Královna bílého srdce...

Ležíš právě teď na vozíku a vnímáš jen velkou spoustu světel na stropech všech míst. Žádná oblaka, žádné radosti života, jen věříš ve smysl, který to všechno možná dává. Náhle jsi nahatým skromným Adamem jenž věří...

Tolik lidí o tebe bojuje, tolik lidí v bílém kolem tebe běhá a jejich souhra ti do žil dodává sílu a ty zjišťuješ, že štěstí je v něčem úplně jiném než sis dosud myslel. Vyhráváš svůj boj o přežití a tvá pouť končí na lůžku v pokoji, kam přichází jedna kouzelná dáma se srdcem na dlani. Bez řečí osuší tvé slzy, pohladí něžným slovem a i když má doma velké trápení, tak tvůj osud je právě teď tím nejdůležitějším, co chce řešit. Cítíš kolem sebe klidnou hladinu dobroty po které plují zase bílá oblaka naděje. 

Možná....že právě takhle by mohl začínat příběh člověka, kterému patří můj obrovský obdiv a díky němuž jsem poznal jak obrovské a čisté může být přátelství, jak velikou a průzračnou cenu může mít láska. Ano Jíťo, právě o Tobě teď píšu. Je chladné říjnové ráno a já se rozhodl být člověkem, který pomáhá nezištně druhým, vcházím do výtahu a stisknu druhé patro, kde se proměním v sanitáře rehabilitačního oddělení. Mezi všemi novými kolegy si mou pozornost získává vzrůstem malá dáma, jejíž odstup mě malinko vyděsil, ale její pokyny a zkušenosti mi dávají smysl, než se stačím nadechnout, tak mi podává svou ruku ve které je tolik klidu a hlasem s mírným úsměvem říká : Ahoj, já jsem Jitka.

Čas běží jako voda a já postupně odhaluji její moudrost a pokoru, kterou má především ke svému povolání zdravotní sestřičky. Zabolí to jako jedovatý šíp když si vyslechnu jak její osůbku nevybíravě k zemi sráží hloupost o dost mladého ještě nezkušeného pana doktora. Jíťa sražena na zem se zvedá s klidem a láskou a i když by právě jeho mohla utopit na lžíci vody, tak se jen otřepe, vyplní za něho vše co má být, aby byl pacient v bezpečí a vůbec nevyžaduje omluvu. Přicházím domů a neskutečně mě trápí fakt, proč nesmí mít mládí ve svém popisu práce alespoň kapku pokory. Vždyť jednou budeme všichni ve věku těch " starších" a co když to následující pubertální vládnutí nás také bude mrskat svou hloupostí, proč se nemůžeme nechat vést ke zkušenostem, proč naše ego a titul jsou důležitější?! Sakra proč!? Co je na tom tak špatného přiznat svou chybu, nechat do sebe nasoukat zkušenostmi let obroušená tajemství a bolest, kterou čas překonal. Vždyť to není hanba, ale výhra! Po mém oddělení zatím létají další mračna zlých šípů od pacientů kterým již otrnulo a vědí ,že budou žít , přičemž jejich rodiny vůbec neregistrují kolik času Jíťa věnuje jejich spokojenému pobytu a plyvou dál a dál zlo pro které nemají sebemenší odůvodnění ,ale holt internet ví vše lépe. Vchází mladinká staniční sestra, mezi tím naše Jíťa vyplňuje stohy lejster, připravuje injekce a zajišťuje servis aby každá cévka byla včas vyměněna . Naše staniční to má o dost lehčí, projde web a shání ty správné boty , porovnává nejvhodnější dovolenou a přemýšlí na jakém sedadle bude v letadle sedět, pak zvedne telefon a s velkým hlaholem a zájmem získává informace o svém gaučovém štěkajícím dítěti. Když zvedne telefon Jíťa, tak jsme někde úplně jinde. Hlavním cílem je, zda její manžel pan doktor s vážnou nemocí má vše co potřebuje a s kolika věcmi mu bude moci pomáhat, protože je upoután na vozík, každý večer ulehá se strachem zda jeho zdravotní stav nebude vyžadovat vstávat a především mu stále dává lásku na stříbrném podnose a svou vyčerpanost nedává nikde na odiv. Tady je ta obrovská a silná láska, ta která hory přenáší a funguje jak v bolesti tak ve zdraví. Prožívám s tímto Andělem již několikátou noční službu, mám pocit jakoby se mnou byla má velká přítelkyně herečka a dabérka včelky Máji Aťka Janoušková. Jíťa se zvedá ze židle a navzdory svým proporcím mi pomáhá s hygienou pacienta, který váží třikrát více, to vše dělá s úsměvem a úctou k životu jenž ochraňuje. Dnes už vím, že to vše byla jen moje mylná představa když jsem zavřel dveře na sesterském pokoji, aby si Jitka mohla chvilenku v noci zdřímnout. Ozval se totiž zvonek z pacientova pokoje a i když bych vše zvládl sám, tak Jitka během několika vteřin stála mezi dveřmi a bez mrknutí oka mi pomáhala jakoby to vše bylo domluvené.

 Dlouho jsem se odhodlával a nebyl jsem si jistý zda vůbec dostanu kladnou odpověď na mé velké přání, aby Jitka byla součástí mé dopolední kávy v restauraci. Zázraky se však dějí, káva a zákusek jsou spouštěčem obrovského přátelství. Opustil jsem už dávno roli sanitáře, svlékl jsem stejnokroj rehabilitačního oddělení a i když tam znělo tolik slov o tom, jak mi budou spolupracovníci psát a nebo volat, tak opravdový Anděl je jen jeden. Dostávám od něho sms zprávy, telefonáty i když jsem nezodpovědný a něčím o dost povrchnějším  zaneprázdněný než jsou křídla tohoto Anděla, tak i přesto jeho-její přátelství zůstává. Snad bych chtěl jen poprosit každého čtenáře, až Jíťu potkáte, tak nedbejte toho, že se ještě neznáte, ale určitě se zastavte, smekněte klobouk, čepici nebo kšiltovku, nasajte ten krásný klid a řekněte : chci Vám jen poděkovat paní Jitko. Nemusí snad řádit Covid či jiný virus abychom si vzdávali holt jen z balkónů a dokázali si vážit Andělů s velkým srdcem. Můj článek se pomalu blíží do svého konce, musím být totiž připravený....možná mi Jíťa právě zatelefonuje....Děkuji Ti ..