19.6. Ráno raníčko se na nás směje modrou oblohou, na našem patře vstávám jako jedna z prvních – kolem 6.30. Omladina vyspává, můžeme tu být do 9 hodin.
V kuchyňce jsem sama, dám si po delší době svou oblíbenou teplou vodu s citrónem – ano, s tím včerejším, čerstvým. Dopřeju si skvělou snídani – bagetu se šunkou, zbytek oliv a jako zákusek broskev.
Vyrazím po 8. hod, je nádherné chladné a azurové ráno s průzračným vzduchem. Projdu se tichými uličkami ke katedrále, fotím a potkávám skupinku Italek.
Veselé holky, odhaduji, že přibližně v mém věku, všechny s postavou vytrvalostních běžkyň. Míří ke kavárně, která se otevírá v 8.30, však má v názvu poutnická. Kávička v příjemné náladě a s melodickou italštinou. Slunko po několika šedivých a mokrých dnech působí jednoznačně. Vyjdu ven a ještě si obejdu náměstí s katedrálou, odsud se těžko spěchá, zamotám se v uličkách, je tu úžasný klid, jen ptáci vyzpěvují.
Zasním se a naberu špatný směr. Místní chlapík na mě zavolá – Camino? – Si, si. – Živě gestikuluje a posílá mě nahoru nad město. Díky, díky, šlapu silničkou do kopca, Mondonědo, mám tě ráda. Otáčím se, pohledem a fotkou se loučím.
Velký kus dnešní cesty vede asfaltkou, ale bez provozu a v zeleni, vlevo se otevírá výhled na krásné a pořádné kopce. Dělám krátkou pauzu, kochám se a předchází mě skupinka z kavárny, veselé úsměvy a pozdravy. Hele, co to tu máme? Hned u cesty je nabídka ovoce, občerstvení s improvizovanou pokladničkou – cena je donativo. Jablíčka se jen smějou, jedno si vyberu a hodím tam pár drobných.
Pořád stoupáme, otepluje se, říkám si, že už musím zastavit a sundat mikinu a hlavně nasadit klobouk. Zpomaluju, cítím únavu ze včerejška, předcházejí mě dva starší chlapíci. Jsou drobní a rychlí, jeden se na mě otáčí, ukazuje rukou nahoru a radostně volá – „Sole, sole!“ – Směju se též a odpovídám: „Azuro“, to jsme si pokecali, úplně to stačilo k pohodové náladě. Vybavím se mi píseň „ O sole mio..“ tak nějak, o slunku. Později se dozvím, že to jsou Siciliáni, jdou neskutečnou frekvencí a rychle mizí, kromě té písně se mi vybaví i reklama na baterky duracell.
Siciliáni zmizeli za zatáčkou a na silnici se vtom místě najednou objeví štěkající a docela velký pes, pak další menší a ještě jeden…sakra, čtyři psi. Štěkají a jasně mě vyhlížejí. Slyšela jsem je už předtím, to byli ale někde pod cestou. Jsem od nich asi 200 metrů, chovají se absolutně nešpanělsky. Hafící, které jsem tu zatím potkala, většinou leželi a sem tam sotva zvedli hlavu. Tihle vypadají jak partička výtržníků, která se baví na účet poutníků. Jsem na psy zvyklá ze svých výletů a pravidelného běhání v porubském lese a také od svých známých pejskařů. Nejsem v tomhle ohledu nijak úzkostná, no ale 4 psi – to už je smečka. Tak si konečně udělám tu pauzu, že jo a vytáhnu svůj výrazně fialový klobouk /třeba se leknou/, který mám po mamce a částečně i od bráchy. Dovezl jí ho před lety z Nepálu. Přešlapuju na místě, doufám, že se objeví někdo další z poutníků a – jasně že nikdo. Pusto. Pro sichr beru pár kamínků a hele klacek, nedám svou kůži jen tak. Navíc z dob mládí vím, že většina vesnických psů zná ten pohyb –když se sehnete pro kámen. Jde se, přece tu kvůli psiskům nevystojím důlek. A hele – zmizeli, srabi. :-) Seběhli někam dolů pod silnici a je jen slyšet štěkot. Za zatáčkou potkám dalšího samotného psa, vůbec si mě nevšímá, uf. Procházím vesničkou, nebo spíše hodně zanedbanou osadou, potkávám pár místních – vypadají jako polocikáni, s úsměvy zdraví, pohoda, klídek a tabáček.
Jdu teď ostřejším tempem, cesta zase stoupá, vlastně jsem už skoro na stejné úrovni s těmi kopci vlevo. Moc se mi to ale nezdá, neviděla jsem dlouho značku. Raději se vracím zpět k malé odbočce, které jsem nevěřila a konečně potkám poutníka – Martina ze Strážnice. Upřímně se raduju. Jdeme spolu a kousek za tou menší odbočkou najdeme značku.
Společně dorazíme do Abadínu, takže dnes mám za sebou 18km. Šla bych ještě dál, je teprve 13h, ale do dalšího albergue je to 20km. Že bych si dnes dala znovu 38km? – Tak to neee. Je to tu jak na vsi, ospalý klid a místní ubytovna opět působí jak nová. Navíc je tu i pěkný venkovní prostor na relax. Hospitalero (správce – ubytovatel), který dorazí, je příjemný a ochotný. Registraci vypíše sám podle našich poutnických pasů (credencial) a když dojde ke mně, pronese: „Jak se máš?“ , evidentně se baví mým překvapeným výrazem.
Vyperu, co se dá a pověsím vše ven na slunko. Italky jsou též venku, dvě z nich se na trávě protahují. Je to něco mezi strečinkem a jógou, dost blízké mému cvičení. Na chvíli se přidám, skvělé, záda, ramena to potřebují. Dorazí Laďa – kámoš Martina, další Moravák, z Valašska. Kluci jsou spolužáci a letos dokončili VŠ studia. Martin mi cestou povykládal, jak začali Camino spolu, též v Santanderu. On měl ale pak také puchýře a navíc je jasné, že mají každý jiného „bubeníka“ , Ladis je rafan, který rve kilometry a Martin jde více na pohodu. Takže se na chvíli rozdělili, Martin si trochu léčil nohy a jel autobusem zcela stejnou trasu jako já. A Laďa ho dnes došel, včera si prý dal 50km, když se o tom později bavíme, jen mu svítí oči. Moc se mi líbí, jak si vyjdou vstříc, neomezují se. Později se podobně domlouvají i na závěr Camina – půjde každý svým tempem a sejdou se v Santiagu. S tím, že Laďa si pěšky projde ještě trasu ze Santiaga do Finestry a pak se vrátí busem.
Jdeme společně všichni tři do nedalekého baru – bistra. Tahle základna je moc fajn, jen přejdeme náves a jsme u zdroje. Venkovský klid i ceny, dáme si zapečené bagety, salát a pivo. Po jídle a živém pokecu chci zaplatit a dát si kafe venku, ať mají ogaři prostor jen pro sebe. Účet se mi ale nezdá, to je nějak moc. Krátká diskuze s obsluhou, no jasně, paní si myslela, že platím všechno – mamka na výletě se svými synky. Kluci se smějou a u vedlejšího stolu i ten starší Španěl, který se na mě smál včera. Směju se i já, bo - když se naučíte smát sami sobě, tak ze srandy nevyjdete. :-)
Vše vysvětleno, přesunu se na kávičku ven, na večerní slunko. Dám se do řeči se starším a příjemným Holanďanem. Na první pohled působí jako usedlý chlapík, který si dá po obědě pivko a zalehne k novinám..a přitom jde tuhle pouť. Zase jednou si vzpomenu na J.Duška a jeho – „Nevytvářejme domněnky..“ a mé – nesuďme své bližní podle zevnějšku, nebo-li image. Je na Cestě asi dva týdny, též ho trápily puchýře a prozradí mi, že si občas dopřeje lepší ubytování.
Navzdory idylickému odpoledni je pro mě noc šílená. Irský spolunocležník nad mou postelí si asi něco šlehnul, furt sebou mele, takže se hýbá i má postel, na to špunty do uší nezaberou. Po půlnoci mu dvakrát spadne mobil – do mé postýlky, jak jinak. Odstřelit na Mars. Neřekne ani sorry, cypovské chování.
