20.6. Po bídné noci s šíleným Irem (to zní pikantně, je třeba si přečíst předešlou část :-) vstávám v bojové náladě. Rychle se sbalím a v poloprázdné kuchyni se uklidním fajn snídaní. Odchod v 7.30,
na kraji městečka se potkám se španělskou poutnicí, pak se přidají mí známí Francouzi, dozvím se, že jsou bráchové. Jdeme společně a hned za městem odbočíme špatně směr hlavní silnice, to přece ne. S pomocí místních (občas je fajn mít tlumočníky) uhneme pěšinkou a brzy se připojíme na správnou a značenou cestu Camina.
Je opět krásné a slunečné ráno, zatím příjemně chladné, sem tam mlhavo, vychutnávám si vzácný klid. Španělka se se mnou snaží povídat, usměvavá a příjemná, no jo ale kromě španělštiny se očividně s jiným jazykem nekamarádí. Naštěstí se do hovoru zapojí oba francouzští bráchové, něco ze španělštiny znají, určitě víc než já. Je z toho docela veselý, mezinárodní hovor.
Jdeme lesními cestami, je tu chládek a v lese je stále mokro, kolem nás jsou eukalypty, borovice a nádherně voňavo. Během povídání se dozvím sourozeneckou anabázi – ten menší a pomalejší měl před pár dny pořádné potíže s puchýři, nakonec skončil u doktora a vyfasoval antibiotika. Museli dát pauzu a trochu zpomalit. Jdeme dlouho a nikde hospoda, ani voda, ale zatím je vše ok, opravdové teplo začíná až kolem 10.30. Kafe, dala bych si kafe, po několika km dojdeme na kraj vesnice – města a před námi je reklamní poutač lákající do místního baru (bistra). Je to ale mimo náš směr, ptáme se tedy místních a prý je to kousek, dál se dá pokračovat po silnici ke kostelu a tam se zase vrátit na cestu Camina. Všichni souhlasí a hurá do baru, kde je i malý obchůdek s potravinami. To je ta nejlepší kombinace.
Po kávičkové pauze a malém nákupu vyjdeme ven k silnici, slunko už má pořádnou sílu. Je čas nasadit cosik na hlavu, vytahuju svůj úžasný plátěný klobouk, chlapi mají něco podobného, tedy bez nápisu Nepál a taky v podstatně decentnějším odstínu. Tiri (nevím přepis jména) má barevně vyladěnou i lehkou šálku, kterou pravidelně nosí – v barvě smetanové. Se zájmem si prohlížejí mou výrazně fialovou pokrývku hlavy – těžko bych si klobouk v téhle barvě vybrala (když jsem si ho doma chystala na cestu, vybavila se mi báseň, na kterou jsem kdysi narazila v anglické učebnici – autorka tam pravila něco v tom smyslu, že až zestárne, bude si konečně dělat, co chce a pořídí si fialový klobouk :-)). Začnu jim vysvětlovat, že to fakt není má oblíbená barva, jinak je to ale supr klobouk na cesty a navíc po mamce a od bráchy… oba najednou do toho razantně vstoupí – No, no a s krásným francouzským přízvukem mě přesvědčují, že mi to sluší, že je to very, very feminin, a navíc mi krásně ladí s mými brýlemi. A jo, vůbec mi to nedošlo, brýle loni koupené ve dvojkombinaci modro a vínovofialová… tak teď si připadám jak v holčičím klubu,ti Francouzi… :-)
Konec módního koutku, pokračujeme v cestě a najednou na nás mávají Italky. Čekají u albergue, až se otevře, je před 13h a jsme na místě dnešního noclehu. Máme za sebou 20km, tahle ubytovna je na kraji předměstí. Prý asi 15-20 minut chůze směr město je velký supermarket, kde se dají dokoupit zásoby. V tom horku se nikomu moc nechce, vegetíme venku, opět je tu příjemný prostor s trávníkem a stromy. A noclehárna je nejen prostorná, ale zcela výjimečně i oddělená – zvlášť muži a ženy, tak to by mohlo být míň chrápání. Navíc mám spodní postel a nikdo nade mnou, tolik štěstí najednou.
Navečer vyrazím s mladou německou dvojicí na nákup a kromě jiného kupuju láhev španělského červeného, cena je 1,1e. Opravdu, je tu velký výběr vína v neskutečných cenách (fakt to není krabičák, ale klasická sedmička ve skle :-) Když dorazím zpět a v pěkné jídelně přisednu k ostatním i s lahví, zjišťuju, že Martin též koupil červené a chlubí se, že za necelé 1e. Tož, zveme Francouze, Španělku a další stolovníky. Jsme moc zvědaví, jak budou vína chutnat. Kuchyň i jídelna jsou prostorné, vybavené základním nádobím, no ale…ani jedna sklenička, ani nic podobného. To nás rozveselí a dáváme kolovat lahve – z hrdla do hrdla. Obě vína jsou pitelná, Martinovo chutná o něco více, no jo, jižní Morava umí vybrat.
Závěr dne je velmi pohodový a uvolněný, kromě hovoru a popíjení se zájmem sledujeme francouzské bratry, kteří si dokreslují ilustrace ve svých putovních denících. Ten mladší kreslí častěji portréty, a jeho brácha spíše místa, kterými prochází. Je to moc zajímavá kombinace – dělají si písemné záznamy z putování jako většina poutníků a k tomu přidávají své kresby. Ptám se, kdy s kreslením začali, prý teprve před pár lety.
Je čas zalehnout, co nás asi čeká zítra? 1.letní den, určitě bude zase sluníčkový.
