Bílý rum a doutník – každodenní záležitost Dominikánské republiky!

Objevte karibský ráj, ochutnejte pravé kakao a nechte se zlákat čerstvě praženou kávou. To vše Vám nabízí Dominikánská republika - kousek Střední Ameriky. Místo, kde pomalu ubíhá čas

Je půlnoc, vyjíždíme z plzeňského autobusového nádraží pravidelným spojem do Mnichova. Zhruba po 4 hodinách přijíždíme před terminál letiště Mnichov v Německu. Máme 4 hodiny do odletu směr Puerto Plata v Dominikánské republice. Náš let bude přímý bez přestupování v délce 11 hodin. Ještě téhož dne večer přilétáme do Puerto Plata. Toto město má 150.000 obyvatel, vzniklo pouhé 4 roky po objevení ostrova Hispaniola italským mořeplavcem Kryštofem Kolumbem. Právě  tento ostrov v Karibském moři se dělí na dvě poloviny, přičemž jedna patří Haiti a druhá Dominikánské republice. Jsme kousek od Kuby, přesně 250 km, teplota je 30 °C, časový posun proti ČR – 4 hodiny.

Přijíždíme autobusem do vesničky Sosúa, která je od hlavního města provincie Puerto Plata vzdálená jen 15 km. Ubytováváme se v hotelu a jdeme se alespoň na chvíli po celodenním cestování koupat. Překvapuje nás, že klientelu hotelu tvoří z 50% Američané, z 25% Kanaďané, a z 25% Francouzi.  Jsme jediní Češi, dokonce ani Poláky, které všude na cestách potkáváme, tady nevidíme. Co se nám hodně líbí, jsou všudypřítomné sladké karibské drinky. Některé se pijí brčkem rovnou z kokosových ořechů, jiné jsou servírované v nádherných barevných sklenicích, ale de facto všude je základ bílý rum. První dny ochutnáváme karibské koktejly – zvládneme jich za den i 8. Další dny už si vybíráme jen ty, které nám v předchozích dnech nejvíce chutnaly. Pokud se budete vypravovat do těchto karibských končin, doporučuji ochutnat koktejl Mama Banana, Coco Loco, nebo pravou Pina Coladu.

Co patří do těchto končin kromě cukrové křtiny, karibského rumu a pohodové hudby, jsou neméně slavné Dominikánské doutníky. Nasedáme tedy s ženou do autobusu a vydáváme se do 50 km vzdálené místní továrny na doutníky. Hned u vchodu nás vítají doutníkem, který každému cizinci rovnou i zapalují. S doutníkem v ruce (spíše v puse) pozorujeme proces výroby doutníků. Mě osobně se nejvíce líbí lis na již hotové doutníky a dřevěné, ručně vyřezávané krabičky na doutníky. Výběr místních doutníků je opravdu gigantický – dostáváme se do zakouřené prodejny v továrně, kde mají jen doutníky, doutníky a zase doutníky. Přiznám se, že tenké vanilkové doutníky se sladkým dřevěným náustkem u mě zvítězily a mohu je doporučit i ostatním cestovatelům. Cestou z továrny zpátky do hotelu si uvědomuji místní chudobu. Ostrov Hispaniola patří k nejchudším ostrovům Karibského moře. Děti běhají kolem autobusu a loudí sladkosti, dokonce i lidi na ulicích nás zastavují a prosí o almužnu. Je dobré přivést si větší množství sladkostí pro děti a věci denní potřeby, které zde cestovatel může rozdat. Asi nejcitlivějším příběhem bylo, kdy stará a neodbytná žena prosila mou manželku, jestli jí může učesat vlasy. Chvíli jsme nechápali, co chce dělat. Domorodkyně upletla manželce z dlouhých vlasů malé copánky. Modlila se u toho a pak chtěla peníze na jídlo. Nejen pro Evropana je toto kulturní šok! Paní od nás dostala několik dolarů a my zaskočeni a plní emocí pokračovali v cestě dál.

Kdo docestuje až do střední Ameriky, měl by navštívit mangrovníkové zátoky. Jedná se o jakési mokřady - mělké zátoky, kde vznikají malé ostrůvky z keřů a nízkých stromů mangrovníků rostoucích ze dna. V těchto mangrovníkových zátokách žijí aligátoři. My jsme na malé pramičce tyto mělké zátoky projížděli. Bohužel bylo poledne a většina až 5 metrových aligátorů spala, a ti co byli vzhůru, jen nehybně leželi a odpočívali. Přiznám se, že ráno a v noci bych se v těchto místech malou pramičkou pohybovat nechtěl. Z aligátorů máme respekt, zhruba po dvou hodinách toto doslova nepříjemné místo opouštíme. Evropan je zvyklý, že jej od aligátorů něco odděluje, tak, jak tomu je v zoologických zahradách. Tady nás nedělilo nic, jen 5 metrová vzdálenost a zkušený průvodce s dřevěnou tyčí.

Nabití adrenalinem z předchozího dne vyrážíme do útrob ostrova Hispaniola. Asi po 3 hodinách jízdy džípem přijíždíme do hor, kde ve skalách protéká horská řeka. Milovníci sportu již správně tuší, že jde o canyoning. Dostáváme přilby, záchranné vesty a brodíme se protékající ledovou řekou výš a výš. Občas musíme zdolávat boldery, v nepřístupných místech lezeme po lanech a zdoláváme skalní koryta. Asi po 2 hodinách se dostáváme do tyrkysově zbarvené laguny, kde odpočíváme. Poté se jiným korytem dostáváme zpátky. Během cesty, tentokrát již ve směru toku vody, se necháváme unášet úzkým korytem řeky vyhloubeným ve skále. Chvíli si připadáme jako na vodní skluzavce s tím rozdílem, že nabíráme opravdu velkou rychlost. Proud vody nedovolí ani na chvíli zastavit a občas řešíme drobná zranění (nejčastěji jen bouchnutí s přilbou o skálu, či odřeniny při brzdění rukama o skálu). Rychlost protékající vody v úzkých skalních štěrbinách je velmi silná. Náš průvodce neustále opakuje příkazy a podává instruktáž kde a čeho se chytit. Dostáváme se do místa, kde voda spádem padá z 6 metrové výše. Instruktor přes hukot vody křičí anglické povely. Z výšky skáče nejprve první instruktor, po té já, pak „doslova“ zděšená manželka a za ní skáče poslední – jistící instruktor. Proud vody a výška skoku nás dostává hluboko pod hladinu, naštěstí tlak plovoucí vesty nás nese vzhůru ke hladině. Chvíli se cítím dezorientovaný. Kde je hladina poznám jen podle světla a tlaku, kam mě vesta unáší. Adrenalin je na nejvyšší úrovni, zároveň se cítím šťastně a mám úžasný pocit ze zvládnutého terénu. Stále si dokola opakuji, že instruktor ví, co dělá a snažím se mu důvěřovat. Má žena je zděšená, ale nemá sílu se bránit, musíme pokračovat dál. Jiná cesta není! Na konci toho všeho už víme, co canyoning obnáší, máme z něj respekt a před podobnými blázny smekáme klobouk. Na druhou stranu slaňovat na laně vodopád, kochat se silou přírody a uvědomovat si sílu vodního živlu, to patří do vínku každého cestovatele a tento fyzicky náročný zážitek doporučujeme!

Další den nás čeká válení se u moře, popíjení drinků, ochutnávka nakoupených doutníků. Prostě pohoda a karibský relax! Příští den vyrážíme na plantáž, kde rostou pravé kakaovníky. S místním domorodcem se snažíme domluvit, bohužel jeho angličtina je velmi špatná. Takže přecházíme do komunikace styl „rukama-nohama.“ Dostáváme ochutnat kakaové boby, pán nám vaří výbornou – přímo až hustou čokoládu z nastrouhaných bobů. Jedná se o 100% velmi hořké kakao, které doslazujeme místním třtinovým cukrem. Po chvíli nám domorodec ukazuje, že v těchto středoamerických končinách mají také kávovníky. Netrvá to dlouho a v ruce máme nepražená zrna kávy a po chvíli nám jeho žena kávu i vaří. Kvůli tomuto zážitku stojí navštívit střední Ameriku!

Pokud se chystáte do karibského ráje Dominikánské republiky nebo okolních ostrovů, jako je Jamajka, Kuba či mnoho dalších ostrovů, doporučuji vyvážit cestu pobytem a poznáváním. Mnoho turistů v našem hotelu neopustilo hotelový komplex. Na druhou stranu hnát se každý den do vnitrozemí ostrova a pouze cestovat není ta pravá karibská představa o ráji. Pokud se vám podaří vyvážit pobyt, budete odjíždět odpočinutí a plní zážitků.

Poslední den vyrážíme na východní cíp ostrova. Do opuštěných, přímo až panenských karibských míst s bílým pískem a palmami, kde se natáčely reklamní záběry na alkoholický nápoj Bacardi. Připadáme si jako v ráji. Tyrkysové moře, vysoké palmy, kokosy, bílý písek. Nádhera, všude kolem jen zelený tropický prales a šum karibského moře. Tak tohle je ráj! Budete-li mít možnost, navštivte tento ostrov. Jedná se o kouzelné místo, kde se bílý rum a doutník stává každodenní záležitostí.

Radim Teodor Bílek