Mnoho dobrodruhů projelo expedičně Maroko. Máme dvě malé děti a nechtěli jsme zůstat pasivně doma u internetu a televize. Vyjeli jsme tedy na rodinný výlet do Maroka a sjeli s dětmi všechny památky stejně jako expedice před námi!
Je konec října, v Nigérii se odpálil sebevražedný muslimský atentátník, na Sinajském poloostrově v Egyptě opět útočili teroristé a v televizi, tak jako každý den, informují o nepokojích v muslimském světě. Já, má žena a naše dvě děti právě přistáváme na mezinárodním letišti Fés v severním Maroku.
Přiletěli jsme kolem 9 hodiny ráno a hledáme půjčovnu aut, přes kterou máme díky internetu rezervované zapůjčení auta. Marně s manželkou a dvěma dětmi hledáme půjčovnu v příletovém terminálu. Po hodině nám místní domorodci na parkovišti ukazují Araba, který netrpělivě postává u zaparkovaného staršího auta. Autopůjčovna, která se tvářila na internetu jako každá jiná, nemá na letišti ani vlastní pobočku. Dostáváme starší černé auto, dodatečně platíme vratnou zálohu 12.000 marockých dirhámů (v přepočtu cca 30 tisíc Kč) a vyrážíme na svou první cestu do hlavního města Rabat. Maroko je poměrně rozsáhlá země, a tak naše první cesta z Fés do hotelu v Rabatu trvá po dálnici 3 hodiny. Našemu půjčenému autu moc nedůvěřujeme, ale věříme, že týdenní cestu napříč Marokem technicky zvládneme. Odpoledne jsme na hotelu, vykládáme svá vazadla a s dětmi (dva kluci ve věku 4 a 2 roky) vyrážíme na procházku k Atlantickému oceánu. Zatímco v Čechách panuje chladné a sychravé počasí s teplotou kolem 10°C, v Rabatu hlavním městě Maroka je příjemných 25°C s časovým posunem -1 hodina. Míříme s dětmi do centra, na památky, za architekturou, a také na arabské trhy nakoupit nějaké sladkosti, oříšky a turecký med. Večer unaveni jdeme spát, protože zítra nás čeká 100 km do marockého města Casablanca.
Druhý den dáno balíme kufry a vyrážíme na cestu dál. Přejezd s dětmi byl velmi krátký, po dálnici jsme jeli přibližně hodinu. Maximální rychlost na dálnici je 110 km/hod, ale Marocké dálnice jsou paradoxně v mnohem lepším stavu než česká dálniční síť. Mýtné se platí přímo na dálnici a naše cesta stojí 25 marockých dirhamů (v přepočtu cca 60 Kč). Casablanca je přístavní město, ne nadarmo označované jako nejkrásnější město Maroka. S dětmi se opět ubytováváme na 1 noc v hotelu a vyrážíme do útrob historického centra. Maroko je pro občany Evropské unie bez vízové povinnosti a nákupy jsou tady mnohem levnější než v České republice. A protože nám docházejí tradiční české vepřové řízky (vepřové maso je pro muslimy nečisté), pomalu přecházíme na arabskou stravu v podání kebabu a tajine [taj-žín]. Toto tradiční marocké jídlo je směs různých druhů masa, arabského koření, rýže a zeleniny. A vlastně není to název jídla, ale název keramické nádoby, ve které se jídlo v peci nebo na ohni připravuje. Toto tradiční marocké jídlo převzalo pro svou specifickou přípravu tento název. K večeru, unaveni, míříme do místní čajovny dát si osvěžující zelený čaj.
Další den vyrážíme autem do pohoří Vysoký Atlas. Toto pohoří se táhne z Maroka, přes Alžírsko a končí v Tunisku. Jeho nejvyšší hora Džabal Tubkal je vysoká 4.167 metrů a nám se podařilo dostat plně naloženou stařičkou zapůjčenou Suzuki i s celou početnou rodinou na sousední horu do výšky 2.260 metrů. Pohled je to úžasný! Vidíme daleko, máme krásné slunečné počasí, nefouká žádný vítr. Chvíli se kocháme, fotíme, děti sbírají kamínky, které samozřejmě chtějí všechny naložit do auta. Naše cesta přes horu pokračuje ještě několik hodin. Projíždíme úzkými serpentinami. Na prašných cestách se vyhýbáme nákladním autům převážejícím potraviny, míjíme plně naložené pick-upy, které na korbách převáží děti ze školy. Opravdová exotika, kterou ještě umocní domorodec postávající u cesty, jenž v ruce drží dutý napůl otevřený kámen, který je uvnitř plný bílých krystalů. Těchto kamenů a neopracovaných polodrahokamů je v těchto horách spousty. Domorodec následně z kapsy vytahuje kameny s trilobity a jinými zkamenělinami. Jelikož neznáme místní ceny a místní poměry, odmítáme jeho nabídku. Máme v plánu během naší cesty navštívit obchody se suvenýry, ale předtím si chceme u místních domorodců zjistit běžnou neturistickou cenu suvenýrů. Pozdě večer, téměř po 6 hodinách jízdy, přijíždíme do Marrákeše.
Toto arabské město je ve všech průvodcích a cestopisech zmiňované jako nebezpečné (časté krádeže na ulicích) a Ministerstvo zahraničních věcí varuje před jízdou půjčeným autem po tomto městě (vysoký počet motorek, drožek s osly, naprosto žádné dopravní předpisy pouze s jediným právem, a to právem většího vozidla). Jelikož je skoro noc a naše děti spí, variantu nechat auto zaparkované na kraji města a dojet taxíkem do hotelu zamítáme. Po chvíli vjíždím do uliček, které se stále zužují, až nakonec dojíždím na pěší zónu plnou lidí. Místní kluk mi hned nabízí pomoc, že mi podle adresy v mém mobilu pomůže najít náš hotel. Asi po 10 minutách přijíždíme na ubytování – tedy do běžného hotelu to má daleko. Zjišťujeme, že majitel už s námi nepočítal a prodal náš zamluvený rodinný apartmán nějaké francouzské výpravě. Jako omluvu nám zajišťuje ubytování v jiné části města s údajně nejlepším pokojem na hotelu. Už mu nevěříme vůbec nic, ale protože je skoro půlnoc, naše děti spí a my jsme unaveni, míříme tedy s domorodým místním klukem jinam. A opravdu, docházíme do domu poblíž hlavní pěší třídy. Zvenčí vypadá dům naprosto obyčejně. Uvnitř ukrývá prostory plné modré arabské mozaiky, zrcadla a koberce. Středobod domu je vytvořen prostranstvím s rostoucím stromem, kolem kterého je jakýsi pavlačový dům. Něco jako vnitřní nádvoří domu. Opravdu krása, leč únavou je nám úplně jedno, kde jsme. Ráno nás probudilo tiché zaklepání na dveře – otvírám dveře a za nimi stojí služebná, která francouzštinou říká, že připravila pro celou rodinu snídani a ptá se, zda jsme opravdu 4 hosté. Na stole je stříbrné nádobí, ještě teplý arabský chleba, pomazánka z arganového oleje (něco jako Nutella, ale mnohem sladší a aromatičtější), horká káva, horké mléko, silný sladký mátový čaj… U tohoto plného stolu snídáme téměř 1 hodinu, arganová pomazánka chutná celé rodině. Po snídani se vydáváme s dětmi do historické části Marrákeše. Je to neskutečný mumraj, něco podobného jsme viděli snad jen v Indii. V úzkých uličkách (do 2 metrů) se míjí davy domorodců v obou směrech, občas mezi nimi projíždí motorka nebo drožka s oslem táhnoucí oblečení do některého z místních obchůdků. Pokud jede drožka s oslem, mají lidé na obou stranách jen cca 30 cm místa - tak akorát, aby vám drožka nepřejela nohy. Opravdu divočina, všude se prodává koření, arabské šátky, látky, skopové a jehněčí maso. Zápach z výkalů se mísí s vůněmi koření. Naše děti neví, na co se mají dříve dívat, co vzít, ohmatat. Co sklízí největší úspěch jsou nejrůznější ořechy, které si po hrstech kupujeme a zkoušíme jejich chutě, manželka si kupuje čerstvou vanilku a skořici domů do kuchyně. Maroko je země vůní, koření, ale také tradic, dobrého jídla a lidí, kterých není třeba se bát. Místní zde mluví arabsky, druhým úředním jazykem je francouzština. Naše děti se naučili 4 francouzská slova, které téměř pořád dokola opakují a všichni Arabové na ně s úsměvem odpovídají (merci - děkuji, Monsieur - pán, Madame - paní, Bonjour – dobrý den). Je to legrace, ale po pár hodinách je to už otravné :-) Odpoledne míříme naším půjčeným autem dál. Máme v plánu za 8 dní projet trasu 2.000 km skrz celé Maroko a každou noc spát v jiné části této země. Náš cíl pro dnešní den je poušť Sahara a hranice s Alžírskem.
Jak si naše děti hrály v písku pouštních dun Sahary a radostně jezdily na chlupatých, smradlavých velbloudech, o tom bude příští povídání…
Radim Teodor Bílek
