Mám slabou vůli. Předsevzetí si často dávám a stejně často porušuji. Především ta, která v sobě zahrnují výraznější aspekt nepříjemnosti. Třeba jako sprchovat se každý den studenou vodou nebo držet tři dny v měsíci očistný půst. Jako dítě jsem vydržela dvacetičtyřhodinového „bobříka hladu,“ od té doby to se mnou ale jde s kopce. V pubertě jsem dokonce záviděla anorektičkám, že vydrží hladovět. Po odjezdu tchýně minulý týden (viz předchozí blog) jsem se ale rozhodla, že je čas dopřát zažívacímu ústrojí trochu relax a taky si dokázat, že nejsem stoprocentní slaboch.
Obvykle podobné plány osnuji s plným žaludkem a opouštím při druhém až třetím zakručení v břiše. Tentokrát se ale rozhodnu všechno líp promyslet. Musím mít vypracovaný postup, který mě ve slabých chvilkách podrží a donutí namísto okamžité odměny (uspokojení chuti k jídlu, potlačení hladu) zvolit odměnu dlouhodobou (dobrý pocit, že jsem to dokázala a blahodárný efekt na moji fyzickou kondici). Nejsem přeci otrok jídla! Prvotní myšlenku pít tři dny jenom vodu radši hned zavrhnu (to bych asi vážně nedala) a zvolím milosrdnější alternativu.
Ovocné půsty se obecně doporučují slabším povahám a začátečníkům. Nejsou možná tak efektivní, ale jsou tak nějak přežitelnější. Detoxikace organizmu při nich nastupuje pomaleji a má mírnější doprovodné účinky. Ty mohou zahrnovat celkovou únavu, bolest hlavy a svalů, někdy i pocity nevolnosti. Obecně platí, že čím zdravější strava před půstem, tím mírnější vedlejší účinky. Co je ale hlavní, intenzivní „craving“ po jídle, který se dostavil v mém případě, se dá zahnat aspoň něčím. Na plánované tři dny tedy nakupuji dvě krabice smoothies, kilo banánů, půl kila mandarinek a kilo jablek.
Moje poslední regulérní jídlo před plánovanou zkouškou vůle je úterní večeře – losos, brambory a salát. Pokud všechno vyjde podle plánu, dopřeju si příští normální kus žvance až v sobotu ráno. Až moje odhodlání bude kolísat (a z dřívějších experimenů vím, že k tomu dojde), budu cvičit jógu a psát blog (nebudu přeci psát o tom, co se nepovedlo ;-)).
Středeční ráno začíná dobře. Žaludek, stále ještě uspokojený desetidenním hodování v řeckém stylu, se neozývá a nechává mi klid na práci. První časně odpolední příznaky hladu úspěšně zaháním povoleným způsobem a cítím se naprosto fantasticky.
Kolem čtvrté odpoledne přichází krize. Má zvláštní podobu. Můj mozek zaplavují mimořádně živé a barvité fantazie, jejichž předmětem není nic jiného než koblihy Krispy Kream. Krispy Kream je kobliha dotažená k dokonalosti, orgasticky delikátní, jemně krémová a nebezpečně návyková. Těch klasických, s cukrovou polevou, se prodává tucet za sedm liber a jejich konzumace je většinou jen těžko zastavitelná. Moje představy jsou tak intenzivní, že mi spolehlivě vyvolávají Pavlovův slintací reflex.
Jak se první den půstu chýlí ke konci, narůstá můj pocit sebeusokojení a s ním i motivace vytrvat - zdá se, že třetina je za mnou. Už to je úspěch vzhedem k dřívějším fiaskům. Večer všechny nepříjemné pocity ustupují a já jdu spát s radostným očekáváním, že až se ráno probudím budu o celých osm hodin blíž cíli.
Podle ayurvédské medicíny pomáhá 3 až 5 denní ovocný půst k dosažení lepší funkce nervového systému a podporuje paměť. Snad ve všech světových náboženství se různé typy půstu používají k prohloubení spirituálních zážitků, k dosažení klidu a vyrovnanosti. Je to tak trochu v protikladu s moderní pověrou, podle níž jsou údajně tlustí lidé šťastnější a spokojenější. Na mě nedostatek kalorií působí přesně tak, jak propagátoři půstů předpovídají. Zřejmě proto, že mám energie tak akorát na to, co potřebuji, nemůžu se nervovat ani rozčilovat a jsem tak nějak totálně v pohodě, jako by povznesená nas všechno, co mi v posledních týdnech zvedalo tlak...
Ovšem jen do té doby, než se, stejně jako první den, dostaví v odpoledních hodinách intenzivní „craving.“ Koblihy Krispy Kream tentokrát nahrazuje v mých fantaziích anglická snídaně (vegetariánská verze). Naštěstí mám pořád dost motivace postavit se čelem třírozměrnými představám míchaných vajíček, anglických fazolí, opečených brambor a křupavého salátu. Protože cíl už je v dohlednu začínám hlasitě plánovat, čím v sobotu své vítězství oslavit. Přítel tak trochu nechápavě kroutí hlavou: „A nechceš se radši najíst už teď?“"Nechci, je to otázka cti," odpovídám odhodlaně a se závistí pozoruji jeho úžasně vypadající sendvič.
Třetí den ráno se budím s téměř vítězným pocitem: do konce půstu zbývá pouhých 24 hodin. Nejhorší nástrahy mě ale čekají právě v cílové rovince. Přítel jde do práci až odpoledne a jeho brunch (breakfast + lunch) spouští můj slintací reflex naplno už kolem poledního. Nikdy jsem se vůni jídla neoddávala tolik jako po víc než dvou dnech hladovění. Skoro to vypadá, že co nemůžu vložit do úst, snažím se nasát nosem. Ačkoliv se má po půstu s jídlem začínat opatrně, moje rozhodnutí je jasné: Časně odolední sobotní anglická snídaně bude tou nejlepší oslavou mého třídenního osvobození se z područí jídla a taky pokorným návratem zpět do otroctví. Aspoň do příštího půstu. Večer oslavu plánuji završit mými oblíbenými špagetami s jemnou smetanovou omáčkou a špenátem. Hlasité úvahy nad mými nadcházejícími kulinářskými zážitky mi pomohou překonat poslední den.
Na rovinu, i když se psychicky i fyzicky cítím skvěle, tři dny byly pro začátečníka až až. Na druhou stranu to určitě stálo zato. Po třech dnech hladovění získají chutě úplně nový rozměr a já si upřímně nepamatuji, kdy jsem si naposledy vychutnala anglickou snídani tak jako v sobotu.
