Na Filipínách jsme navštívili českou záchrannou stanici

Jihovýchodní Asie, Filipíny, ostrov Negros a Česká záchranná stanice vysoce ohroženého ptáka Talarak. Trochu to zní jako exotika - ono to vlastně byla velká exotika!

Po dlouhé a plavbě přes Jihočínské moře jsme připluli na ostrov Negros. Ubytovali se v místním hotelu a ráno vyšli s 13 kg těžkými krosnami do ulic. Venku je 36°C, jelikož byla neděle, rozhodli jsme se zavítat do kostela. Filipínci jsou pověstní svou vírou, většina z nich jsou aktivní křesťané a jejích víra se objevuje i na nápisech aut. Běžně si zde domorodci píší na zadní část auta velké slogany jako jsou: „Ježíš je živý, Bůh je láska či V Ježíši je pravda.“ Nemáme mapu města, ale rozhodli jsme se najít kostel po hlase. Místní kostely jsou plné nahlas zpívajících lidí, radosti a veselí. Netrvá nám tedy dlouho a jsme mezi nimi. Ochotně dostáváme anglickou Bibli, během chvíle je celá bohoslužba včetně kázání filipínsko-anglická. Úžasné to přivítání. Po bohoslužbě se s námi dávají do řeči místní křesťané a pastor nás odpoledne veze na autobusové nádraží. Naše cesta je totiž jednoduchá – musíme se dostat do města Kabankalan, což je asi 3 hodiny jízdy autobusem.

Na okraji tohoto města, téměř v pralese, se nachází Záchranná stanice Talarak, kde český zoolog Pavel Hospodářský zachraňuje vysoce ohrožený druh ptáka – zoborožce s názvem Talarak. Tento český zoolog spolupracuje s Plzeňskou ZOO a kontakt na něj jsem dostal právě tam. Po dlouhé cestě autobusem přijíždíme do Kabankalanu, dostáváme SMS, že máme asi 30 minut čekat. Asi po 45 minutách přijíždí malý pick-up s vysmátým čechem Pavlem. Je příjemné potkat na druhé straně zeměkoule Čecha, navíc s tak velkou vazbou na Plzeň a Plzeňskou ZOO. Pavel má podobné pocity – je rád, že vidí Čechy. Dostáváme od Pavla výbornou filipínskou večeři a nabídku na nocleh na jednu noc v jeho skromném příbytku na okraji pralesa. Pavel nás provází celou záchrannou stanicí. Manželce se nejvíce líbí papoušci Kakadu, které Pavel ve velkém chová a prodává, aby uživil sebe a stanici. Dostáváme se do místnosti s líhní, kde nám Pavel nejprve ukazuje vajíčka, poté třídenní papoušky Kakadu a nakonec má žena možnost pohladit si velké papoušky. Je to úžasný zážitek! Pavel nás potom bere do své druhé záchranné stanice, kde se stará o téměř vyhynulý druh prasete Visajánského. Po několika společných pivech a konverzaci v češtině jdeme spát. Bohužel v džungli je vysoká vlhkost a náš skromný příbytek bez klimatizace nám nedává spát. Jsme čerstvě osprchovaní, ale během 20 minut opět plní potu – noční teplota neklesá pod 27°C (přes den bylo 37°C).

Další den putujeme dál, dáváme si na záda 13 kg těžké krosny a vyrážíme k přístavu – musíme přeplout na další ostrov s názvem Bohol, z něj pak taxíkem přes most na ostrov Panglao. Celá cesta nám zabrala asi 5 hodin. V taxíku obvykle říkáme, že chceme levné ubytování poblíž moře. Tentokrát jsme měli štěstí, taxikář nás dopravil na opravdu luxusní hotel s bazénem určený pro místní domorodce – cena tedy byla v přepočtu 500 Kč za pokoj pro dvě osoby – pro Filipínce je toto opravdu velmi vysoká částka. Filipíny patří mezi nejchudší země Jihovýchodní Asie. Ubytování je svělé. V mělkém a teplém Jihočínském moři se bojíme stoupnout. Dno je totiž posázeno velkými hvězdicemi a živými korály. Ve vodě se nejde koupat bez potápěčských brýlí, protože člověk by musel jen plavat a nestoupat si na dno. Všude je vidět život. Poblíž korálů máme možnost pozorovat hejna barevných ryb, manželka napočítala 4 druhy hvězdic, od červené až po modrou barvu. Toto místo je nádhera – zůstáváme zde tedy 4 dny!!! Poblíž cesty se nachází občerstvení, kam místní domorodci chodí na grilované maso. Nám zachutnal vepřový guláš, jen nás překvapily prasečí štětiny na kůži masa. Celý ten dojem z dobrého jídla byl pryč, ale co – jiný kraj, jiný mrav... Hlad je hlad. Další den zjišťujeme, že mají i grilovaná kuřata. Bohužel často nebyla úplně dopečená a obsahovala ještě krev – opět, bohužel hlad udělal své a kuřata jsme jedli i v tomto stádiu. Poslední den jsme bohužel zjistili, že grilovaná kuřata trochu smrdí. Bohužel hlad udělal opět své, a i to jsme snědli. Člověk by se divil, co vše je možné po 3 týdnech na exotické cestě sníst. Naštěstí jsme měli s sebou alkohol, takže po každém jídle následovalo několik zdravotních – preventivních doušků silné whisky. Další den následuje opět další cesta – míříme k přístavu a plujeme opět dál.

Připlouváme k ostrovu Cebu, kde se nachází nejstarší město Filipín. Cesta trajektem trvá asi hodinu, všudypřítomné vedro nás ničí, ale lidé jsou báječní – dostáváme se během cesty do nejrůznějších komunikací, povídáme o sobě, ale i slyšíme příběhy různých domorodců. Filipínci jsou jakožto horliví křesťané velmi přátelští a rádi pomáhají druhým. Na ostrově Cebu navštěvujeme nejstarší město se stejným názvem jako ostrov, neustále na sobě cítíme pohledy lidí – přece jenom jsme jiní, bílí a vysocí. Filipínci jsou výškou a štíhlostí podobní vietnamcům, tváře mají zakulacené spíše do malajského typu. Na tomto ostrově jsme se rozhodli přespat jen jednu noc – je tady sice krásně, plno starých staveb a památek, ale přece jenom my chceme přírodu, zvířata a bílé pláže. Na hotelu nás vítá ozbrojený chlápek s brokovnicí v ruce a cigaretou v puse. Nevypadá moc příjemně (přesněji vypadá spíše naštvaně), ale na nás se snaží být alespoň milý. S cigaretou nám otvírá dveře nejrůznějších pokojů a ukazuje jaké ubytování může nabídnout. Nejraději bychom utekli – tohoto člověka se bojíme, pokoje jsou velké 2x2 metry a spíše připomínají vězeňské cely. Bohužel během 2 hodin chůze jsme nenašli jiné ubytování, takže celkem se strachem přijímáme toto ubytování. V pokoji 2x2 metry je 140 cm široká postel, kolem 30 cm ulička. Na stěně je zavěšená stará televize. Toto ubytování je šílené, naštěstí jen na jednu noc. Druhý den vycházíme z pokoje, na chodbě vidíme mrtvého 10 cm velkého švába ... brrr, hnus! Vyrážíme k přístavu a poté lodí na ostrov Lapu Lapu – místní domorodci nám jej doporučili.

U přístavu nás odchytává taxikář, naše oblíbená věta „Cheap hotel, please!“ (v překladu Prosíme levný hotel) a jedem dál. Po 30 minutách se dostáváme ke zvláštnímu hotelu – nejprve naše auto projede přes bránu s kontrolou, poté zaparkuje u majestátního, ale prázdného hotelu. Z hotelu vychází sluha, bere vznešeně naše upocené a špinavé krosny, u recepce dostáváme Welcome drink. Stále si připadáme jako Alenka v říši divů – opravdu luxusní hotel, bohužel prázdný bez hostů a v naprosté divočině. Po chvíli nám recepční oznamuje cenu – v přepočtu 10.000 Kč na osobu a noc. Probouzíme se ze snu, ochotně si bereme své špinavé krosny a míříme k našemu taxíku. Toto byl opravdu nepovedený a velmi trapný zážitek – v taxíku řidiči zdůrazňujeme, že chceme levný hotel. Po dalších 20 minutách konečně přijíždíme k ošuntělému hotelu, za to na břehu korálového útesu s úžasným mořem a podmořským životem.  Jedná se o hotel pro místní domorodce – recepční nám oznamuje, že přes týden je hotel téměř prázdný, ale v pátek a o víkendu je tady hodně lidí. Jelikož se nám tady opravdu líbí, rozhodli jsme se strávit na tomto místě 5 dní.

Recepční nám dává nejlepší pokoj v hotelu i s donáškou jídla do pokoje a poníženě, téměř až s lítostí oznamuje, že pokoj stojí bohužel 500 Kč na noc. To je úžasná cena odpovídám a dávám ochotné recepční k penězům i českou čokoládu. Máme nádherný pokoj, ve tvaru trojúhelníku – kdy dvě stěny jsou ze skla s výhledem na moře – to vše v 5. patře. Opravdu nádhera! Jsme jediní hosté v hotelu. Ráno nás budí tiché klepání na dveře – to kuchař nese na stříbrném tácu snídani. Připadáme si jako v ráji. V pátek se hotel začal plnit, odpoledne byl celý plný, domorodci se bavili, byli hodně hluční a my působili jako atrakce. Na Filipínách turismus teprve začíná, domorodci nejsou zvyklí na bělochy. Stále na sobě cítíme oči lidí – pár odvážlivců nás poprosilo o společnou fotku. Je to zvláštní pocit, ale domorodci jsou opravdu hodně milí. Po 5 dnech odjíždíme taxíkem k letišti. Blíží se konec naší cesty – je sobota večer, do Prahy bychom měli přiletět až v pondělí ráno. Tři dny na cestách – čeká nás 2 hodinový let do Číny, 12 hodin na letišti v Hong Kongu, pak 13,5 hodinový nonstop let moderním Boeingem 777 Air France do Paříže a pak 2 hodiny s ČSA do Prahy. Ze všech zemí, které jsem kdy v životě navštívil, byly Filipíny tou nejkrásnější zemí, kterou jsem kdy viděl. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí, zažil mnoho dobrodružných příběhů a viděl pláže, které znám jen z reklamních katalogů. Budete-li se rozhodovat kam v zimě – navštivte Filipíny!

Radim Teodor Bílek