- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
"Hlavní vinu na tom, proč studenti věnují tak málo zájmu kultuře,
má totiž škola, která je zásobuje tak vydatnou porcí povinného učiva, že je opravdu
podivuhodné, najde-li študák ještě volný čas na něco jiného. Dlouhých komentářů k tomu netřeba.
Podívejte se laskavě na kvintánskou osnovu, pročtěte si všechny učebnice a řeknete s
úžasem: “Kdy má to dítě vlastně číst?” Dnešní student je zásoben vědou a kulturou tak
bohatě, že prchá od ní zběsile, jakmile má jen volnou chvilku. Přitom má ještě
výčitky svědomí, že by se měl soukromě učit angličtině nebo ruštině a že by se měl také
vzdělávat hudebně. Až bude mít den osmačtyřicet hodin, rozřeší se tento problém velmi
hladce."
A ještě jeden:
"V naší podivuhodné době totiž nechceme od lidí schopnosti a vědomosti, nýbrž
vysvědčení. Udělej, synku, příslušné zkoušky a přines vysvědčeníčko a pěkné známčičky a
budeš přijat. A tak študák bojuje celých osm let o svou existenci, ke které potřebuje
vysvědčení se známkami. Proto se učí kvůli vysvědčení a ne proto, aby něco uměl.
Mladého muže ohromně zajímá řekněme dějepis. Ale protože
musí dějepis umět, aby prošel, začne ho dotyčný předmět otravovat a teprve, když
proklouzne šťastně nástrahami střední školy a už se ten dějepis učit nemusí, vrátí se k
svému oblíbenému předmětu."
Poznali jste? Ano? Omyl!!! To není opsáno ze včerejších novin, ale
z knížky "Cesta do hlubin študákovy duše", kterou napsal Jaroslav Žák
před (zhruba) 75 lety. Jen jsem v těch citátech upravil pár slov,
aby z nich ta starobylost nebila do očí.
Učiva k našrocení bylo neúnosně moc zřejmě už za první republiky.
Od té doby se množství našich poznatků ještě zmohonásobilo. Opravdu se
to všechno musí děti ve školách učit? Co byste odpověděli znechucenému
puberťákovi, když prohlásí, že takové blbiny se učit nebude, protože je
nikdy v životě potřebovat nebude?
Tuším, že spouta rodičů by asi odpověděla fackou. Lepší odpověď by
zněla: "Ano, máš pravdu, nejmíň devět desetin těch blbin opravdu nikdy
potřebovat nebudeš. Jen tak nanejvýš jedna desetina toho všeho ti někdy
v životě k něčemu bude. Potíž je jen v tom, že ani ty, ani nikdo jiný
dnes neví, která desetina to bude. Ve dvanácti či patnácti letech ještě
skoro nikdo neví, co bude v životě dělat, a neví to ani mnozí dospělí
čerstvě propuštění ze zaměstnání."
Je to ale opravdu tak? Opravdu bude žákům k něčemu aspoň ta jedna
desetina toho, co se ve škole naučili? Na katedře počítačů jsme každý
rok řešili, co vlastně máme studenty v prvním ročníku učit, aby to za
těch pět let, až dostudují, ještě byla pravda. O světě počítačů je ovšem
všeobecně známo, jak rychle se tam všechno mění. Když jsem ale o těch
problémech vyprávěl jednomu mému známému lékaři, ujistil mne, že na
lékařské fakultě řeší úplně stejné problémy. Trochu mne to překvapilo,
protože až do té chvíle jsem si myslel, že lidské tělo se za posledních
několik desítek tisíc let nijak nezměnilo. Jistě, lidské tělo se nemění,
ale poznatků o něm je stále víc, a hlavně metody léčení se mění snad
stejně rychle jako svět počítačů.
Existují vůbec nějaké školní předměty a školní učivo, které ani po
letech neztratí platnost? Co třeba zeměpis? Kontinenty jsou přece pořád
stejné, horstva také zůstávají na svých místech, nikam neutečou. Ve
škole jsme se učili o Belgickém Kongu, jiný stát se jmenoval "Ruanda
Urundi". Žádný z těch států už dnes neexistuje. Také jsme se museli
zpaměni našrotit, jaké suroviny se kde těží. Ta ložiska jsou dnes už
dávno vytěžena a těží se někde úplně jinde něco úplně jiného. Pro
příklady není třeba chodit až někam do Afriky, stačí se podívat třeba na
naše Ostravsko.
K čemu mi tedy dnes jsou tyhle školské znalosti? Proč vlastně se
musí dnešní žáci šrotit nazpaměť věci, které za pár let přestanou
platit?
Jeden prastarý vysokoškolský vtip říká: "Jen studenti musí všechno
vědět sami nazpaměť. Docent musí pouze vědět, ve které knize to najde,
a profesor musí pouze vědět, kde najde toho docenta."
Tenhle vtip pochází z dob, kdy ještě neexistoval internet. Ten má
oproti knihám, ale i oproti všem nazpaměť našroceným školním znalostem
jednu obrovskou výhodu: dá se aktualizovat, může obsahovat vždy
nejnovější stav našeho poznání. Tedy žádné Belgické Kongo. Stačí jen
jediné: vědět, kde to na internetu najít.
Má to ale jeden háček. Pokud se chci dozvědět něco dejme tomu o
integrálech, samozřejmě to ve Wikipedii snadno najdu, ale tam se
předpokládá, že už něco vím o diferenciálním počtu. Pokud se chci něco
dozvědět o diferenciálním počtu, musím už něco vědět o limitách. Pokud
se chci něco dozvědět o limitách, musím už něco vědět o funkcích. Pokud
se chci něco dozvědět o funkcích, musím už umět počítat s písmeny. Pokud
se chci naučit počítat s písmeny, musím už znát zlomky a závorky.
Vždycky se prostě předpokládají už nějaké znalosti nižší úrovně. Říká se
tomu "základní znalosti", které by si měl člověk odnést ze školy. Jenže:
která z těch úrovní představuje ony "základní znalosti", a hlavně: Kolik
je dnes těch věd, jejichž "základní znalosti" by si měl člověk ve škole
osvojit?
To je problém u papírových knih, ale na internetu existují
hypertextové odkazy, jimiž se může každý proklikat až do té úrovně
znalostí, které ještě rozumí, a pokud se pak vše naučí a pochopí,
technicky má možnost se vrátit zpět k původní informaci, od které
odklikal do nižších znalostních úrovní. Tohle umí každý internetový
prohlížeč.
Potíž je ale s těmi hypertextovými odkazy. Těch je ve Wikipedii
proklatě málo. Tedy - na první pohled je jich tam hodně, ale zkuste se
jimi proklikat k nějakým jednodušším znalostem, kterým ještě dokážete
porozumět!
Je to pochopitelné. Wikipedii píší odborníci, nikoliv pedagogové.
Odborník si obvykle nedovede ani představit, jak někdo může nemít ani
základní znalosti z toho jeho (úzkého) oboru. Proto ty základnější
znalosti ve Wikipedii buď nejsou vůbec, anebo se autoři stránek nijak
neobtěžují odkazem na ně. Tím se stává Wikipedie pro většinu
nezasvěcených zájemců bezcenná. Chtělo by to vytvořit něco obsahově
podobného Wikipedii, ale s pečlivě promyšleným a provázaným systémem
odkazů.
Takovou věc ovšem nemůžeme žádat od odborníků. To mohou udělat
jedině pedagogové. Jedině ti totiž vědí, jakým způsobem předkládat
odborné znalosti laikům, kteří nic nevědí a ničemu nerozumí. Taková
encyklopedická učebnice všeho, volně dostupná pro všechny, kteří mají
přístup na internet (a kdo jej dnes nemá?), by znamenala asi mnohem
větší převrat ve školství, než si dovedeme na první pohled představit.
Odpadlo by totiž to mnohaleté úmorné šrocení obludné hromady znalostí,
o kterých nikdo neví, jestli je vůbec někdy v životě bude na něco
potřebovat, ani jak dlouho ještě budou platit. Stačily by jen základní
znalosti nutné k orientaci na internetu, a všechno ostatní, co člověk
potřebuje nebo co ho zajímá, už by si mohl najít v té
učebnici-encyklopedii kdykoliv sám. Když se vrátím k tomu zeměpisu, ono
by asi stačilo vědět nazpaměť jen to, že je Země kulatá a jsou na ní
nějaké kontinenty, a všechno ostatní (vždycky v nejaktuálnější podobě!)
by bylo možno se dozvědět na internetu.
Jednoduše řečeno, studenti by se mohli pozvednout na úroveň toho
docenta.
To by byla ovšem docela jiná školská reforma než to, co chystá
mimisterstvo školství. Byla by to ale daleko nejlepší reforma školství,
jakou si vůbec lze představit.
Zdá se vám to příliš fantastické? Nemožné? Říkáte, že některé
předměty se nedají naučit z internetu? Máte pravdu. Právě tyhle předměty
by ale takovou reformou získaly spoustu učebních hodin navíc, protože by
z rozvrhu (prakticky) vypadly všechny předměty, které se z internetu
naučit dají.
Mimochodem: Ve škole jsme měli jako povinnou četbu "Babičku" od
Boženy Němcové. Museli jsme se učit nazpaměť celé rozsáhlé pasáže
z téhle knihy. Pak jsme z nich byli zkoušení u tabule a dostávali pětky,
když jsme některé slůvko popletli. "Dávno, dávno již tomu, co jsem..."
Brrr! Fuj! Až mi mráz přeběhl po zádech, když jsem si na to vzpomněl. Já
sice teoreticky vím, že tahle kniha je klenot naší literatury, ale ve
škole mi ji tak dokonale znechutili, že ji číst nemohu. Prostě to nejde,
ani dnes, po téměř 50 letech. Pořád jsem na ni nějak alergický. Asi si
ji nepřečtu už nikdy. Nedokážu to. Škoda.
I takové mohou být výsledky výuky v našem školství.
Další články autora |
Už jste slyšeli o nové pokračovací mléčné výživě BEBA SUPREMEpro 2 určené dětem od ukončeného 6. měsíce? Nyní můžete tuto nejdokonalejší recepturu...