Mnoho dobrodruhů projelo expedičně Maroko. Máme dvě malé děti a nechtěli jsme zůstat pasivně doma u internetu a televize. Vyjeli jsme tedy na rodinný výlet do Maroka a sjeli s dětmi všechny památky stejně jako expedice před námi!
Naše cesta autem v délce 2.000 km skrz Maroko se blíží do finále. Máme za sebou přibližně 1.500 km a posledních 500 km před sebou. Míříme z jižní části země, kde díky Sahaře převládá velmi suché podnebí s vysokými teplotami, do severní části Maroka, kde je zeleň, stromy a příjemné teploty. Cestou projíždíme přes pohoří Vysoký Atlas. Míříme vysokými a úzkými soutěskami různě klikatící se napříč horami a dostávají se nám úžasné panoramatické pohledy. Kousek u cesty vidíme domek, který má u silnice vystavené zkameněliny trilobitů, polodrahokamy, zkamenělé ulity a další zajímavé zkameněliny, které vydaly hory. Náš zrak se upírá na dutý rozpůlený kámen, ve kterém jsou uvnitř bílé krystaly. Lámavou angličtinou se dozvídám (místní hovoří arabsky a francouzsky), že jde o vzácné minerály zvané geody, které se ve Vysokém Atlasu nachází. Tyto geody jsme viděli v turistických obchodech za velmi vysoké ceny. Tady u cesty má domorodá rodina vystavené vzácné minerály za třetinové i mnohem nižší ceny. Nakupujeme tedy tyto minerály, kocháme se nad výtvory, které postupem let vytvořila příroda. Jedná se o krásné suvenýry, které jsou místní, mají svůj příběh a zároveň chápeme, že pro zdejší velmi chudé domorodce je toto jediný zdroj obživy.
Míříme autem dál – za pohořím Vysoký Atlas se láme podnebí, přibývá zeleň, stromy, život. Po téměř třech hodinách jízdy se dostáváme do smíšených lesů, ve kterých žijí malé opice rodu makak. Vidíme z auta, jak opice skáčou z větve na větev, dětem se tyto pohledy moc libí. Zastavujeme u jednoho odpočívadla, kde je vybudovaný jakýsi park s lavičkami. Po chvíli se zvědavé opice přibližují blíž a blíž – pravděpodobně vidí dětské svačinky a tuší, že z toho pro ně něco bude. Zvědavé opice se dostávají do přímého kontaktu s námi. Žena opět trne hrůzou (vidí nejrůznější černé scénáře), zatímco já a děti jsme z kontaktu nadšení. Vytahuji foťák a děláme s dětmi a opicemi společné fotky. Děti mají radost, manželka má hrůzu, ale po chvíli i ona poznává, že setkání probíhá v pořádku a makakové si chtějí jen hrát. Máme hezké fotky, dětem vyprávím o opicích – je to jejich první přímý kontakt, kdy děti a opice nedělí žádné pletivo, žádné sklo jako v zoologických zahradách a já mám ze setkání a povídání dětem příjemný pocit. Pokud toužíte po setkání s opicemi, doporučuji navštívit severní část Maroka a přes mořský průliv přilehlý Gibraltar.
Zůstáváme stále na Africké straně a míříme do posledního marockého města zvané Féz. Jedná se o jedno z nejstarších měst Maroka s 1 mil. obyvatel. Večer míříme na procházku mezi arabské trhy, do místních mešit a nasát atmosféru arabského světa. Blízko tržnice objevujeme malý stánek, kde starší pán připravuje jídlo. Má přibližně 10 druhů jídla a místní si u něj nakupují. Po pravdě nepoznáváme ani jeden pokrm, snažím se postaršímu pánovi říct, že mu dáme peníze a prosíme, aby nám z každého jídla dal malou část na ochutnání a že si u něj sedneme ke stolu. Pán nám nerozumí, naštěstí mladý Arab z přilehlého krámku slyší angličtinu a jde staršímu pánovi poradit co chceme. Domorodec dostal nemalý peníz, za to nám na stůl připravil od každého jídla malý talíř a my jako čtyřčlenná rodina usedáme ke stolu plnému nejrůznějšího jídla. Kocháme se, dostáváme arabské placky, jehněčí maso, zeleninu, arabskou polévku, arabské sladkosti, nějaké omáčky, které neznáme, grilované závitky s mletým masem atd. Stůl máme opravdu plný a od každého kousek. Líbí se nám to. Po gurmánské stránce má Maroko hodně co nabídnout – jedná se o směs arabské, francouzské a africké kuchyně. To vše završuje konečné posezení u zeleného a silného čaje (obdoba naší evropské kávy). Večer jdeme ještě nakoupit a utratit poslední peníze na místní tržiště. Manželka si nakupuje koření do kuchyně, já koukám po arabských vodních dýmkách. Ubytování máme v centru města Féz, ráno přibližně v 04:00 hodiny vstáváme a míříme na mezinárodní letiště, na které jsme na začátku naší cesty z blízké Evropy přiletěli. Na letišti odevzdáváme půjčené auto a čeká nás 4 hodinová cesta zpět.
Máme-li zhodnotit 8 denní cestu po arabském světě a trasu autem 2.021 km přes celé Maroko, musíme říci, že jsme neměli žádný problém. Je rozdíl, pokud do Maroka přiletíte jako turisté s drahým foťákem na krku a značkovým telefonem v ruce a „vyplácnete“ se na pláži u hotelu. Pak vás místní skutečně vnímají jako chodící peněženku. A je rozdíl, když tam přijedete jako rodina s malými dětmi, jíte s místními domorodci v jejich zastrčených uličkách, hovoříte s nimi a respektujete jejich kulturu. Maročané nám několikrát pomohli s cestou - v neturistických oblastech pomáhají zcela nezištně. Rádi poradí, které památky máme navštívit, a které za to nestojí, jsou ochotní. Z naší cesty mám příjemný pocit a zdravotní problémy jsme navzdory všemu co jsme ochutnali neměli žádné. Před cestou doporučuji očkování proti žloutenkám, protože místní hygienické podmínky jsou na nižší úrovni než v Evropě. Žádné jiné specifické očkování není třeba. Cesta byla bezpečná a děti se naučily něco málo o opicích, velbloudech (povídání v předchozím díle), oceánu, Sahaře a dalších zajímavostech. Myslím, že je dobré předávat dětem zkušenosti, učit je hrou, učit je se nebát a poznávat nové kultury. Maroko byla pro nás země, do které stojí za to vyjet, protože je blízko a nabízí pro nás blízkou a dostupnou exotiku.
Radim Teodor Bílek
