Zažili jsme Filipínské dobrodružství s Couchsurfingem

Manželé Bílkovi ze Štěnovic u Plzně nabízejí ubytování přes Couchsurfing již řadu let. Tentokrát se i oni rozhodli vyzkoušet roli cestovatelů a vydali se na cestu na Filipíny. Jejich zkušenost byla velkým překvapením.

Je 13:00 hodin, mínus 8 hodin proti našemu času, venkovní teplota 33°C. Vystupujeme z letadla, přiletěli jsme z blízké Číny, která je od Filipín vzdálena jen 2 hodinky letu. Ubytování máme přes Couchsurfing. Couchsurfing je cestovatelská komunita, která si navzájem nabízí zdarma ubytování v prostředí vlastního domova. Myšlenka projektu je sdílet svůj dům, hovořit o vlastní zemi, poznat svět jinak než z hotelového pokoje s kontinentální snídaní, hranolkami či bazénem. Prostě zažít opravdový život se zdejšími lidmi. Couchsurfing – z angl. překladu sdílet gauč. Náš filipínský hostitel Milo Crus nám píše SMS zprávu, že nás za dvě hodiny vyzvedne v místním obchodním domě Mall of Asia. Hledáme na mapě náš obchodní dům a vyrážíme městským autobusem z letiště. Venku je šílené vedro, všude samé odpadky. Nepříjemný zápach hlavního města Manily je nesnesitelný. Cestou potkáváme mnoho žebrajících dětí, vyndaváme z krosny poslení rozdrobené Horalky a polámané Zlaté oplatky a dáváme je dětem. Filipíny jsou nejchudší zemí jihovýchodní Asie. Rodiny zde mají běžně 10 až 12 dětí – já mít 12 dětí, také jsem chudý! Chvíli čekáme u obchodního centra, které v chudé Manile působí jako ostrůvek z jiného světa. Zanedlouho přijede černá limuzína s černými okny a anglicky mluvící muž nás zve dovnitř. Máme zvláštní pocit, bojíme se nastoupit, ale pán nám stále opakuje, že je Milo Crus, Milo Crus (jméno našeho filipínského hostitele). Přiznáváme, že zůstat v chudé Manile bez ubytování je stále nebezpečnější, než nasednout do černé limuzíny. Limuzína nás veze přes chudinské části, až na samý okraj města, kde je plotem obehnané malé satelitní městečko. Průjezd do satelitu je povolen přes závoru s ostrahou a ostnatým drátem. Milo vysvětluje, že pracuje na Americké ambasádě, a že zdejší rezidenti bydlí takto odděleni v bezpečí od města. Po chvíli zastavujeme u jeho domu. Ze dveří vychází paní, která mě i ženě bere naše krosny. Milo Crus nás zve do kuchyně, kde je již připravená teplá večeře. Podáváme paní ruku na přivítanou, Milo se na nás divně dívá. Tuším, že jde o kulturní faux pas, ale nevím o co jde. Milo po chvíli vysvětluje, že paní je jeho služka, nepřísluší se na služku smát či jí podávat ruku na přivítanou. Je tady od toho, aby vařila a starala se o dům.

Večer pijeme s Milou na terase pivo. Zaráží mě, že po třetím pivu žvatlá a jeho angličtina se začíná podobat spíše mongolštině. Začínám si uvědomovat, že jako plzeňák s moravskými kořeny vydržím mnohem víc. Nechávám Milu, aby šel (spíše zaplul) do postele a já mířím ke své unavené a spící ženě. Zítra nás čeká náročná prohlídka města – má být 35 stupňů, máme dvě krosny a každá má 13 kg. Ráno společně snídáme, asi v půlce snídaně Milo říká, že kdyby nám něco nechutnalo, že to nevadí. Služka Ema ještě nesnídala, bude po nás jíst zbytky. Šok!!! Během chvilky přestáváme jíst, tváříme se, že už jsme plní. Byli bychom rádi, kdyby se služka mohla také nasnídat, a tak se snažíme nechat co nejvíce zbytků anglické slaniny s rýží. Milo se nás ptá, jaký máme dnes program. Odpovídám, že máme 1 den na prohlídku Manily, pak odlétáme malým vrtulovým letadýlkem pro 20 osob na ostrůvek Boracay. Milo se směje – Manila je velká a památek je mnoho. Bere si tedy půlden volna a rozhodne se, že nás svou limuzínou proveze alespoň po těch největších a nejvýznamějších památkach hlavního města. Chvíli mu to rozmlouváme, ale nedá se odbýt. Půl dne s námi jezdí a fotí nás, odpoledne jsme pozváni na oběd do obchodního centra, kde se s námi loučí. Naše zkušenost s Couchsurfingem je nadmíru povedená, Milo byl příjemný filipínec, se kterým si dopisuji emaily do dnes.

Na letišti nasedáme do malého letadýlka, čeká nás 400 km malým vrtulovým letadlem pro 20 osob. Cena letenky je cca 500 Kč (pro filipínce velmi vysoká částka). Bohužel letadlo je tak malé, že máme krosny na nohou a jen tak tak vidíme z okénka na malé atoly a tyrkysové skvrny plné korálů ve světle modrém teplém moři. Blížíme se k cíli – malé letadlo dosedá a já se bouchl hlavou do sedačky přede mnou. Pilot sešlápl brzdu! Jsem zvyklý na velká dopravní letadla, dlouhé ranveje a setrvačnost stroje. Tato ranvej je krátká, brzdy silné a letiště, dá-li se to tak nazvat, nemá asfaltový povrch.

Po adrenalinovém přistání jdeme pěšky asi 15 minut k přístavu. Tam nasedáme na malou motorovou loďku a plujeme na ostrůvek Boracay, který má na délku 10 km a na šířku jen 1 km. Ostrůvek má nádherné bílé pláže, Jihočínké moře je mělké a velmi teplé. Na plážích rostou kokosové palmy a mezi nimi jsou malé rákosové bungalovy. Toto ubytování vypadá velmi skromně (chtějí za něj v přepočtu jen 200 Kč na osobu a noc), avšak po vstupu nás překvapí moderní plochá LCD televize, krásná sprcha a mnoho dalšího. Ráj na zemi!!! Zůstáváme zde tedy 4 dny.

Naše cesta pokračuje, vydáváme se opět malou motorovou loďkou na sousední ostrov Panay. Nasedáme do místního autobusu a jedeme přibližně 5 hodin napříč celým ostrovem. Polovinu času podél krásného moře, druhou polovinu skrz tropické pralesy a hory. Nádhera! Dáváme se do řeči s misionářem z Koreje. Má v plánu projet několik ostrovů, shodou okolností ve stejné trase jako my. Povídáme si spolu o lidech, o Bohu, o víře – zajímavý člověk. Byl plný energie, elánu, zároveň z něj byla cítit moudrost a pokora. Večer přijíždíme k přístavu, bohužel moře je rozbouřené, zvedá se vítr, bude asi silně pršet. Náš trajekt má zpoždění. Vyplouváme asi s hodinovým zpožděním, loď se ve vlnách houpe a nám se dělá špatně. Filipínci vypadají, že jsou na vlny zvyklí, jediní komu se dělá špatně jsme my. Neustále na sobě během putování po Filipínách cítíme oči lidí. Je pravdou, že turistů potkáváme jen velmi málo a lidé si nás prohlíží. Rozhlížím se po sedačkách, bohužel nikde nejsou sáčky na zvracení. Situaci zhoršuje polstrování sedaček a hezký koberec – nesmíme zvracet! Náš spolucestující korejský misionář mi vezme ruku – masíruje mi dlaň, hledá různé body ve dlani a modlí se. Toto mi dělá téměř dvě hodiny. Sám se divím, jak jsem to vše bez zvracení vydržel, ale Vyšší moc zasáhla. Možná by stačilo pomodlit se za nalezení vhodného igelitového pytlíku, nebo nějaké vhodné nádoby, ale misionář to viděl jinak. Lámavou angličtinou řekl: „Ty nebudeš zvracet vůbec,“ a tak se i stalo. Náš trajekt měl plout 1 hodinu, ale v rozbouřeném moři mu cesta 50 km trvala přes 2 hodiny. Večer za tmy, po připlutí na ostrov Negros nám misionář domluvil levný taxík, řidiči poradil do jakého hotelu nás má zavézt a krátce se za nás pomodlil. Musím uznat, že tento bohulibý člověk nám velmi pomohl. Cítili jsme se s ním bezpečně, vyzařoval příjemnou auru a Filipíny, které jsou opravdu nádherné, byly ještě hezčí.

Radim Teodor Bílek