Hledali jsme teroristy z informačních médií, místo toho Istanbulem vládl klid a pohoda

Proč takový divoký nadpis? Lidé se mě často ptají, proč zrovna Istanbul. Někteří dokonce říkají, že by tady nikdy nejeli. Píší tento článek právě kvůli nim, aby viděli, že je to krásné místo, plné památek a stojí za to jej vidět.

Je duben a mířím s manželkou na další cestu – tentokrát do Turecka. Po 2:15 hodinách letu přistáváme na letišti Atatürk - hlavním letišti tureckého Istanbulu. Let společností Turkish Airlines byl v pořádku, bez turbulencí, bez zpoždění, jednoduše vše tak, jak má být. Z letiště míříme autobusem městské hromadné dopravy do centra města. Hotel máme již dopředu rezervovaný přes mezinárodní ubytovávací portál. Jedná se sice o velmi skromně zařízený hotel, avšak přímo v centru města. Pro méně zkušené cestovatele doporučuji objednávat hotel vždy o kategorii výše, než máte dle běžných evropských hodnot zvykem. Ráno využíváme snídaňového servisu, který se bude líbit téměř každému Evropanovi – velké masité olivy, slaný balkánský sýr, marmeláda s kousky fíků, vychlazená šťáva z granátového jablka, bílé pečivo, turecká káva…  Po vydatné snídani míříme do chrámu Hagia Sophia. Jedná se o největší památku Istanbulu, byzantský chrám Boží moudrosti postavený r. 532-537. Stavba byla původně postavena jako křesťanská, avšak po dobytí Konstantinopole Osmany r. 1453 byla stavba přestavěna na mešitu a později dostavěna o minarety. Až do r. 1520 se jednalo o největší sakrální stavbu na světě. Její osud však nebyl pouze v rukou křesťanů a muslimů - stavbu několikrát zmítalo zemětřesení, kdy byl chrám mnohokrát poničen a znova dostavován. Troufnu si říci, že její osud není zcela ještě ukončen.

Po této návštěvě (doporučuji si vyhradit půl dne na kompletní prohlídku) jsme zamířili do podzemní Bazilikovy Cisterny. Jedná se o poklad ve stínu chrámu Hagia Sophia. Tato nádherná památka, turecky Yerebatan Sarnici je obrovská podzemní nádrž shromažďující vodu nejen v suchých horkých měsících. Stavba byla vybudována v 6. století, obsahuje dekorativní sloupy, zdobené klenby, úzké chodníčky. Laicky na nás budí dojem zatopené katedrály. Z atmosféry čiší vztah k vodě jako k životu dárce. Tato obrovská a krásná vodní cisterna sloužila svému účelu rovných 1.000 let. Poté, co byla Konstantinopole dobyta Osmany, upadla do zapomnění.

Večer naše kroky míří k Bosporu – což je úzký průliv mezi Černým a Středozemním mořem. Je 31 km dlouhý a vytváří hranici mezi Evropou a Asií. Mezi zajímavost patří studie Kolumbijské univerzity z r. 1997, kdy údajně Černé moře bylo sladkovodní jezero a zvýšenou hladinou Středozemního moře byl rozdíl hladin ve výši 140-160 metrů vyrovnáván 40 let. V této souvislosti poklesla hladina světových oceánů o 30 cm. Přiznám se, že tuto studii beru tak trochu s rezervou, ale vnímám ji jako zajímavost, která k tomuto místu patří. Ve svém nejužším místě má průliv jen 700 metrů a v nejmělčím místě jen 13 metrů. Nám se líbí, že přes průliv jezdí místní MHD lodě, které vás v přepočtu cca 7 Kč převezou z Evropy do Asie.

Nastává druhý den – čas nákupů. Komu by se nelíbily památky a historie, přijde si na své výhodným nákupem zlata, koberců a kožené módy. Bundy, kabelky, pásky, peněženky… To vše na jednom místě zvaném Velký Bazar. Jedná se o tzv. svět ve světě. Místo, obrovská tržnice obsahující pro prodejce jejich vlastní svět. Co to znamená? Místo má svou, řekneme-li občanskou vybavenost. V tržnici (kterou mimo jiné procházíte i 4 hodiny a stále nejste na konci) jsou levné jídelny, drahé restaurace, školky, modlitebny, kadeřnictví. Dokonce tady funguje roznáška jídla a horkého černého sypaného čaje až k jednotlivým stánkům. Turci, poměrně jako všichni Arabové milují velmi silný mátový čaj s velkým množstvím cukru. Podávají jej ve skleněném úzkém šálku o obsahu jedné deci. Tuto uzavřenou tržnici doporučuji navštívit už z mnoha zajímavostí. Pracuje tady cca 20.000 místních Turků, denně jej navštíví 200.000 – 400.000 turistů a rozprostírá se na ploše 45 hektarů. Nakoupili jsme si kožené peněženky, kožené opasky a mnoho „značkového“ oblečení.

K večeru míříme za romantikou. Přejíždíme lodí MHD na asijskou stranu Istanbulu a navštěvujeme Galatskou věž. Procházíme se a užíváme si odlehlých částí města. Zamířili jsme také do chudých periferií, které se nedoporučují turistům z bezpečnostních důvodů navštěvovat. Pořizuji s citem zajímavé fotografie.

Večer míříme unaveni skrz celé město zpátky na hotel. Ve městě můžete využít i systém MHD, my ovšem chceme co nejvíce zakusit města a nasát místní atmosféru, takže volíme dlouhé procházky městem.

Další den míříme k paláci Topkapi, který až do r. 1839 sloužil jako sultánova rezidence. Trochu přesyceni památkami míříme do centra města, na známé náměstí Taksim. Právě tady velmi často probíhají různé protivládní demonstrace, výbuchy a kdo ví co všechno. Představoval jsem si z televize hrůzné místo plné demonstrantů a teroristů (média opravdu někdy přehánějí), avšak klid, běžný provoz a rozkvetlé květiny dávají tomuto místu běžný klid. Svačíme tedy místní Kebab a vydáváme se do moderních ulic města ochutnávat džusy z čerstvě vymačkaných granátových jablek a další turecké speciality. Milovníkům sladkého doporučuji místní arabské cukrárny, kde Turci smaží nejrůznější pochutiny plné medu, oříšků, pistácií a kdo ví čeho všeho J Máme ořechů plné zuby, dáváme si silnou tureckou kávu a naše chuťové pohárky jsou nadšené a přeslazené.

Poslední den míříme k letišti Atatürk. Turkish Airlines nás s dvouhodinovým zpožděním přepravují zpátky do Prahy. A jaké byly dojmy? Vesměs pozitivní! Turecko v nás nechalo touhu vrátit se - touhu našetřit si a vrátit se zpátky na Velký Bazar koupit si další bundy, pásky, peněženky… Kdo ví, ale věříme, že tuto zem musíme navštívit ještě jednou!