roadmovie, zcela crazy. Míjím zásadní značku směr Santiago – jsem přesně 100km od vysněného cíle, zvláštní pocit a zároveň je to povzbudivé.
Ještě povzbudivější je, že cesta konečně uhýbá z asfaltky a mění se v krásnou lesní pěšinku. Hned na kraji lesa je stará kaple, je tu i potok, hezké a zvláštní místo, jsem ale jak mimoň a jdu mechanicky dál, mám pocit, že když se zastavím, už tu zůstanu. Po tom autoprovozu vnímám nádherné ticho, pokračuju dál a až po nějaké době si dám pauzu.
Malá svačinka, vyzuju boty a kontroluju puchýřová chodidla, nic moc, měním ponožky. V prosluněné zeleni a naprostém tichu jdu dál. Dochází mi, že za mnou už těžko půjde někdo další. Cituji z mejlu, který jsem z tohoto slunečného dne poslala: „hodne jsem pila a jednu chvili myslela,ze uz v tom lese zustanu…“ Doby, kdy jsem běhala bez problémů uprostřed letního dne, jsou v nenávratnu. Někdy si nejsem jistá značením, pěšiny střídají silničky, občas jdu kolem stavení a jinak naprosto pusto. Málem šlápnu na psa – ležel přímo na cestě a já se zrovna dívala po značkách, oba jsme byli tak trochu slunkem přibití. Vzpomínám na slavné obrazy V.Gogha, které jsem před pár lety viděla na výstavě ve Vídni.
O kus dál na mě vyletí velký pes – vypadá bojovně, štěká a vrčí, jeho kámoš na řetězu ho povzbuzuje. To je na infarkt, prošla jsem kolem malé usedlosti a za zatáčkou tohle. Ten první ale na řetězu není. Chci na něho vykřiknout – jedeš, běž domů – a překvapí mě můj slabý hlas. A v duchu si řeknu něco jako: No tak si mě třeba sežer, aspoň už nebudu muset dál pochodovat. Teprve teď mi dojde, jak moc jsem unavená. Pes se na mě jen podívá a jde pryč, zdechliny ho asi nezajímaj. :-) Teda ale probralo mě to. Za chvíli ještě potkám samotnou krávu na cestě a slibuju si na mou čest, že zítra nepůjdu sama.
Procházím kolem velkého stavení a venku, ve stínu, sedí starší dvojice, je čas siesty přece, jen magoři v tom horku pochodujou. Zdravím a poprosím o vodu – aqua, aqua, pán mi načepuje, muchas grazias a jdu dál. Přijdu na lesní křižovatku, je to dobře značené, držím směr a pak dojdu k radostné cedulce – albergue 150m!! Nádhera. Minu několik domečků a jsem tu.
Vejdu do malé, útulné místnosti – je tu něco jako malý bufet-bistro a zároveň „recepce“ na ubytování. Za přepážkou usměvavá paní, která umí trošku anglicky a snaží se. Vede mě vedle do nové části na ubytování. Tady je parádní ukázka, jak se dá elegantně a vkusně spojit starý, kamenný dům s moderním přístavkem. Cena za nocleh je 12e, je to dost, ale prostředí tomu odpovídá. Krásný obývák (a výjimečně i varná konvice :-), stylová ložnice, samozřejmě sprcha, wc. Jsem překvapená, když se dozvím, že jsem dnes první host, tak skupinka přede mnou musela jít dál. Prý má dorazit ještě jedna dvojice, mají rezervaci. Zaberu si jedinou nepatrovou postýlku, dám si sprchuuuu (sprcha + postel = 2 největší vynálezy) a hned vyperu vše, co jsem dnes měla na sobě. Na dvorečku jsou sušáky, kde se oblečení pěkně vysluní a vyvoní.
Jdu zpět do bufíku a dám si zapečenou bagetu s pršutem a k tomu plechovkové pivo, na žádné hostině si nepochutnáte víc, než když máte za sebou takový den.Rozhodnu se, že tu je to pravé místo na koupi poutnické mušle. Většina poutníků má tenhle "odznak" zavěšený na batohu. Někteří si mušli pořizují na začátku Camina, nebo dokonce ještě doma, než vyrazí. Správně by se prý měla darovat, nebo pořídit až na závěr Cesty. Mám za sebou něco přes 280km a chci mít mušli z místa, kde je dobře. Cítím se tu jak na návštěvě u tetičky, povídám si s paní, provozuje to jako rodinné albergue. Na zdi, u které sedím, je plno mincí z různých zemí. Nemám žádnou českou kovovku a tak aspoň věnuju propisku s nápisem Ostrava !!! Prý si to mé město vygugluje a najde.
Přijde ta ohlášená dvojice – mladí, pohlední Američané, jak ze žurnálu. Zdravíme se, rychle se ubytují, po sprše objednávají šampáňo a já hledím jak na hollywoodský biják, připíjejí si se slovy „I love you – I love you“. Mladá se pak shání po pračce a domlouvá se na placeném servisu – vyprání, usušení…tož, děvče, to bys snad zvládla sama, říkám si v duchu. No jo, na všechno jsou stroje a servis.
Jsou příjemní, prohodíme pár slov a dozvídám se, že mají Camino v rámci jejich honeymoon, neboli líbánek po svatbě, no ty jooo. Pecka. Na líbánky vyrazit na tuhle cestu s noclehy v hromadných ubytovnách ??? Holčina mi nadšeně a přesvědčeně vykládá, že to mají v rámci jakéhosi poznávání se a utužení svazku a tak. (Není tohle lepší před svatbou?) Její manžel, tedy novomanžel, na kterého je moc hezký pohled, bo připomíná Roberta Redforda zamlada, k tomu dodává, že mají na cestování asi půl roku. Camino je jen část, pak chtějí poznat další část Evropy a na podzim to vše ukončit Nepálem. Tož děcka, snad se spolu i vrátíte.
Večer sedím sama venku, pozoruji místní kočky, jsou to miláčci majitelů, vychutnávám si klidný čas. Proč vlastně nebydlím v takovém místě? Přijdou ještě rodiče paní ubytovatelky, chvíli si povídáme, potvrdím, že si dám ráno snídani, no jistě.
