Patříte mezi rodinné outsidery?

Někteří z nás moc dobře znají ten pocit, jaké to je, být outsiderem. Existuje mnoho lidí s osudem ošklivého káčátka, které bylo vyhoštěncem ve vlastní rodině jen proto, že ve skutečnosti bylo labutí. 

Přitom jediná věc, kterou se provinilo, byla, že patřilo k jinému živočišnému druhu.

Stejné je to s lidmi. Na Zemi máme různé typy lidí, v závislosti na naší energetické struktuře, genetické výbavě a úrovni vnitřního poznání. Někteří lidé považují za smysl svého života hromadění majetku, jiní vzdělání, sport, kariéru, rodinu, společenské postavení, náboženskou víru, nebo osobní růst. Někteří lidé prožívají skrz své smysly, jiní jsou více citoví, někteří mají silné ego, jiní se upínají k víře nebo duchovnu. Je mnoho různých lidských kmenů na úrovni psyché.

A právě taková věc se může lehce přihodit, že se člověk narodí do rodiny s odlišným duševním potenciálem a hodnotovým systémem, než má on sám.

Jak se taková věc pozná? To každý outsider neomylně ví. V případě, že vás z velké části přijmou i přes vaši velkou odlišnost, můžete mluvit o štěstí. Když se například narodíte jako temperamentní a nespoutané dítě matce, která potlačila svůj temperament a kreativitu v zájmu přizpůsobení se společenským statusům a normám, budete v ní neustále probouzet strach. Protože vaše matka možná v minulosti byla postavena před stejnou volbu- potlačit sebe, svůj temperament, nespoutanou povahu a talenty a přizpůsobit se, stát se hodnou a poslušnou, anebo být sama sebou. Druhá možnost ovšem zahrnuje velké riziko nepřijetí, nepochopení, nelásky a dost možná i status vyhoštěnce z vlastní rodiny.

Takže máme dvě možnosti od začátku. Pokud se do velké míry přizpůsobíme svému okolí a staneme se vyhovujícími pro své rodiče, budou nás aspoň trochu mít rádi. Nebudeme sice způsobovat konflikty mezi sebou a rodinnými příslušníky, zato tyto konflikty budou vznikat v našem nitru tím, že zaprodáme sami sebe, potlačíme svůj vnitřní hlas, který volá po nespoutanosti, svobodě, životě a růstu. Staneme se vězni ve vlastním domě. Náš plamen v očích vyhasne a zvykneme si na to, že nic necítíme. Život se stane rutinou a naše tvořivost bude pohřbena spolu s našimi nejbarevnějšími sny. V ničem nebudeme vynikat a ani se o to nebudeme snažit. Zapadneme do předem nastaveného modelu (po)slušného člověka a necháme svůj život řídit okolnostmi. Ztratíme kontakt se svojí nejvnitřnější podstatou.

V druhém případě, když si dovolíme vzdorovat tvrdým nárokům svého okolí a zachováme v sobě instinkt pro duševní růst, budeme muset čelit následkům a konfliktům ve svém okolí.
Pro naše upjaté rodiče se staneme příliš nebezpečnými a nežádoucími, pokud nějakým způsobem vybočujeme z řady. Nepředvídatelnost, neustálá změna a pohyb je v přímém kontrastu s tím, jak si oni nastavili své bezpečné mantinely pro život v jistotě a klidu. Jejich vlastní strnulost, emocionální vlažnost a strach jim nedovoluje jednak jinak, než v nás potlačovat naši zvědavost, touhu po životě, změně a vnitřním růstu. Tyto vlastnosti si pomýleně interpretují jako nespolehlivost, nevděčnost a neloajálnost k vlastní rodině.

Jestliže v sobě nalezneme dostatek odvahy vydat se vlastní cestou přes všechny překážky a útrapy, které nám naše neposlušnost způsobí, může se stát, že na delší čas budeme zmatení a budeme se potácet životem trochu neohrabaně a nejistě. Lidé, kteří cítí odmítnutí od vlastních rodičů, mají problém s vlastní sebeúctou. Jejich vnitřní instinkty bývají narušené a pomýlené, proto se na čas mohou uchylovat k různým závislostem, špatně si volit životní partnery a prostředí, ve kterém hledají svůj patřičný duchovní kmen. Mohou získat destruktivní návyky, které je na čas dostanou až na samé emocionální dno. Pokud však vytrvají ve svém odhodlání, nic je nemůže zastavit na cestě k vlastní obrodě a úspěchu. Nikdy už potom nezopakují vzorce chování svých rodičů a naučí se s láskou a respektem vést své vlastní děti tak, aby nepotlačili jejich duševní potenciál.

Důležité je pro ně najít své soukmenovce, novou rodinu a pocit spolupatřičnosti, který nalévá do žil novou energii sebeúcty a hlubokého smyslu života.

Za úspěch považuji to, když člověk dosáhne určitého poznání a vhledu díky těžkým životním situacím. Lidé, kteří unesli mnoho a přesto nezahořkli, o tom ví své. Učíme se jedině zkušeností a když nalezneme dostatek síly na obnovení svých vnitřních nabouraných světů, dojdeme nakonec k lásce a míru ve svém nitru. Prozkoumáváním a sjednocením jednotlivých částí sebe sama dosáhneme vnitřní moudrosti a spojení s vlastní intuici, která nás může vést na cestě životem tak, abychom byli schopni kreativně růst a neomezovat přitom sebe ani ostatní.

Pokud jste se v roli káčátka poznali, možná vám ulehčí vědomí, že nejste zdaleka sami. Hlavně nepřestávejte hledat cestu k sobě a svým skutečným spřízněným duším. Pokud jste umělci, tvořte, bez ohledu na to, co si o svém díle myslíte. Tančete, zpívejte, pište, malujte, sportujte, dělejte vše, co vás naplňuje. Nevzdávejte se jen proto, že nikdo zatím neocenil vaše dílo. Vše je jen otázkou času a vytrvalosti. Všichni, kteří už něčím podobným prošli, se zocelili a přetavili svá zranění v sílu. Jejich moudrost tak může svítit na cestu jako pochodeň pro ty, kteří ještě hledají.