Zavítali jsme ochutnat Čínu, těšili jsme se na opravdové čínské pokrmy, avšak z jejich chutí nám bylo docela úzko. Hong Kong byl víc exotičtější, než jsme sami mysleli.
Je únorová noc, právě přilétáme dvoupodlažním Boeingem 747 (též nazývaným Jumbo Jet) do Hong Kongu. Náš let Praha-Amsterdam-Hong Kong trval více než 13 hodin. Samotný let třípodlažním létajícím monstrem, které tvoří horní patro přes část délky letadla, spodní patro a nákladový prostor, byl pro nás technickým zážitkem. Však aby ne, Jumbo Jet pojme až 524 cestujících.
Hong Kong je čínské město a region ležící na pobřeží Jihočínského moře a patří mezi nejhustěji osídlené oblasti světa. Nás překvapuje i fakt, že samotné nové ultra moderní letiště je postavené na uměle vytvořeném ostrově. Ještě před 17 lety přistávala letadla na starém letišti, které bylo situováno blízko centra a letadla doslova kličkovala mezi výškovými budovami a mrakodrapy. Kromě kontroly pasů čekalo každého cestujícího bezkontaktní měření teploty pomocí kamerové termovize. Ale dost technických zážitků, pojďme spolu zavítat do města... Nastupujeme do starého dvoupodlažního autobusu MHD a asi hodinu jedeme do centra města. Všude svítí obrovské neonové nápisy na budovách a ulice jsou lemovány svítícími velkoplošnými obrazovkami. Reklamy na každém rohu nás bijí do očí. Vlastně celé noční město svítí, bliká a doslova září. Po hodinovém transportu MHD konečně vysedáme uprostřed města. Nasazujeme si s manželkou každý na záda 13 kg těžkou krosnu a vydáváme se s jednoduchou mapou centra města k hostelu. Místní budovy jsou vysoké. V Hong Kongu je velmi drahá půda, proto veškeré stavby míří do výšky a naše budova o 30 patrech se ztrácí mezi gigantickými mrakodrapy.
Překvapuje nás, že náš pokoj nemá okna a jeho rozměry jsou 2,5 x 2,5 metru. Manželská postel, půlmetrová ulička kolem ní a vysoko na stěně plochá televize. Naše první myšlenky jsou „krize-hrůza-zděšení-kde je okno?“ Ještě před cestou jsme četli o čínském bydlení ve velkoměstech. Četli jsme o malých bytech, ve kterých žijí tříčlenné rodiny na ploše 25-35 m2. Ale stejně to byl pro nás šok. Číst o tradičním městském bydlení a vidět ho reálně na vlastní oči je rozdíl. Pokládáme tedy krosny do úzké uličky mezi zdí a postelí a vyrážíme se do ulic najíst. Z místních bufetů se dere nepříjemný zápach. Vidíme, jak se smaží celá kuřata i s pařáty a hlavou v obrovském fritovacím hrnci plným vroucího oleje. Kuřata i kachny - vše se smaží v celku, tedy hlavy neoddělené od těla, jen občas jsou useknuté pařáty a prodávají se smažené zvlášť. Pro Evropana nepříjemný zážitek, pro běžného Číňana samozřejmost. Nebylo nám po chuti okusovat pařátky, tak jsme se vydali hledat něco normálnějšího. Míjíme restauraci s tmavou želví polévkou, jenž má zdi zdobené želvími krunýři. Po chvíli narážíme na smažené chobotničky a kalamáři. Jo, to nám chutná. V přepočtu asi za 20 Kč dostávám papírový pytlík s chapadly, porcí hranolek a výbornou sladko-pálivou omáčkou. Ano, je to dobré! Takový McDonald 's či KFC na čínský způsob! Jsme spokojeni, vyrážíme zpátky na hostel, plní cestovatelských dojmů, spát.
Další den ráno zjišťujeme, že máme problém se vstáváním. Do jisté míry je to zapříčiněno malou místností bez oken, na druhou stranu přece jen Hong Kong má posunutý čas o + 8 hodin proti našemu času. Vyrážíme do ruchu velkoměsta. Zaráží nás, že i tramvaje jsou zde dvoupatrové. Číňané často nosí roušky na ústa, někteří mladí je mají v barevných odstínech podle oblečení. Asi za 2 Kč si kupujeme lístek a projíždíme tramvají po městě. Musím uznat, že Hong Kong, vlastně i celá Čína, je hezčí v noci. Přes den jsou města zahalená do smogu a viditelnost je mizivá. Většině budov (i těch malých o 30 patrech) nejdou přes smog vidět střechy. Reklamy a velkoplošné televize v noci krásně svítí, přes den působí spíše jako světélkující navigace v mlze. Líbí se nám bambusové lešení a všudypřítomné tržiště pro nás s kýčovitými umělými květinami, lampióny a umělohmotnými panenkami. Jakožto milovníci čínského jídla nacházíme občerstvení s nudlemi, rýží a kuřecím kung pao. Bohužel zjišťujeme, že čínská bistra v Evropě dochucují jídla tak, aby evropanům chutnaly. Pravé kuřecí nudličky s rýží jsou tak pálivé, že nejdou jíst. Dělá se nám nepříjemné horko v puse, poté v nose, na čele a uvolňují se nám dutiny. Líbí se nám, že v každém bistru mají pro evropany alespoň jeden či dva kovové příbory. Všichni tady jí hůlkami. Zdvořile tedy příbory odmítáme a naivně se snažíme splynout s davem a najíst se hůlkami. Je to příjemný pocit, kocháme se velkoměstem, hledáme chrámy, zákoutí a meditační zahrady. I přes betonovou džungli zjišťujeme, že mezi mrakodrapy jsou malé meditační zahrady, kam během polední pauzy chodí běhat manažeři a kde důchodci neorganizovaně leč společně cvičí jógu. Je naprosto běžné, že na zastávkách MHD najdete cvičícího důchodce, jenž pomalu v polosedě provádí meditační cvičení. Ten, kdo nemedituje, drží v ruce dotykový mobil či čte noviny na tabletu. Překvapuje nás, že téměř všichni staří lidé čtou noviny z tabletu, používají sluchátka k hovoru a jejich velké placaté mobilní přístroje jsou modernější než ty moje s manželkou. Město je plné kontrastů – na jednu stranu spěch a ultramoderní výškové budovy, na druhou stranu malé meditační parčíky, kde se ve vodě prohání žlutí a oranžový kapři spolu s vodními želvami.
Naše zastávky směřovaly i za město, do částí budhistických chrámů, kde zástupy číňanů zapalovaly vonné tyčinky, svícny a uctívaly své bohy. Provázel nás nesmírný klid, vůně z všudypřítomných orchidejí (rostou tady v každém příkopě) a tichá čínská hudba linoucí se z modliteben. Stavby s nádhernými střechami, ornamenty a sochami nám braly dech. Večer vyrážíme do obchodu a kupujeme si večeři – velký talíř ten den připraveného sushi a dvě láhve saké. Saké je kvašený nápoj z rýže, typický pro sousedy Japonce. Ale přes svou chuť a nízký obsah alkoholu (pouze 15 %) je oblíben i v Číně.
Další den vyrážíme do místní tržnice. Kupuji si levné džíny a typickou čínskou košili s červenými ornamenty a výšivkami draků. Manželka neodolá a zkouší si čínský hedvábný župan ve zlaté barvě, který později končí zaplacený v její nákupní tašce. Už tak nějak víme, jaké jídlo si máme kupovat a co nám chutná. Asi největší místní specialita (je opravdu hodně oblíbená, každý to tady jí) je vývar z hovězích dršťek. Dršťky se tady nekrájí, ale celé plavou v horké vodě. V jednom hrnci je i 30 hovězích žaludků a smrad se line, že už 20 metrů předem víme o stánku. Po zaplacení ochotná prodavačka vyloví jeden velký kus, nůžkami jej roztříhá a s teplým vývarem podává do čínské plastové misky. I lžíce je jiná než ve zbytku světa – je krátká a hluboká, takže číňané srkají a přijde jim to úplně v pořádku. Co nás opravdu zarazilo byly napůl živé – spíše napůl už mrtvé želvičky určené k jídlu. Prodávaly se na tržnici balené po dvou kusech v umělohmotné síťce, podobné té, ve které se u nás balí kilogram pomerančů či mandarinek. Také jsme objevili drátěnou klícku s živými žábami – byly opravdu velké, už chápu, že se ze tří žab člověk nají. A poslední kuriozita byly sušené ještěrky. Ptám se angličtinou prodavače, jestli se ty ještěrky opravdu jí. On mi pohoršeně odpovídá: „Fuj, my to nejíme. My je jen louhujeme v horké vodě s bylinkami a pijeme jako čaj.“ Na další sušené živočichy jsem se už neměl odvahu ptát.
Čína v nás nechala nezapomenutelné zážitky plné silné exotiky a nečekaných překvapení. Přiznávám, že ne každému by se až taková exotika líbila. Nás ale Čína zaujala pro svou odlišnost, různorodost a pestrost. Téměř vše tady bylo úplně jiné. Po týdnu plném cestovatelských zkušeností nasedáme do letadla. Čeká nás dvouhodinový let dál na východ, na Filipíny. Ale to už je povídání zase na další článek...
Radim Teodor Bílek
