Být hodný se nevyplácí

Slovo „hodný“ už podle názvu napovídá, že se jedná o hodnotu člověka. Podle našich destruktivních vzorců, je člověk hoden lásky, chvály a uznání, jen za určitých podmínek. 

Jen hodné děti si zaslouží lásku svých rodičů, odměnu, či přijetí. Hodné děti, na rozdíl od těch zlobivých, mají větší předpoklady k tomu, že budou splňovat roli poslušných ovčanů bez vlastního názoru a nechají si nadiktovat všechna pravidla pro jejich slušný život. Takže aby z člověka vyrostl hodný a poslušný občan, budeme ho trestat za projevy agrese, nevole nebo vymezení vlastních hranic, a budeme ho povzbuzovat k (po)slušnosti a ohýbat ho, dokud je proutek tenký. 
Bohužel představa hodného člověka je v dnešní společnosti stále uznávaná jako něco žádoucího. Nepopírám, že určité vlastnosti jsou dobré, jako například ochota pomáhat ostatním nebo obyčejná lidská slušnost a soucit. Jenže být hodný má svá úskalí, na která nás společnost nepřipravila. Hodný člověk je totiž od malička vedený k tomu, aby přednostně naplňoval potřeby ostatních a na ty své zapomínal. Hodný člověk je pouze zdeformovaný charakter určitými pravidly a podmínkami. Proto jeho dobrota nepochází z pravého poznání skutečnosti, nevychází z jádra osobnosti, jeho zkušeností, ani z vědomého jednání.A to je největší kámen úrazu. Hodný člověk je totiž jen člověk, který opakovaně nechává ostatní překračovat své osobní hranice a jedná na úkor sebe. A protože je tak vychovaný, tak pokaždé, když jsou jeho hranice překročené, nedovolí si projevit nesouhlas nebo odpor. A tak svůj hněv, který se přirozeně dostavuje u každého, kdo takto jedná, nevědomě potlačuje. Tento milý a hodný človíček si často svého hněvu vůbec není vědom, protože je odříznutý, odpojený od vlastních pocitů. A tento nevědomý odpor a hněv se však nikam neztrácí, ale hromadí se v podvědomí.Hodný člověk je však naučený, že hněv je něco škaredého, co ke slušnému chování nepatří a tak i kdyby se přece jen zlobil, raději nadávku spolkne, než aby ublížil svým bližním. Hodný člověk je také velmi tolerantní vůči ostatním lidem. Klidně se sebou nechá orat, bude se dostávat do situací, kde bude moct uplatňovat svůj záchranářský a samaritánský komplex. Bude se cítit jako hrdina pro své vlastnosti ochoty a trpělivosti s neschopnými a arogantními jedinci. Bude mít pocit výjimečnosti, pramenící z jeho pýchy, kterou předcházely pocity ponížení z nerespektování vlastních hranic. Když je nám totiž často ubližováno a naše hodnota je znevážená, vytvoří si naše psyché vlastní obranný mechanismus, kde si dotvoří obrázek o vlastní dokonalosti, aby vyvážila pocit potupy a ponížení. Proto se nejvíce nesebevědomí a znevažovaní jedinci uchylují k narcistickému chování, aby kompenzovali vlastní ponížení a frustraci z nepřijetí. 
Neschopnost vyjádřit hněv, nesouhlas či odpor vůči svému okolí je velmi destruktivní a běžně zažitý návyk, který nám v životě způsobuje ty největší potíže s problémovým okolím. Jestliže se nenaučíme v dětství zdravě vymezovat vůči zneužívání, manipulaci nebo jiné formě násilí, zvykneme si na to, že nás okolí využívá. Bude to pro nás normální, že nám někdo neustále odebírá energii a my si to budeme omlouvat tím, že takto se to přece dělá. Nemůžeme přece odmítnout, když nás někdo potřebuje. A k tomu se ještě pořád snažíme dokázat, že naše hodnota a cena je dost vysoká na to, abychom si zasloužili přijetí a uznání. Proto děláme i věci navíc, abychom získali kredit a bonus a mohli se cítit hodní toho, že můžeme vůbec v klidu žít. Porovnáváme se s druhými a v duchu soutěžíme, kdo z nás má hezčí zahrádku, dům, ženu, nohy, obličej, auto, kdo má více diplomů, nápadníků, peněz, dovolených ročně.... tyhle kredity nás mají utvrdit v tom, že žijeme ten správný život hodný uznání. 
Kolik lidí má však dostatečné vzdělání, příjem, hezkou ženu, auto, peníze, firmu.... a přesto necítí spokojenost, klid a necítí se „dost“? Dost dobří, hezcí, mladí, bohatí, v pohodě, vyrovnaní, spokojení, úspěšní, milovaní...
Jejich vnější realita totiž nemá s vnitřním stavem bytí nic společného. To, čeho se snažíme dosahovat tam venku, má jen zaplnit naši vlastní vnitřní prázdnotu a hlad po lásce a přijetí. Proto hodný člověk, ač by byl sebehodnější, tak na to vždy doplatí. Být hodný je hloupé, naivní. Hodní lidé se stávají obětí těch agresivnějších a manipulativních. Hodní lidé se stávají obětí jiných obětí. Snaží se pomáhat, kde se dá, ale výsledkem je stále tentýž hlad po lásce a vnitřní prázdnota. Hodný člověk v sobě nosí mnoho nezpracovaného hněvu, který se nenápadně hromadí vzadu, v podvědomí. Hodný člověk možná jednou svůj hněv neunese a vybouchne a někomu ublíží. Hodný člověk si svůj hněv buď vůbec nedovolí projevit, anebo ho projevuje jen ve vyhrocených situacích, se svými dětmi či partnery, ale to už je nekontrolovatelný výbuch, který člověka úplně ovládá. Člověk, který takto jedná, má pak často výčitky svědomí a slibuje si, že už příště se nenechá hněvem ovládnout, ale ono to jaksi nejde. Hněv přichází v těch nejvíce nevhodných situacích a nedá se zastavit. O to větší jsou potom výčitky svědomí a velká psychická i fyzická únava, způsobená zadržováním a potlačováním agresivní energie.  Je fajn být dobrým přítelem, milujícím rodičem, či partnerem, soucitným občanem se smyslem pro spravedlnost a ty správné hodnoty. Jenže tato role by neměla být naučená a násilím aplikovaná, jinak vzniká z člověka duševní mrzák, který nemá tušení, proč se určitým způsobem chová a nemůže si pomoct. Být dobrým člověkem znamená mít zkušenost, že tohle je ta nejlepší cesta, kterou si jedinec mohl zvolit. Pokud však není dostatečně zkušený, potřebuje vyzkoušet i jiné cesty, aby k takovému rozhodnutí dospěl. Nemá smysl lidi příliš kontrolovat a snažit se ovládat davy tím, že jim naočkujeme pravidla, na která někteří nejsou připraveni.Mluvím zde o tom, že když máte vzpurné dítě, chyba je často ve vašem vlastním přístupu a ne v povaze dítěte. Mám takovou zkušenost, že největší osobnosti a spokojení lidé byli jako děti často vzpurné a nenechali si jen tak vymluvit své názory a zasahovat do svého jednání. Ti, kteří byli jako děti příliš hodní a poslušní, mají často méně síly, protože byli zlomení mocí autority. Někoho krotit a kontrolovat, násilím uplatňovat pravidla poslušnosti, je stejně agresivní, jako otevřený projev hněvu a vzdoru vůči takovému jednání. Je to jen zrcadlo.Jediné, co zbývá, je hledat své přirozené impulzy, poslouchat svůj vnitřní hlas a postupně opustit všechna ta pravidla, která nás ohnula až k zemi, ta, která nám brání ve svobodném projevu a uplatnění vlastní vůle ve svém životě. Naše hodnota nezávisí na tom, jak moc jsme hodní. Každý člověk má tolik tváří, kolik zkušeností jej potkalo. Porovnávat se s ostatními je stejně tak zavádějící, jako spočítat kapky v moři. Jediná cesta, jak uniknout z utrpení, je následovat své nitro. Doba je taková, že ti, kdo tuto lekci nepochopí, budou velmi trpět. Seberme proto odvahu být sami sebou, nic jiného nám stejně nezbývá. Nové vědomí se potřebuje projevit v nových formách a my se můžeme stát nástrojem tohoto krásného a jedinečného tvoření nové reality.