Za komunistů se žilo líp! vzpomíná spousta starších lidí. Rohlík
byl za 30 haléřů, lístek na tramvaj za 60 haléřů. Pamatujete? Vzpomínáte
si ještě, co to byly haléře a že se za ně skutečně dalo něco koupit?
To se nám to žilo! To věděl už polní kurát Otto Katz, jak dobře se
nám to hoduje, když nám na to lidi půjčují peníze. Ovšem jen do té doby,
než přišel ten smutný pán a chtěl své peníze zpátky. I my jsme celých
těch čtyřicet let komunismu žili na dluh, a dobře se nám to hodovalo!
Jenže pak přišel čas splácení toho dluhu, a nebylo možné nějakého
smutného pána chytit za límec a vyhodit ze dveří.
Od koho že si to komunisté půjčovali na svoje (i naše) hodování?
Koho že to dnes není možné chytit za límec a vyhodit ze dveří?
Vysvětlení není tak jednoduché jako ve Švejkovi. Ekonomové se teď
asi budou chytat za hlavu a v diskuzi mne obviní, že všechno nepřípustně
zjednodušuji. Je to ale nutné. Když chce někdo něco vysvětlit, tak musí
zjednodušovat, jinak by to jeho vysvětlování nikdo nepochopil. Tenhle
článek totiž není určen pro světoznámé ekonomy vyzdobené Nobelovou
cenou, ale pro obyčejné lidi. Studovaní ekonomové mohou tenhle článek
číst třeba jako pohádku pro děti o zlém kapitalistovi a hloupých
komunistech.
Bylo, nebylo... Zlý kapitalista si postavil továrnu a začal vyrábět
užitečné věci. Protože měl úspěch, vydělával hromady penízků. Protože
ale byl chytrý, věděl, že stroje v té továrně se opotřebovávají, takže
po nějaké době bude potřeba koupit nové. Proto si část těch penízků
(a to nemalou část!) ukládal do truhlice (nebo do banky), aby, až se
stroje v jeho továrně opotřebují, měl už našetřeno dost penízků na nové
stroje.
Tohle komunisté nikdy nepochopili. Viděli jen hladové dělníky v
továrně a zlého kapitalistu, který jako strýček Skrblík shrabuje všechny
penízky do truhlice, kde mu bez užitku leží, a hladovým dělníkům z nich
nedá nic. Říkali tomu "vykořisťování".
Když potom nastolili komunismus, truhlici s nahamouněnými penízky
zlému kapitalistovi sebrali a - ne, penízky z truhlice nerozdali
dělníkům, jak by to udělal zbojník Jánošík. Místo toho začali dotovat
ceny potravin a jiných potřebných věcí. V důsledku toho se mohla spousta
věcí zlevnit, samozřejmě vždycky s patřičnou propagandou: "Snížení cen
- další rána imperialistickým štváčům!". Vzpomínáte? Zejména
v padesátých letech byly taková hesla a plakáty málem na denním pořádku.
Jenže penízků v truhlici ubývalo. Už začátkem šedesátých let se
mezi lidmi říkalo, proč prezident Novotný má zlomenou ruku: sáhnul do
státní pokladny a narazil na dno. Truhlice se vyprázdnila a ceny už
nebylo možné dál dotovat. V sedmdesátých letech se začalo zdražovat.
Čtvrtka másla už nestála 9Kčs, ale 10, lístek na tramvaj už nebyl za 60
haléřů, ale za korunu. Kolem toho už se samozřejmě taková propaganda
nedělala.
Horší bylo, že stroje v továrnách se opotřebovávaly a na nové v
truhlici penízky nebyly. V roce 1968 se smělo napsat do novin, že ve
Vítkovicích ještě stále pracují válcovací stolice poháněné parním
strojem. V předchozích letech se o tom psát nesmělo, a v následujících
letech už pak zase taky ne.
Ještě horší bylo, že na starých strojích se nedaly vyrábět moderní
věci. Na obráběcím stroji poháněném parním strojem nevyrobíte věc
řízenou mikroprocesorem. Věci vyráběné v komunistickém Československu
byly proto zastaralé nejen už v okamžiku, kdy byly vyrobeny, ale už
v okamžiku, kdy je konstruktér teprve začal konstruovat. Konstruktéři
samozřejmě věděli, jak má vypadat moderní výrobek, ale nebylo jim to nic
platné. Museli konstruovat zastaralé věci. Kdyby zkonstruovali něco
moderního, žádná továrna v Československu by to nedokázala vyrobit.
V zahraničí zastaralé výrobky pochopitelně nechtěli kupovat. Kdysi
slavné československé obráběcí stroje a jiné výrobky zůstávaly stále
stejné, nemodernizovaly se a proto o ně v zahraničí přestal být zájem.
Proto komunizmus prakticky po celou dobu své existence pociťoval
katastrofální nedostatek zahraničních penízků. Zastarávání se dalo
vysledovat i na komunistické propagandě. V padesátých letech se
bombasticky hlásalo: "Již brzy zvítězíme nad zahnívajícím
kapitalizmem!". V šedesátých letech se už poněkud skromněji vyhlašoval
úkol: "Dohnat a předehnat ty prohnilé kapitalisty!". V sedmdesátých
letech se už dost nenápadně vydávala usnesení sjezdů KSČ: "Musíme udržet
krok s rozvojem světového kapitalizmu!". V osmdesátých letech se pak už
jen šeptem říkalo: "Hlavně neztratit stopu!"
To už se stroje v továrnách začínaly rozpadat. Nejznámější je
historie s nedostatkem toaletního papíru. Poslední stroj na jeho výrobu
se definitivně rozsypal, žádný jiný fungující už nikde nezbyl a penízky
na nový v truhlici nebyly. Nechtějte vědět, jaké vtipy se mezi lidmi
říkaly o tom, proč komunistům došel toaletní papír. Ve slušné
společnosti se to vykládat nedá.
Nakonec se rozsypal i ten parní stroj, který to všechno poháněl.
Spolu s ním se sesypal i celý komunismus, protože v truhlici už
nezbývalo nic na nákup nového parního stroje, natožpak něčeho
modernějšího.
Jak si jistě vzpomínáte, zlý kapitalista má vždy buď továrnu plnou
nových strojů, anebo truhlici plnou nakřečkovaných penízků na nákup
nových srojů. Po komunistech jsme v listopadu 1989 zdědili továrny plné
rozsypaných zastaralých strojů a truhlici prázdnou, takže není za co
nové stroje koupit. Ta prázdná truhlice, to je ten dluh, na který
komunisté celých těch čtyřicet let hodovali. - Vlastně ne, nekřivděme
jim. My všichni jsme pod jejich vedením hodovali na tenhle dluh. Pomocí
penízků z té truhlice komunisté dotovali ty nízké ceny, na které dnes
s nostalgií vzpomínáme. Teď ale přišel čas ten dluh splatit. To je
veliký a strašlivý hospodářký pozůstatek komunizmu.
Sami si ty nové stroje a nové technologie nepořídíme. Nemáme za co.
Proto jsme si museli pozvat cizince, aby nám ty nové stroje a nové
továrny vybudovali.
Teď tedy jsou u nás moderní továrny a vyrábějí nejmodernější věci.
Třeba Škodovka vyrábí auta, která se už dají prodávat po celém světě a
nikde už nejsou jen pro smích. Má to ale jednu drobnou vadu: zisky z té
Škodovky i z ostatních továren plynou do zahraničí. My z nich nemáme
nic. Ty továrny totiž nejsou naše. Nejsou české. Patří cizincům, kteří
je postavili, a jim pochopitelně patří i zisk, který ty továrny přináší.
My z těch továren máme jen pracovní místa a platy zaměstnanců, kteří
v těch továrnách pracují. Jinak nic.
Co s tím?
Musí se obnovit třída podnikatelů, jako byl Tomáš Baťa nebo třeba
Laurin a Klement, kteří dokázali vybudovat prosperující továrny
prakticky z ničeho. Opakuji: podnikatelů, nikoliv "podvodnikatelů". Tyto
dva druhy se budeme muset naučit rozlišovat. Podvodnikatele stíhat a
trestat mnohem razantněji než dosud, podnikatele naopak podporovat, což
se dosud neděje vůbec. Teprve až bude existovat nějaká nadnárodní
společnost typu Coca-Coly nebo třeba VolksWagen, kterou ale budou
vlastnit Češi a která bude mít své hlavní sídlo v České republice a daně
platit do naší české státní pokladny, teprve až bude aspoň jedna velká
továrna v SRN nebo v USA patřit Čechům a zisky z té továrny poplynou do
České republiky (a nikoliv na Bahamy nebo na Seychely), teprve potom si
budeme moci říci, že jsme se zbavili posledních (hospodářských)
pozůstatků komunizmu.
Potom budeme žít šťastně a spokojeně až do smrti, jak už to
tak v pohádkách bývá.
