Srí Lanka se stala perlou Indického oceánu

Manželé Bílkovi z Plzně vyrazili na dlouhou cestu za exotickým poznáním. V želví záchranné stanici vypouštěli do oceánu mláďata Karety obrovské a dostali se do přímého kontaktu s opicemi. Jejich dobrodružství právě začíná...

Je noc, čekáme na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem a vyhlížíme letadlo směr Colombo. Hlavního města Srí Lanky, ostrovního státu jižní Asie, ostrova Cejlon. Přímý let z německého letiště trvá 11 hodin a my přistáváme kousek od rovníku, přesněji řečeno jsme na 7 stupni severní šířky. Časový posun, pro nás nezvykle + 4,5 hodiny, a 11 hodin letu z nás dělá tak trochu spící, chodící, apatické chudáky.

Druhý den je to lepší, nasáváme atmosféru, vychutnáváme si slunečný únorový den při teplotách kolem 30 stupňů Celsia. Naše zimní péřové bundy nám vlhnou ve skříni, vlastně všechno je tady vlhké. Všechno jiné. Všechno zvláštní. Ostrov Cejlon svou plochou připomíná Českou republiku, je dokonce o kousek menší, ale počet obyvatel je jednou tak velký – téměř 20 mil. První, co nás zaráží, jsou místní muži – tradičně tady nosí úzké volné košile a k nim sukni. Ženy jsou velmi podobné sousedním Indkám, vlastně celá Srí Lanka je směs indické kultury. Po ulicích volně pobíhají opuštění psi. Z místní stoky, nahrazující veřejnou kanalizaci, vane ve třicetistupňových vedrech nesnesitelný zápach, ale místní domorodci vypadají nadmíru spokojeně.

Dáváme se do řeči s místním obyvatelem – má jméno Summit. Pochází z vesnice Hikkaduwa, kterou projíždíme. Tato vesnice leží na břehu Indického oceánu a Summit nám nabízí své služby. Cítí byznys, chce pomoci, ale nedělá to zadarmo.  Nabízí nám ubytování, zve nás k sobě na typickou večeři, seznamuje nás se svou rodinou. Po chvíli přemlouvání se necháváme zlákat, přece jen chceme zažít alespoň kousek místní kultury a poznat zdejší domorodce. Jako hlavní pokrm mají domorodci rýži, kterou kombinují s kuřetem, rybou či jiným zdejším masem. Jelikož se nacházíme v těsné blízkosti Indie, je nám jasné, že kuchyně bude velmi pikantní – téměř nesnesitelně ostrá. Manželka Summita připravuje k večeři kuře s rýží a kari. Slibuje nám, že naše kuře bude jen málo kořeněné, jen se špetkou pálivých příměsí. Summit nás během vaření provází po svém domě - v těsné blízkosti pralesa a místní pozvolně tekoucí stoky. Popisuje, jak každé ráno při východu slunce vylézají velcí varani ze stoky na jejich pozemek a odpočívají. Moc tomu nevěřím, ale po chvíli zahledění se do vody vidím ocas, později hlavu, pak dvě, tři, začínám být nervózní. Po chvíli slyším křik, nebojte se, není z vody, ale z kuchyně. Summitova manželka křičí, že jídlo je hotové. Ke stolu se seběhnou děti, prohlíží si nás, smějí se tomu jak bílou máme kůži. Manželka Alice měla v té době blonďaté vlasy, myslím, že pro místní jsme byli docela velká trakce. Zkoušíme kuře, ochutnáváme rýži, ale nedá se to. Něco tak pikantně ostrého jsme ještě nejedli. Děti se nám smějí, manželka Summita nechápe – snažila se nám dát co nejméně ostrého koření.

Další den Summit nabízí, že nás vezme ke svému příteli. Je to domorodec, který před lety bydlel v domku na pláži Indického oceánu. Cestou nám Summit vypráví příběh, jak tento domorodec měl ženu, 7 dětí a jak byl šťastný. Ovšem do té doby, než přišla v r. 2004 tsunami. Během jediné chvíle přišel o děti, ženu i dům. Summit nám popisuje, že jeho přítel měl vždy sen o záchraně místních želv – karet obrovských. Pobřeží Indického oceánu je totiž velmi hojné na výskyt velkých druhů želv. Místní domorodci mají želví vejce za místní specialitu. Summitův přítel vystavěl ze základů domu malé bazénky, kde chová želvy. Zhruba po půlhodině jízdy „tuktukem,“ což je místní motorová tříkolka se dostáváme k malé farmě. Summit nám hrdě ukazuje časopis National Geografic a článek o farmě, před kterou právě stojíme. Je to zvláštní, místo opravdu připomíná zbytky starého domu. Přichází skleslý muž a vítá nás, chce po nás vstupné – v přepočtu 20 českých korun. Popisuje, jak za tyto peníze chodí nakupovat na trh želví vejce, ukazuje nám malé pískové políčko a vyhrabává z něj jedno vejce. Lámavou angličtinou říká, že každé ráno, zpravidla při úsvitu, se líhnou mláďata. Tyto mláďata dává do nádrží s mořskou vodou, kde jim během tří dnů ztvrdnou krunýře. Popisuje nám, jak racci a velcí krabi hubí čerstvě vylíhlá želví mláďata a jak je důležité, aby krunýř ztvrdl a stal se tak ochranou pro malou želvu. Alice dostává na ruku dnes ráno vylíhnutou želvu – je ještě slepá, plácá se jí po ruce a hledá vodu. Nadšený domorodec nám také ukazuje dospělou karetu obrovskou, které lodní šroub amputoval ploutev, a která by v divokém oceánu nepřežila. Domorodec si želvu téměř ochočil, ale její rozměry v nás budí respekt. Po chvíli nás vede k další nádrži a ukazuje dvoudenní želvy, potom ke třetí nádrži plné větších želviček. Na prstech ruky a velmi špatnou angličtinou ukazuje, že tyto želvy mají 3 dny a jsou připravené k vypuštění do volného oceánu. Dává manželce Alici jednu malou želvu do ruky a prosí ji, aby s ní šla na břeh oceánu a opatrně ji položila do písku. Je to pro nás oba velmi emotivní chvíle. Jsme u zrodu nového života, jsme součástí záchrany želv a Alici se plní oči slzami. Jednu želvu dostávám do ruky i já, pomalu jí pokládám na břeh oceánu a pozoruji, jak se malý želví tvoreček otáčí směrem k vlnám a míří velmi rychlým tempem skrz vlny dál a dál. Je to úžasné! Domorodec popisuje, jak se želva v dospělosti vrací klást vejce na stejné místo, odkud poprvé vkročila do vody. Dávám domorodci další peníze a prosím ho, aby zachránil co nejvíce želv. Cítím, že jeho práce má smysl.

Cestou zpátky se zastavujeme v místní samoobsluze – tedy jestli se to dá takto nazvat. Summit nám doporučuje výborný domácí jogurt z buvolího mléka. Balení je velmi ekologické – jeden, možná i dva litry jogurtu v oranžové keramické míse připomínající starý květináč. Díváme se na to s Alicí trochu nedůvěřivě, ale Summit nás ujišťuje, že pokud do jogurtu přidáme med, bude to velká pochoutka. Měl pravdu! Další den ochutnáváme místní černý, velmi silný čaj. V oblasti Kandy (zhruba uprostřed ostrova Cejlon) jsou obrovské čajové plantáže. Místní černý čaj se podává společně s konvičkou mléka, které se do čaje postupně nalije. Čaj pak není tolik silný, připomíná mi to mé dětství. Všímám si, že okolní domorodci pijí čaj stejným způsobem.

Summit nám nabízí, že objedná na tři dny auto, sežene řidiče a vydá se s námi na cestu skrz národní parky a budhistická místa. Tento nápad se nám líbí. Dodáváme, že nechceme turistická místa, ale prosíme, aby nás vzal tam, kde to má rád on a na ta místa, kam chodí místní domorodci. Summit nejprve trochu váhá, ale pak se nás zeptá: Mohu s sebou vzít i svou ženu? Říkáme, že ano a obchod je dohodnut. Druhý den ráno Summit nadšeně přijíždí v dodávce pro 8 lidí, má s sebou řidiče a svou domorodou manželku. Summit nám cestou nadšeně ukazuje místa a my si všímáme velkých počtů hřbitovů a pomníčků kolem pobřeží. Summit popisuje, jak po tsunami vyprošťovali mrtvé lidi z trosek domů a korun stromů, ukazuje nám fotky a snímky, ze kterých se mi dělá nevolno. Sám Summit má na hlavě 20 stehů a popisuje, jak ho tsunami vynesla ke střeše vlastního dvoupatrového domu. Cestou míjíme město Galle, jedná se Portugalskou pevnost, nejvíce zasaženou tsunami. Dne 26. prosince 2004 na Srí Lance zahynulo 35 tis. obyvatel a je to znát na každém kroku. Cestou navštěvujeme různá budhistická a hinduistická místa. Místní obyvatelé si nás prohlížejí, ale jsou vesměs přátelští. Další den míříme do národního parku Yalla. Přesedláváme z osmimístné dodávky do otevřeného offroad jeepu a vydáváme se na jednodenní safari. Máme tu čest a setkáváme se s volně žijícími slony, pozorujeme opice, gepardy a další zvířata. Je to nádherné, ani se nám nechce vracet domů. Cestou pořizuji co nejvíce záběrů volně žijících zvířat a pomalu nechci věřit tomu, že náš 17 denní pobyt končí. Cestou do hlavního města se ještě koupeme ve vlnách Indického oceánu, všímám si krásných barevných korálů a hlavně velkých želv ležících na dně v písku. Nadechuji se a potápím, chytám metrovou želvu za krunýř a nechávám se jí unášet. Je to úžasné, ať se podívám kamkoliv, všude vnímám život. Ve vodě, na souši, dokonce u cesty vidím opice jak sedí, jí a pozorují projíždějící auta. Ostrov Cejlon v nás nechává pocit nedotčeného ráje. Místní obyvatelé jsou nesmírně přátelští a my si říkáme, že Srí Lanka je perlou Indického oceánu.

Radim Teodor Bílek