Za komunistů bylo všechno lacinější!

     Za komunistů  se žilo líp!  vzpomíná spousta starších  lidí. Rohlík byl za 30 haléřů, lístek na tramvaj za 60 haléřů. Pamatujete? Vzpomínáte si ještě, co to byly haléře a že se za ně skutečně dalo něco koupit?

     To se nám to žilo! To věděl  už polní kurát Otto Katz, jak dobře se
nám to hoduje, když nám na to lidi půjčují peníze. Ovšem jen do té doby,
než přišel  ten smutný pán a  chtěl své peníze zpátky.  I my jsme celých
těch čtyřicet  let komunismu žili na  dluh, a dobře se  nám to hodovalo!
Jenže  pak  přišel  čas  splácení  toho  dluhu,  a nebylo možné nějakého
smutného pána chytit za límec a vyhodit ze dveří.
     Od koho  že si to komunisté  půjčovali na svoje (i  naše) hodování?
Koho že to dnes není možné chytit za límec a vyhodit ze dveří?
     Vysvětlení není  tak jednoduché jako ve  Švejkovi. Ekonomové se teď
asi budou chytat za hlavu a v diskuzi mne obviní, že všechno nepřípustně
zjednodušuji. Je to ale nutné. Když  chce někdo něco vysvětlit, tak musí
zjednodušovat, jinak  by to jeho  vysvětlování nikdo nepochopil.  Tenhle
článek  totiž  není  určen  pro  světoznámé  ekonomy vyzdobené Nobelovou
cenou, ale  pro obyčejné lidi.  Studovaní ekonomové mohou  tenhle článek
číst  třeba  jako  pohádku  pro  děti  o  zlém  kapitalistovi a hloupých
komunistech.
     Bylo, nebylo... Zlý kapitalista si postavil továrnu a začal vyrábět
užitečné věci.  Protože měl úspěch,  vydělával hromady penízků.  Protože
ale byl chytrý,  věděl, že stroje v té  továrně se opotřebovávají, takže
po  nějaké době  bude potřeba  koupit nové.  Proto si  část těch penízků
(a to  nemalou část!) ukládal  do truhlice (nebo  do banky), aby,  až se
stroje v jeho továrně opotřebují, měl  už našetřeno dost penízků na nové
stroje.
     Tohle  komunisté nikdy  nepochopili. Viděli  jen hladové  dělníky v
továrně a zlého kapitalistu, který jako strýček Skrblík shrabuje všechny
penízky do truhlice, kde mu bez  užitku leží, a hladovým dělníkům z nich
nedá nic. Říkali tomu "vykořisťování".
     Když potom  nastolili komunismus, truhlici  s nahamouněnými penízky
zlému  kapitalistovi  sebrali  a  -  ne,  penízky  z  truhlice nerozdali
dělníkům, jak  by to udělal  zbojník Jánošík. Místo  toho začali dotovat
ceny potravin a jiných potřebných věcí. V důsledku toho se mohla spousta
věcí zlevnit,  samozřejmě vždycky s patřičnou  propagandou: "Snížení cen
- další    rána   imperialistickým    štváčům!".   Vzpomínáte?   Zejména
v padesátých letech byly taková hesla a plakáty málem na denním pořádku.
     Jenže  penízků v  truhlici ubývalo.  Už začátkem  šedesátých let se
mezi lidmi  říkalo, proč prezident  Novotný má zlomenou  ruku: sáhnul do
státní  pokladny a  narazil na  dno. Truhlice  se vyprázdnila  a ceny už
nebylo  možné dál  dotovat. V  sedmdesátých letech  se začalo zdražovat.
Čtvrtka másla už nestála 9Kčs, ale 10,  lístek na tramvaj už nebyl za 60
haléřů,  ale za  korunu. Kolem  toho už  se samozřejmě taková propaganda
nedělala.
     Horší bylo,  že stroje v  továrnách se opotřebovávaly  a na nové  v
truhlici penízky  nebyly. V roce  1968 se smělo  napsat do novin,  že ve
Vítkovicích  ještě  stále  pracují  válcovací  stolice  poháněné  parním
strojem. V předchozích  letech se o tom psát  nesmělo, a v následujících
letech už pak zase taky ne.
     Ještě horší bylo, že na  starých strojích se nedaly vyrábět moderní
věci.  Na  obráběcím  stroji  poháněném  parním  strojem  nevyrobíte věc
řízenou  mikroprocesorem. Věci  vyráběné v  komunistickém Československu
byly  proto zastaralé  nejen už  v okamžiku,  kdy byly  vyrobeny, ale už
v okamžiku,  kdy je  konstruktér teprve  začal konstruovat. Konstruktéři
samozřejmě věděli, jak má vypadat moderní výrobek, ale nebylo jim to nic
platné.  Museli  konstruovat  zastaralé  věci.  Kdyby zkonstruovali něco
moderního, žádná továrna v Československu by to nedokázala vyrobit.
     V zahraničí zastaralé výrobky  pochopitelně nechtěli kupovat. Kdysi
slavné  československé obráběcí  stroje a  jiné výrobky  zůstávaly stále
stejné, nemodernizovaly se  a proto o ně v  zahraničí přestal být zájem.
Proto  komunizmus  prakticky  po  celou  dobu  své  existence  pociťoval
katastrofální  nedostatek  zahraničních  penízků.  Zastarávání  se  dalo
vysledovat  i  na  komunistické   propagandě.  V  padesátých  letech  se
bombasticky    hlásalo:   "Již    brzy   zvítězíme    nad   zahnívajícím
kapitalizmem!". V  šedesátých letech se už  poněkud skromněji vyhlašoval
úkol:  "Dohnat a  předehnat  ty  prohnilé kapitalisty!".  V sedmdesátých
letech se už dost nenápadně vydávala usnesení sjezdů KSČ: "Musíme udržet
krok s rozvojem světového kapitalizmu!".  V osmdesátých letech se pak už
jen šeptem říkalo: "Hlavně neztratit stopu!"
     To  už  se  stroje  v  továrnách  začínaly rozpadat. Nejznámější je
historie s nedostatkem toaletního papíru.  Poslední stroj na jeho výrobu
se definitivně rozsypal, žádný jiný  fungující už nikde nezbyl a penízky
na nový  v truhlici nebyly.  Nechtějte vědět, jaké  vtipy se mezi  lidmi
říkaly  o   tom,  proč  komunistům  došel   toaletní  papír.  Ve  slušné
společnosti se to vykládat nedá.
     Nakonec se  rozsypal i ten  parní stroj, který  to všechno poháněl.
Spolu  s  ním  se  sesypal  i  celý  komunismus,  protože  v truhlici už
nezbývalo  nic   na  nákup  nového   parního  stroje,  natožpak   něčeho
modernějšího.
     Jak si jistě vzpomínáte, zlý  kapitalista má vždy buď továrnu plnou
nových  strojů, anebo  truhlici  plnou  nakřečkovaných penízků  na nákup
nových srojů. Po komunistech jsme  v listopadu 1989 zdědili továrny plné
rozsypaných  zastaralých strojů  a truhlici  prázdnou, takže  není za co
nové  stroje koupit.  Ta prázdná  truhlice,  to  je ten  dluh, na  který
komunisté celých  těch čtyřicet let  hodovali. - Vlastně  ne, nekřivděme
jim. My všichni jsme pod jejich  vedením hodovali na tenhle dluh. Pomocí
penízků z  té truhlice komunisté dotovali  ty nízké ceny, na  které dnes
s nostalgií  vzpomínáme. Teď  ale přišel   čas ten  dluh splatit.  To je
veliký a strašlivý hospodářký pozůstatek komunizmu.
     Sami si ty nové stroje a nové technologie nepořídíme. Nemáme za co.
Proto  jsme si  museli pozvat  cizince, aby  nám ty  nové stroje  a nové
továrny vybudovali.
     Teď tedy jsou u nás  moderní továrny a vyrábějí nejmodernější věci.
Třeba Škodovka vyrábí  auta, která se už dají prodávat  po celém světě a
nikde už nejsou jen pro smích. Má  to ale jednu drobnou vadu: zisky z té
Škodovky i  z ostatních továren  plynou do zahraničí.  My z nich  nemáme
nic. Ty továrny  totiž nejsou naše. Nejsou české.  Patří cizincům, kteří
je postavili, a jim pochopitelně patří i zisk, který ty továrny přináší.
My z  těch továren máme  jen pracovní místa  a platy zaměstnanců,  kteří
v těch továrnách pracují. Jinak nic.
     Co s tím?
     Musí se obnovit  třída podnikatelů, jako byl Tomáš  Baťa nebo třeba
Laurin  a   Klement,  kteří  dokázali   vybudovat  prosperující  továrny
prakticky z ničeho. Opakuji: podnikatelů, nikoliv "podvodnikatelů". Tyto
dva  druhy se  budeme muset  naučit rozlišovat.  Podvodnikatele stíhat a
trestat mnohem razantněji než  dosud, podnikatele naopak podporovat, což
se  dosud  neděje  vůbec.  Teprve  až  bude  existovat nějaká nadnárodní
společnost  typu  Coca-Coly  nebo  třeba  VolksWagen,  kterou  ale budou
vlastnit Češi a která bude mít své hlavní sídlo v České republice a daně
platit do naší  české státní pokladny, teprve až  bude aspoň jedna velká
továrna v SRN nebo v USA patřit  Čechům a zisky z té továrny poplynou do
České republiky (a nikoliv na Bahamy  nebo na Seychely), teprve potom si
budeme  moci  říci,  že   jsme  se  zbavili  posledních  (hospodářských)
pozůstatků komunizmu.
     Potom  budeme  žít  šťastně  a  spokojeně  až  do  smrti, jak už to
tak v pohádkách bývá.