Lisabonská smlouva: Ano či ne?

     Pan prezident  Klaus nechce předat  část naší státní  svrchovanosti a pravomocí naší vlády do Bruselu. Cizincům! Brrr!!!      Zkusme se ale podívat, jak to u těch cizinců chodí.

     Třeba v  USA. Kolik se tam  třeba jen za posledních  80 let (dál do
minulosti to zpaměti nevím) urodilo dobrých prezidentů? F. D. Roosewelt,
J. F. Kennedy, R. Reagan, B.  Clinton... Vypadá to, že mezi Američany se
najde dobrý prezident zhruba každých 20  let. Američanů je (v průměru za
tu dobu) řekněme  300 milionů. Nás, Čechů, jen 10  milionů, tedy 30 krát
méně. To znamená,  že u nás by se měl  najít dobrý přezident (či vládce)
jednou za - ano, jednou za 600 let!
     Když se  podíváme do historie, skoro  je to i pravda.  Dobrý vládce
byl Karel IV,  dobrý prezident byl Masaryk. Víte  o někom dalším? Odstup
mezi nimi  je skutečně zhruba  těch 600 let.  Na dalšího dobrého  vládce
tedy máme čekat dalších 600 let?
     Jakpak  to  vypadá  v  Evropě?  Evropanů  je  skoro dvakrát víc než
Američanů, v  Evropě (v celé!) by  se tedy dobří vládci  měli vyskytovat
zhruba každých 10  - 15 let. W. Churchill, Ch.  De Gaulle, K. Adenauer, M.
Thatcherová...
     Mohl  bych jmenovat  další, ke  kterémukoliv z  těch jmen  ovšem je
možné mít  výhrady. V Evropě  je to těžké.  Zatímco Američané sice  mají
v Unii 50  států (a není  příliš známo, že  každý z těch  států má svoji
vlastní vlajku  podstatně odlišnou od  všeobecně známých hvězd  a pruhů,
svoje  vlastní  hlavní  město,   svoje  vlastní  zákony,  ...),  většina
Američanů ale mluví stejným jazykem,  většinou má i dost podobné názory,
a především  se všichni  bez ohledu  na hranice  svých států považují za
jeden národ. V  Evropě to tak jednoduché nemáme. Je  tady víc národů než
států a  každý z nich chce něco  jiného a má  jiné názory, takže  i shodnout se
u nějakého jména na  tom, zda to byl dobrý či  špatný vládce, nemusí být
snadné.
     (Jeden příklad za všechny: Jozip Broz-Tito. Byl jsem v Jugoslávii v
době jeho  vlády, a mluvil jsem  s místními lidmi. Nestačil  jsem zírat,
jak mají Jugoslávci Tita rádi. To bylo něco pro Čecha neuvěřitelného. To
se  vůbec  nedalo   srovnávat  s  tím,  co  si   mysleli  Češi  o  svých
komunistických  prezidentech. Lidé  v Jugoslávii  říkali, že  pod vládou
Tita se mají daleko nejlíp za  celou historii svého národa. Ostatně, kdo
tam  byl v  té době  a porovnával  Jugoslávii s  Československem, ten ví
svoje.  Jediné, co  lidem na  Titovi vadilo,  bylo, že  už je moc starý,
a křižovali se  v obavách "co  s námi bude,  až nám Tito  umře!" Dnes už
víme,  co se  s Jugoslávií  stalo  po  Titově smrti...  Takže: Byl  Tito
"krvavý pes", jak ho nazýval  Stalin, nebo to byl komunistický zločinec,
jak  jsme přesvědčení  my dnes,  nebo to  byl dobrý  vládce, jak  na něj
nostalgicky vzpomíná spousta lidí v zemích bývalé Jugoslávie? To si musí
každý rozhodnout sám.)
     Myslím,  že ale  každý po   svém napočítá  dobrých vládců  v Evropě
tolik, aby to vydalo dost na těch každých 10 - 15 let.
     Otázka  tedy  stojí  takto:  Máme  přijmout  Lisabonskou  smlouvu a
podřídit se  Bruselu, kde se (snad!)  každých 10 - 15  let objeví nějaký
dobrý  vládce Evropy  (evropský prezident,  evropský premiér  - to už je
jedno,  jak se  ta jeho  funkce bude  jmenovat), anebo  si hrát  na svém
písečku a na dobrého vládce či  premiéra čekat dalších 600 let tak, jako
Židé už 3000 let čekají na Mesiáše?
     Jak  tak koukám  na tu  naši současnou  politickou sešlost,  tak si
myslím, že Brusel by byl lepší. Horší totiž být nemůže. Myslím si, že té
naší  politické  garnituře  by  jenom  prospělo,  kdyby  jí  někdo vyšší
poroučel, co  si může a co  nemůže dovolit, kdyby ji  někdo vyšší (třeba
i z ciziny,  když už to  nedokážeme sami!) umravňoval  a kontroloval. Ti
naši politici to potřebují jako prase drbání.
     A  že nám  budou z  Bruselu  vládnout  cizinci? Karel  IV byl  také
cizinec. Nenarodil  se v Čechách,  nebyl vychováván v  Čechách, a jestli
uměl aspoň jedno slovo česky ve chvíli, kdy byl korunován českým králem,
to nevím  - to mi  v dějepisu nějak  uniklo, stejně jako  to, zda se byl
sspoň  jednou někdy  v Čechách  podívat  před  tím, než  se stal  českým
králem.
     Masaryk  sice   byl  Čech,  ale   podstatnou  část  života   prožil
v zahraničí, protože  doma v Českých  zemích byl proklínán  jako "zrádce
národa" (po aféře  s Rukopisy a s Hilsnerem). To  až teprve po roce 1918
začal být nazýván "tatíčkem".