Platí stará latinská fráze Vox populi, vox Dei? A jestliže ano, pak kdy? Řekněme si k tomu několik vět.
Upřímně řečeno, najít v dějinách příklady toho, kdy lidé jsou ve svých hromadných projevech prodchnuti étosem pravdy a moudrosti, není mnoho. Mnohem častější, žel, jsou výkřiky typu: Ukřižuj Ježíše, propusť Barabáše! Krev jeho na nás a na naše děti!
Nicméně občas se stane i to, že hlas lidu je skutečně hlasem Božím. Sám jsem takové chvíle zažil. Pokud si dobře vzpomínám, první pražská protikomunistická demonstrace byla 10. 12. 1987 na den Lidských práv. Bylo to tehdy na Staroměstském náměstí, a pamatuji si z toho jen to, že jsme chodili pořád dokola, a hlavně to, že poprvé v životě jsem se cítil svobodný. Podobné pocity znovunalezené vnitřní důstojnosti jsme pak zažívali třeba 21. 8. 1988 na Václavském náměstí, kde nás komunistická moc zkrápěla vodou jako nějaké kytky. No a samozřejmě na Národní 17. 11. 1989. Tehdy jsem vezl do Sušice Provolání kardinála Tomáška, které jsme potom s jedním kamarádem, kterému jsme říkali Cipís /protože měl skoro 2 metry a vážil asi metrák/ o víkendu v noci rozváželi po okolních vesnicích. Když jsem potom v pondělí znovu přijel do Prahy, na FFUK byl nápis Okupační stávka, v aule řečnil jakýsi chytrý mladík zřejmě z ÚV SSM o tom, že na Prahu se valí tanky, a že tedy rozhodně musíme zůstat zavřeni ve škole. Moc jsem tuto logiku nechápal, tak šel jsem ven, a tam na mostě u Rudolfina byla další mohutná demonstrace, nicméně tanky nepřijely. Byl to blaf.
Tehdy na Národní jsme prožívali silné emoce. Jistě, byl to dualistický postoj, bylo to na půdorysu my a vy. Z tohoto pohledu je možná tvrzení o tom, že tam zazníval hlas boží, poněkud nadsazené. Ovšem co nás spojovalo silněji než vzdor proti stávající moci, byla jednoduše touha po svobodě. A to je veskrze pozitivní potřeba.
Najít příklady, kdy hlas lidu není tak úplně hlasem božím, je mnohem prostší. Jeden z nich zrovna prožíváme. Mám na mysli chaos doprovázející odcházení (zřejmě je už namístě onen havlovský termín) Velké Británie z EU. Referendum v roce 2016 rozhodlo o tzv. brexitu. Hlas lidu promluvil. Také od té doby slýcháváme z úst britských politiků dnes již okřídlené rčení: Je nutno respektovat vůli lidu! Co slýcháme již mnohem méně, jsou okolnosti, jež toto všelidové hlasování provázely. Pokud jste politik a chcete, aby hlasování dopadlo tak, jak si přejete, musíte podniknout dvě věci. Lidi je nutno zmanipulovat ve dvou rovinách. Na rovině emocí a na rovině myšlení. Pokud jde o sféru emocí, je třeba vytvořit atmosféru nejistoty a obav (je tady příliš pracovníků z východních zemí EU, berou nám práci, bude to jen horší). Pokud jde o myšlení, vhodné jsou připomínky typu – ekonomicky se budeme mít lépe, budeme suverénní, nebudeme už doplácet na EU, apod.) Když je člověk dostatečně zpracován, volí pak na základě svých nově nabytých předsudků, ačkoli sám je přesvědčen, že volí svobodně. Skončí-li referendum podle představ manipulátorů, pak nastává druhá fáze, a to, jak již bylo řečeno, je načase vyzdvihnout nestrannost a moudrost tohoto rozhodnutí. Lid rozhodl, kdo se chce stavět proti vůli lidu? Kdo ve své nezkrotné pýše neuznává to, co víme od nepaměti: Hlas lidu je přece hlasem Božím! Skutečnost, že oním lidem, jenž právě naplnil jejich politické ambice, manipulátoři ve skrytu duše pohrdají, obvykle na odiv nestaví.
Pokud si to shrneme, lze říci, že staré heslo Hlas lidu, hlas Boží platí jen u těch rozhodnutí, za kterými jsou láskyplné a moudré pohnutky. Pokud je však tato these pravdivá, pak to znamená, že čím větší skupina lidí, tím menší je pravděpodobnost, že volání daného společenství je hlasem Božím. My lidé jsme až příliš zranitelní.
Mnohem blíže pravdě má zřejmě výrok: Slovo moudrého člověka plného lásky je hlasem Božím.
