Rodiče mi říkávali, že jsem sice nadaná, ale že jsem líná jako veš, protože místo toho, abych byla ambiciózní a cílevědomá, byla jsem spíš zahloubaná a ponořená do vlastního světa.
Dokázala jsem hodiny sedět v pokoji a hlavou mi běžely nejrůznější představy a sny, nad kterými jsem díky svému poznávání světa každodenní reality zlomila hůl. Navíc jsem v sobě nosila trauma, které způsobilo zamrznutí mého energetického zdroje v těle, a tak jsem v době své puberty a dospívání působila, jako kdybych byla pod stálým vlivem antidepresiv. Však také deprese na sebe nenechaly dlouho čekat a já se po škole ocitala na křeslech a gaučích psychologů a psychoanalytiků.
Celý život jsem měla pocit, že se mnou něco není v pořádku, že ať se snažím sebevíc, stále jdu proti proudu. Cítila jsem v sobě enormní množství stresu a emoční zátěže. Bolelo mě celé tělo a ve dvaceti letech jsem měla 15 kg nadváhu. Zvládat každodenní úkony pro mě bylo tak náročné, že jsem nakonec opustila Českou republiku a téměř čtyři roky zůstala na cestě jen s batohem a kytarou.
Toulala jsem se po jižní Evropě, zůstávala jsem na odlehlých místech v kontaktu s divokou přírodou. Potřebovala jsem se zbavit tlaku, který mi způsoboval každodenní režim a nároky západního světa. Dopřála jsem si to, po čem moje duše toužila nejvíce. Čas pro sebe a pobyt v přírodě. Česala jsem ovoce nebo zpívala na ulici, pracovala v restauraci, ale stále jsem měla dost času na to, abych se sladila se svým přirozeným rytmem a naučila se vnímat potřeby svého těla. Spala jsem v lese ve stanu, v zimě v zapůjčeném karavanu nebo pronajatém pokoji ve vesničce uprostřed skal.
Díky této cestě jsem se naučila vnímat to, co je v životě skutečně podstatné. Zde mi došlo, že vnější úspěch neznamená nic, pokud není přirozeným důsledkem vnitřního štěstí a naplnění. Uvědomila jsem si, že všechno má svůj správný čas. Každý z nás má své přirozené tělesné rytmy a pokud se s nimi sladíme a necháme se jimi vést, nemusíme už mít pocit, že jdeme proti proudu. Deprese je totiž důsledkem nepochopení naší vnitřní moudrosti. Lidé jsou často frustrovaní, protože na sebe kladou nároky a očekávání, které jsou výmyslem západní civilizace. Kapitalistická společnost způsobuje rozdělování lidí, podporuje konkurenci, soutěžení a boj o moc. Čím víc se člověk snaží být úspěšný pouze ve vnějším světě, tím víc zaprodává svoji duši peklu. Konkurenční boj z nás dělá osamělé poutníky, kteří se denně vystavují stresu, aby udrželi svou pozici na pomyslné příčce úspěchu. Tím se udržuje umělá hierarchie lidí, protože když je někdo nahoře, ostatní musí být dole. Toto pomýlené rozdělování lidí způsobuje konflikt na úrovni duše, protože naší přirozeností je jednota a spolupráce.
Téma vnějšího úspěchu je častokrát také úskalím dnešního pojetí osobního rozvoje. Hnutí New Age přineslo určitý druh poznání, ale také mnoho zmatku do mysli dnešních duchovně hledajících. Slibuje lidem úspěch a splněná přání, pokud na sobě budou intenzivně pracovat. To je opět nepochopení a lámání věcí přes koleno pomocí síly vůle neboli ega. Zákon přitažlivosti nám splní každou pošetilost a Tajemství nás nabádá, ať znásilňujeme jemnohmotné světy za účelem osobního zisku. Skutečný pocit štěstí však přichází pouze tehdy, když přestaneme lpět na tom, jak by věci měly být a přijmeme to, co je. To neznamená, že se staneme nihilisty nebo se přestaneme zajímat o vnější svět. Znamená to, že začneme fungovat na své původní frekvenci, která uvádí v soulad věci vnitřní a vnější.
Teprve v posledních letech mi dochází, že moje lenost byla ve skutečnosti požehnáním. Nedostatek ambicí pro vnější úspěch mi totiž přinesl do života klid a rovnováhu. Cením si materiálních věcí, ale nemám potřebu se hnát za uznáním a dokazovat světu, že můj život má svoji hodnotu, založenou na obdivu nebo využívání ostatních.
Existují dny, kdy si svoji lenost užívám a jeden, dva dny v měsíci téměř nevylezu z postele. V těchto dnech mohu být jen sama se sebou a vychutnávat si chvíle, kdy se moje vědomí noří do hloubky a moje mysl přestává být aktivní. Užívám si to, že jsem. V těchto okamžicích se zbavuji veškerého nahromaděného tlaku a moje tělo se pak cítí svěží a znovuzrozené. Tím, že si dovolím zůstávat v životě také pasivní, ke mně přichází ohromné množství energie, která se projevuje kreativním způsobem.
V okamžiku, kdy se člověk uvolní, dovolí si do svého života přitahovat situace, které s ním opravdu rezonují.
Cítím se naplněná, protože konečně mohu žít své dětské sny. Dovoluji si čím dál víc být sama sebou, a přitom zároveň neutíkat z každodenního života. Práce, kterou dělám, nevyžaduje žádné velké úsilí, protože je přirozeným produktem toho, kdo jsem a jak sama sebe vyjadřuji.
Člověk, který si dovolí být i líný a nebojuje sám se sebou, když mu v životě dochází síla, nápady nebo se mu hroutí jeho dočasný svět, má šanci dojít k novému poznání, které může naprosto změnit jeho prožívání. V principu jde o přijetí své ženské esence. Je to jako nádech, který je potřebný k tomu, abychom pak mohli znovu vydechnout. Přijetí toho, co je, stav bytí bez přemýšlení, naprosté tělesné a duševní uvolnění. Stačí přesunout svoji pozornost do těla a naslouchat. Naše tělo ví, co je třeba udělat, abychom se cítili dobře. Tento stav však nevyžaduje sílu vůle, spíše naopak, tento stav se nám přihodí bez našeho přičinění. Umění se odevzdat přítomnému okamžiku nelze natrénovat. Můžeme mu však jít naproti alespoň na půl cesty, když umožníme, aby se to stalo. Třeba už jen tím, že přestaneme tlačit na pilu, nebudeme se hnát za vidinou peněz, obdivu a úspěchu, a přestaneme si už konečně vyčítat svoji lenost. Lenost je totiž pouze přirozenou ztrátou motivace, když je náš energetický systém přetížen stresem a tlakem, naznačuje stav vyčerpání vnitřních zdrojů a kreativity a nutí nás přijmout pasivní roli, zastavení se a odevzdání přirozenému proudu našeho života.
