Pan prezident Klaus nechce předat část naší státní svrchovanosti
a pravomocí naší vlády do Bruselu. Cizincům! Brrr!!!
Zkusme se ale podívat, jak to u těch cizinců chodí.
Třeba v USA. Kolik se tam třeba jen za posledních 80 let (dál do
minulosti to zpaměti nevím) urodilo dobrých prezidentů? F. D. Roosewelt,
J. F. Kennedy, R. Reagan, B. Clinton... Vypadá to, že mezi Američany se
najde dobrý prezident zhruba každých 20 let. Američanů je (v průměru za
tu dobu) řekněme 300 milionů. Nás, Čechů, jen 10 milionů, tedy 30 krát
méně. To znamená, že u nás by se měl najít dobrý přezident (či vládce)
jednou za - ano, jednou za 600 let!
Když se podíváme do historie, skoro je to i pravda. Dobrý vládce
byl Karel IV, dobrý prezident byl Masaryk. Víte o někom dalším? Odstup
mezi nimi je skutečně zhruba těch 600 let. Na dalšího dobrého vládce
tedy máme čekat dalších 600 let?
Jakpak to vypadá v Evropě? Evropanů je skoro dvakrát víc než
Američanů, v Evropě (v celé!) by se tedy dobří vládci měli vyskytovat
zhruba každých 10 - 15 let. W. Churchill, Ch. De Gaulle, K. Adenauer, M.
Thatcherová...
Mohl bych jmenovat další, ke kterémukoliv z těch jmen ovšem je
možné mít výhrady. V Evropě je to těžké. Zatímco Američané sice mají
v Unii 50 států (a není příliš známo, že každý z těch států má svoji
vlastní vlajku podstatně odlišnou od všeobecně známých hvězd a pruhů,
svoje vlastní hlavní město, svoje vlastní zákony, ...), většina
Američanů ale mluví stejným jazykem, většinou má i dost podobné názory,
a především se všichni bez ohledu na hranice svých států považují za
jeden národ. V Evropě to tak jednoduché nemáme. Je tady víc národů než
států a každý z nich chce něco jiného a má jiné názory, takže i shodnout se
u nějakého jména na tom, zda to byl dobrý či špatný vládce, nemusí být
snadné.
(Jeden příklad za všechny: Jozip Broz-Tito. Byl jsem v Jugoslávii v
době jeho vlády, a mluvil jsem s místními lidmi. Nestačil jsem zírat,
jak mají Jugoslávci Tita rádi. To bylo něco pro Čecha neuvěřitelného. To
se vůbec nedalo srovnávat s tím, co si mysleli Češi o svých
komunistických prezidentech. Lidé v Jugoslávii říkali, že pod vládou
Tita se mají daleko nejlíp za celou historii svého národa. Ostatně, kdo
tam byl v té době a porovnával Jugoslávii s Československem, ten ví
svoje. Jediné, co lidem na Titovi vadilo, bylo, že už je moc starý,
a křižovali se v obavách "co s námi bude, až nám Tito umře!" Dnes už
víme, co se s Jugoslávií stalo po Titově smrti... Takže: Byl Tito
"krvavý pes", jak ho nazýval Stalin, nebo to byl komunistický zločinec,
jak jsme přesvědčení my dnes, nebo to byl dobrý vládce, jak na něj
nostalgicky vzpomíná spousta lidí v zemích bývalé Jugoslávie? To si musí
každý rozhodnout sám.)
Myslím, že ale každý po svém napočítá dobrých vládců v Evropě
tolik, aby to vydalo dost na těch každých 10 - 15 let.
Otázka tedy stojí takto: Máme přijmout Lisabonskou smlouvu a
podřídit se Bruselu, kde se (snad!) každých 10 - 15 let objeví nějaký
dobrý vládce Evropy (evropský prezident, evropský premiér - to už je
jedno, jak se ta jeho funkce bude jmenovat), anebo si hrát na svém
písečku a na dobrého vládce či premiéra čekat dalších 600 let tak, jako
Židé už 3000 let čekají na Mesiáše?
Jak tak koukám na tu naši současnou politickou sešlost, tak si
myslím, že Brusel by byl lepší. Horší totiž být nemůže. Myslím si, že té
naší politické garnituře by jenom prospělo, kdyby jí někdo vyšší
poroučel, co si může a co nemůže dovolit, kdyby ji někdo vyšší (třeba
i z ciziny, když už to nedokážeme sami!) umravňoval a kontroloval. Ti
naši politici to potřebují jako prase drbání.
A že nám budou z Bruselu vládnout cizinci? Karel IV byl také
cizinec. Nenarodil se v Čechách, nebyl vychováván v Čechách, a jestli
uměl aspoň jedno slovo česky ve chvíli, kdy byl korunován českým králem,
to nevím - to mi v dějepisu nějak uniklo, stejně jako to, zda se byl
sspoň jednou někdy v Čechách podívat před tím, než se stal českým
králem.
Masaryk sice byl Čech, ale podstatnou část života prožil
v zahraničí, protože doma v Českých zemích byl proklínán jako "zrádce
národa" (po aféře s Rukopisy a s Hilsnerem). To až teprve po roce 1918
začal být nazýván "tatíčkem".
