Trošku jiná reforma školství

     Na  úvod jeden  citát. Schválně,  jestlipak poznáte,  odkud jsem ho opsal?

     "Hlavní vinu na tom, proč studenti věnují tak málo zájmu kultuře,
má totiž škola, která je zásobuje tak vydatnou porcí povinného učiva, že je opravdu
podivuhodné, najde-li študák ještě volný čas na něco jiného. Dlouhých komentářů k tomu netřeba.
Podívejte se laskavě na kvintánskou osnovu, pročtěte si všechny učebnice a řeknete s
úžasem: “Kdy má to dítě vlastně číst?” Dnešní student je zásoben vědou a kulturou tak
bohatě, že prchá od ní zběsile, jakmile má jen volnou chvilku. Přitom má ještě
výčitky svědomí, že by se měl soukromě učit angličtině nebo ruštině a že by se měl také
vzdělávat hudebně. Až bude mít den osmačtyřicet hodin, rozřeší se tento problém velmi
hladce."
     A ještě jeden:
     "V naší podivuhodné době totiž nechceme od lidí schopnosti a vědomosti, nýbrž
vysvědčení. Udělej, synku, příslušné zkoušky a přines vysvědčeníčko a pěkné známčičky a
budeš přijat. A tak študák bojuje celých osm let o svou existenci, ke které potřebuje
vysvědčení se známkami. Proto se učí kvůli vysvědčení a ne proto, aby něco uměl.
Mladého muže ohromně zajímá řekněme dějepis. Ale protože
musí dějepis umět, aby prošel, začne ho dotyčný předmět otravovat a teprve, když
proklouzne šťastně nástrahami střední školy a už se ten dějepis učit nemusí, vrátí se k
svému oblíbenému předmětu."
     Poznali jste? Ano? Omyl!!! To  není opsáno ze včerejších novin, ale
z knížky "Cesta  do hlubin študákovy  duše", kterou napsal  Jaroslav Žák
před (zhruba) 75 lety. Jen jsem v těch citátech upravil pár slov,
aby z nich ta starobylost nebila do očí.
     Učiva k našrocení  bylo neúnosně moc zřejmě už  za první republiky.
Od té doby  se množství našich poznatků ještě  zmohonásobilo. Opravdu se
to všechno musí  děti ve školách učit? Co  byste odpověděli znechucenému
puberťákovi, když prohlásí, že takové  blbiny se učit nebude, protože je
nikdy v životě potřebovat nebude?
     Tuším, že spouta rodičů by  asi odpověděla fackou. Lepší odpověď by
zněla: "Ano, máš  pravdu, nejmíň devět desetin těch  blbin opravdu nikdy
potřebovat nebudeš. Jen tak nanejvýš  jedna desetina toho všeho ti někdy
v životě k něčemu  bude. Potíž je jen v  tom, že ani ty, ani  nikdo jiný
dnes neví, která desetina to bude.  Ve dvanácti či patnácti letech ještě
skoro nikdo  neví, co bude v  životě dělat, a neví  to ani mnozí dospělí
čerstvě propuštění ze zaměstnání."
     Je to ale  opravdu tak? Opravdu bude žákům k  něčemu aspoň ta jedna
desetina toho,  co se ve škole  naučili? Na katedře počítačů  jsme každý
rok řešili,  co vlastně máme studenty  v prvním ročníku učit,  aby to za
těch pět let, až dostudují, ještě byla pravda. O světě počítačů je ovšem
všeobecně známo,  jak rychle se tam  všechno mění. Když jsem  ale o těch
problémech  vyprávěl jednomu  mému známému  lékaři, ujistil  mne, že  na
lékařské fakultě  řeší úplně stejné problémy.  Trochu mne to překvapilo,
protože až do té chvíle jsem si  myslel, že lidské tělo se za posledních
několik desítek tisíc let nijak nezměnilo. Jistě, lidské tělo se nemění,
ale poznatků  o něm je  stále víc, a  hlavně metody léčení  se mění snad
stejně rychle jako svět počítačů.
     Existují vůbec nějaké školní předměty  a školní učivo, které ani po
letech neztratí platnost? Co třeba  zeměpis? Kontinenty jsou přece pořád
stejné,  horstva také  zůstávají na  svých místech,  nikam neutečou.  Ve
škole jsme  se učili o  Belgickém Kongu, jiný  stát se jmenoval  "Ruanda
Urundi".  Žádný z  těch států  už dnes  neexistuje. Také  jsme se museli
zpaměni našrotit,  jaké suroviny se  kde těží. Ta  ložiska jsou dnes  už
dávno  vytěžena a  těží se  někde  úplně  jinde něco  úplně jiného.  Pro
příklady není třeba chodit až někam do Afriky, stačí se podívat třeba na
naše Ostravsko.
     K čemu  mi tedy dnes jsou  tyhle školské znalosti? Proč  vlastně se
musí  dnešní  žáci  šrotit  nazpaměť  věci,  které  za pár let přestanou
platit?
     Jeden prastarý vysokoškolský vtip  říká: "Jen studenti musí všechno
vědět sami nazpaměť.  Docent musí pouze vědět, ve  které knize to najde,
a profesor musí pouze vědět, kde najde toho docenta."
     Tenhle vtip pochází  z dob, kdy ještě neexistoval  internet. Ten má
oproti knihám,  ale i oproti všem  nazpaměť našroceným školním znalostem
jednu  obrovskou  výhodu:  dá   se  aktualizovat,  může  obsahovat  vždy
nejnovější  stav našeho  poznání. Tedy  žádné Belgické  Kongo. Stačí jen
jediné: vědět, kde to na internetu najít.
     Má to  ale jeden háček.  Pokud se chci  dozvědět něco dejme  tomu o
integrálech,  samozřejmě  to  ve  Wikipedii  snadno  najdu,  ale  tam se
předpokládá, že už  něco vím o diferenciálním počtu.  Pokud se chci něco
dozvědět o diferenciálním  počtu, musím už něco vědět  o limitách. Pokud
se chci něco dozvědět o limitách,  musím už něco vědět o funkcích. Pokud
se chci něco dozvědět o funkcích, musím už umět počítat s písmeny. Pokud
se  chci naučit  počítat s  písmeny,  musím  už znát  zlomky a  závorky.
Vždycky se prostě předpokládají už nějaké znalosti nižší úrovně. Říká se
tomu "základní znalosti", které by si měl člověk odnést ze školy. Jenže:
která z těch úrovní představuje ony "základní znalosti", a hlavně: Kolik
je dnes těch věd, jejichž "základní  znalosti" by si měl člověk ve škole
osvojit?
     To  je  problém  u  papírových  knih,  ale  na  internetu  existují
hypertextové  odkazy, jimiž  se může   každý proklikat  až do  té úrovně
znalostí,  které ještě  rozumí, a  pokud  se  pak vše  naučí a  pochopí,
technicky  má  možnost  se  vrátit  zpět  k  původní informaci, od které
odklikal  do nižších  znalostních  úrovní.  Tohle umí  každý internetový
prohlížeč.
     Potíž  je ale  s těmi  hypertextovými odkazy.  Těch je ve Wikipedii
proklatě málo. Tedy  - na první pohled je jich  tam hodně, ale zkuste se
jimi proklikat  k nějakým jednodušším  znalostem, kterým ještě  dokážete
porozumět!
     Je to  pochopitelné. Wikipedii píší  odborníci, nikoliv pedagogové.
Odborník si  obvykle nedovede ani  představit, jak někdo  může nemít ani
základní  znalosti  z  toho  jeho  (úzkého)  oboru. Proto ty základnější
znalosti ve  Wikipedii buď nejsou  vůbec, anebo se  autoři stránek nijak
neobtěžují  odkazem   na  ně.  Tím   se  stává  Wikipedie   pro  většinu
nezasvěcených  zájemců bezcenná.  Chtělo  by  to vytvořit  něco obsahově
podobného  Wikipedii, ale  s pečlivě  promyšleným a  provázaným systémem
odkazů.
     Takovou  věc ovšem  nemůžeme žádat  od odborníků.  To mohou  udělat
jedině  pedagogové.  Jedině  ti  totiž  vědí,  jakým způsobem předkládat
odborné  znalosti laikům,  kteří nic  nevědí a  ničemu nerozumí.  Taková
encyklopedická učebnice  všeho, volně dostupná  pro všechny, kteří  mají
přístup  na internet  (a kdo  jej dnes  nemá?), by  znamenala asi mnohem
větší převrat ve  školství, než si dovedeme na  první pohled představit.
Odpadlo by  totiž to mnohaleté úmorné  šrocení obludné hromady znalostí,
o kterých  nikdo neví,  jestli je  vůbec  někdy  v životě  bude na  něco
potřebovat, ani jak  dlouho ještě budou platit. Stačily  by jen základní
znalosti nutné  k orientaci na  internetu, a všechno  ostatní, co člověk
potřebuje   nebo   co   ho   zajímá,   už   by   si   mohl  najít  v  té
učebnici-encyklopedii kdykoliv sám. Když se  vrátím k tomu zeměpisu, ono
by asi  stačilo vědět nazpaměť  jen to, že  je Země kulatá  a jsou na ní
nějaké kontinenty, a všechno  ostatní (vždycky v nejaktuálnější podobě!)
by bylo možno se dozvědět na internetu.
     Jednoduše řečeno,  studenti by se  mohli pozvednout na  úroveň toho
docenta.
     To  by byla  ovšem docela  jiná školská  reforma než  to, co chystá
mimisterstvo školství. Byla by to  ale daleko nejlepší reforma školství,
jakou si vůbec lze představit.
     Zdá  se  vám  to  příliš  fantastické?  Nemožné? Říkáte, že některé
předměty se nedají naučit z internetu? Máte pravdu. Právě tyhle předměty
by ale takovou reformou získaly spoustu učebních hodin navíc, protože by
z rozvrhu  (prakticky) vypadly  všechny předměty,  které se  z internetu
naučit dají.

     Mimochodem:  Ve škole  jsme měli  jako povinnou  četbu "Babičku" od
Boženy  Němcové.  Museli  jsme  se  učit  nazpaměť  celé rozsáhlé pasáže
z téhle knihy. Pak jsme z nich byli zkoušení u tabule a dostávali pětky,
když jsme některé  slůvko popletli. "Dávno, dávno již  tomu, co jsem..."
Brrr! Fuj! Až mi mráz přeběhl po zádech, když jsem si na to vzpomněl. Já
sice teoreticky  vím, že tahle kniha  je klenot naší literatury,  ale ve
škole mi ji tak dokonale znechutili, že ji číst nemohu. Prostě to nejde,
ani dnes, po  téměř 50 letech. Pořád jsem na  ni nějak alergický. Asi si
ji nepřečtu už nikdy. Nedokážu to. Škoda.
     I takové mohou být výsledky výuky v našem školství.