Proč naše partnerské vztahy nefungují

Když se zamyslím nad tím, co nejvíc zabíjí partnerské vztahy, napadá mě pár slov. Očekávání, představy, domněnky a strach.

 Jediným lékem proti těmto jedům, které z vašeho vztahu udělají věčný boj, je vědomá pozornost, zodpovědnost za vlastní pocity a láska. Uvádím zde nejčastější příčiny problémů pramenících z nevědomého jednání v našich vztazích.

     1. Představa o tom, co znamená „být ve vztahu“

Tahle představa a její naplňování je nejběžnější stereotyp, který doslova požírá energii dvou zamilovaných lidí. Představa, že vztah, případně manželství, je závazek, ohraničená instituce s platnými pravidly a hlavně očekávání, že od nynějška má druhý povinnost vůči mně, ať už je představa povinnosti spjatá s fyzickou věrností, oddaností, stálostí, naplňováním mých přání, představ a potřeb. Nevědomý člověk podřizuje své jednání touze udržet vztah za každou cenu. A tak potlačuje sám sebe, nebo manipuluje druhým, jen aby udržel ve svém vědomí iluzi nesmrtelného vztahu. Takové jednání plodí pouze další utrpení a postupnou ztrátu zájmu nebo zkázu.

      2. Vyžadování

Chceme od druhého pozornost, ohleduplnost, jemné zacházení, věrnost a poslušnost. Také očekáváme, že partner bude zahánět náš pocit nudy, smutku, osamocení, že když se budeme zlobit, on s námi bude mít pouze soucit. Určitě je správné zvolit si za partnera charakterního a spolehlivého člověka. Ovšem rozhodnutí, zda nám bude poskytovat více či méně jeho energie, uspokojovat naše touhy a přání, bychom měli nechat na něm. A pokud nám partner naše potřeby naplňuje, je to dar. Ne podmínka.

       3. Jednáme často jen z vlastních sobeckých pohnutek.

Přestože se naše chování může jevit jako milující, podporující, soucitné a pečující, děláme to pouze do okamžiku, než vypadneme z této role. V podvědomí máme zafixované, že když budeme „hodní“, partner nám bude vděčný, a tak se snažíme udržovat iluzi harmonie a jsme tou nejlepší partnerkou/partnerem, jakého jsme schopni ze sebe udělat. Avšak pouze do okamžiku, než zjistíme, že partner zklamal některé z našich očekávání. Když se skutečně zamyslíme nad vlastní motivací, nejčastěji vychází z naprosto sobeckých pohnutek. Na tom není nic špatného, pokud si to dokážeme také přiznat a být si toho vědomi. Jakmile prohlédneme skutečný záměr svého jednání, začneme být svobodní. Teprve potom budeme schopni jednat opravdu z lásky.

      4. Přitažlivost mezi mužem a ženou jsou založeny na vzájemné polaritě

Polarita znamená současně opak, současně vzájemné doplnění. Všichni toužíme po tom, co je pro nás nedostupné, nové, zajímavé, něco, co tak dobře neznáme a máme touhu to prozkoumat. Proto nás fascinují právě protikladné vlastnosti našeho partnera. Jeho odlišnost je pro nás tajemným světem, kterému se toužíme přiblížit. Zároveň ale konfrontace s tímto odlišným světem v nás často vyvolává odpor a zklamání. Protiklady se zkrátka přitahují, ale zároveň vyvolávají konflikty. To je normální. Kdybychom totiž žili v naprosté harmonii, nebylo by už co zkoumat. Proto také cizí žena nebo cizí muž působí lákavěji než partner, kterého tak „dobře známe“.

      5. Zvyk je železná košile

A to doslova. Zvykneme si partnera vnímat a hodnotit podle svých zaběhaných způsobů. On je zkrátka takový a jiný už nebude. Vidíme jen povrch a nedíváme se do hloubky. A přestože jsme přesvědčeni o to, že ho známe, ve skutečnosti jsme to my, kdo se přestává měnit, jsme strnulí a náš pohled na milovanou osobu je iluzí. Nastavíme si v hlavě filtr a díky němu nevidíme skutečnou podstatu člověka, hloubku jeho duše, jeho pravé já. A i když se partner začne měnit a rozvíjet, přestane vyhovovat našim stereotypům a my zase vidíme chybu v něm. Bráníme se tomu, dát mu více prostoru a svobody, chceme mít jistotu, že zůstane stejný.  A v případě, že se nezmění, tak se stejně za chvíli začneme nudit.

     6. Nedostatek soukromí

Jsme posedlí strachem a kontrolou. Místo toho, abychom dbali a pečovali sami o sebe, naše pozornost je tak často zaměřená na partnera, že si život bez něj ani neumíme představit. Přemýšlíme, analyzujeme, hodnotíme a pak porovnáváme, jestli náš partner dostatečně plní svou roli. Namísto toho, abychom pozorovali vlastní motivace svých slov a činů, stále hodnotíme chování svého protějšku. Když zjistíme, že partnerovo chování se vymyká našim očekáváním, ani nás nenapadne hledat příčinu u sebe. Začneme druhého omezovat, vyvolávat konflikty, vynucovat si pozornost a bereme mu stále více energie. Jeho obraz v našich očích se mění podle toho, jestli naše pocity ovládá strach, nebo láska.

      7. Neumíme komunikovat

Naše role partnerky, matky nebo manželky je tak hluboce zakořeněná a nevědomá, že dokonale opisujeme vzory svých předků. Jsme stejně milí, poslušní, ochotní nebo pečující jako naši předkové, že si ani neuvědomujeme, že největší část své síly propůjčujeme k udržování těchto stereotypů. Myslíme si, že když se budeme chovat tak nebo onak, tak on nebo ona nás bude víc milovat, víc si nás vážit, atd… Když se budeme chovat tímto způsobem, tak nikdy nedocílíme štěstí a naplnění ve vztahu, právě naopak. Podřizování se těmto rolím rozštěpí naše vědomí a budeme neustále zažívat konflikt mezi svojí vnitřní pravdou a reakcemi našeho okolí. Budeme stále vystavováni situacím, kdy se budeme ocitat v roli oběti, cítit se nerespektovaní a neuznaní, dokud své stereotypy neopustíme a nezačneme jednat v souladu se svým autentickým já.

Až si dovolíme projevovat se přirozeně, naučíme se mluvit o svých potřebách bez pocitu studu a viny, nebude nám činit problém vymezovat se vůči omezujícím situacím a tím předejdeme ve vztahu mnohým nedorozuměním a konfliktům.

Neznám lepší pocit než vědomí sebe sama. Sebereflexe přináší lásku a přijetí do každé situace. Proto když se mě lidé ptají, co bych jim ohledně vztahů poradila, říkám, ať se nejdříve každý postará sám o sebe. Vztah bez vlastního podílu zodpovědnosti nemůže fungovat. Teprve až když se člověk sám cítí spokojený a naplněný, může dávat pozornost a lásku druhému člověku. Tak může vzniknout vztah, který bude živý, proměnlivý, důvěrný a zároveň svobodný.