Tak daleko, tak blízko...

Je hodně zvláštní, jak velkou umí hrát roli úhel pohledu. Sleduju svět už pár měsíců zvláštním periskopem, schovaná pod vrstvou všednosti, protože mi nedala spát různorodost pocitů, se kterými se na mě přátelé a známí obrací... Pláč, stesky i vztek, o trochu míň radosti a odvahy, to všechno se na mě sype jako vločky ve vánici a já si říkám - proč je všechno tak jiný, když je to vlastně stejný ? Tak vezměte si například obyčejnou cestu do práce. Člověk vstane, umeje toho, co vidí v zrcadle a ještě než se probere, tak už se kymácí v eM Há Dé. Všichni hromadně nalevo... teď napravo, cuknout dozadu, povyskočit - aha, bacha, obrubník... jednolitá choreografie několika desítek hlav a ramen, aniž by o to někdo stál...

Tak za takový tanec se diplomy nedávají... A možná i proto se taková cesta do práce zdá nekonečně daleká. To třeba taková cesta z práce, to už je jiná ! Všichni hromadně nalevo... teď napravo, cuknout dozadu, povyskočit - už zase ten obrubník ? A přesto je cesta o polovinu kratší, než když se jelo ráno :-)  Málokdo to vnímá obráceně... A nebo láska ! To je vůbec obšírná kapitola. Tam by se dalo psát studií a poznatků hafo ! Ale co se vzdálenosti týče, je to taky neuvěřitelně spletitý. Představte si  tolik populární trojúhelník - dejme tomu On, Ona č.1 a Ona č.2. Je jedno, jak jsou staří a čím jsou... Prostě jsou. On sedí vedle své ženy č.1 v jednom malém pokoji, na jednom malém gauči, dívají se na jednu malou televizi a odevzdaně mlčí. A tím okamžikem jsou si tak vzdálení, že by na sebe nedosáhli ani kdyby se snažili překonat těch 20 centimetrů, co je neúprosně dělí... On vnímá tuhle propast jako vražednou a Jí je to jedno. O to je od Něj dál... tak daleko, že už Ho nejen nenahmatá, ale ani nevidí.

A On ? Myslí na svou ženu č.2, která je momentálně na služební cestě 150 kilásků od gauče, na kterém On hloubí propasti. A přitom je Mu neuvěřitelně blízko... cítí Její vůni, Její doteky na své kůži, slyší Její dech a vidí něhu v Jejich očích. Tak o čem je vzdálenost tady ? Z trošku míň otřelýho soudku lovím další příklad toho, jak vůbec není jasný, co je na dosah a co v nedohlednu : řekněme takové lidské bytí. Dvacetiletá maminka peče dort k prvním narozeninám svýho syna. Zdobí ho s láskou, musí se mu přeci líbit ! Zaslouží si ho. Stejně, jako šlehačka a růže z marcipánu ten dort, přesně tak zdobí malý synek její existenci natolik bohatě, že je úplně zanedbatelný, že ho tak zdobí teprve 5 % jejího času ztrávenýho tady na zemi... Ale zato syn na ten mámin dort čekal přece celý svůj život - od narození až do teď ! Ikdyž míň, nečekal on vlastně dýl ? Jak se to vezme, že...? A kdyby vám to k pochopení nestačilo, vzpomeňte na pouťové balónky, které nám působily tolik záchvatů pláče, když jsme byli malí a ten nejkrásnější nám uletěl... Natažené krátké dětské ručičky a dlouhý žalostný pláč a to všechno pro jedovatý výdech plynu uvězněnéhý v gumovém nesmyslu. Jak by asi graficky vypadala vzdálenost onoho předmětu od bodu A - čili od zklamaných dětských ruček k bodu B - tedy od prvních mraků, kde se s největší pravděpodobností balónek rozhodne pro sebedestrukci ? A neslyšeli jsme pokaždý něco jako třeba: "Nebreč, koupíme jinej, tenhle už se chytit nedá, ten je už DALEKO..." ? Aha ? Slyšeli, že jo ? Tak nechme všeho měření, dost bylo pravítek, skládacích metrů, tachoměrů i budíků a stopek. Vzdálenost je širokej pojem. Všechno totiž máme přesně tak blízko, jak daleká je naše odvaha si to nesobecky přát...

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)