Skutečné příběhy přitahují čtenáře nejvíc, snad proto, že je lepší se jim vyhnout a jen o nich číst, než je skutečně na vlastní kůži prožít. Zavřete knihu, vydechnete, ale to mrazení kdesi uvnitř zůstává po nějaký čas s vámi…
V příběhu jednoho muže a dvou žen najdeme vše, co běžný život přináší, což se ovšem zásadně změní, když na scénu vstoupí alkohol, dluhy, problémy se zákonem a nakonec těžká nemoc…
Zpočátku se možná může zdát ten příběh všední, ale právě takový rozhodně není, je plný emocí, zdánlivé i skutečné beznaděje a tvrdé reality.
Zajímá mě, co by o něm řekla sama autorka, Renata Šindelářová...
Je to už tvoje šestnáctá kniha. Její námět se ale z řady těch předchozích dost vymyká. Proč sis vybrala zrovna tenhle příběh?
Já jsem si ho vlastně nevybrala, spíš si našel on mě. Vyprávěl mi ho jeden starý známý. Ve chvíli velikého smutku, kdy se cítil zlomený, potřeboval se někomu svěřit. Nejprve jsem ho jen vyslechla a vůbec mě nenapadlo ho použít ve své tvorbě, ale ten známý mě sám vyzval, abych o něm napsala. Nejdřív jsem váhala, ale když jsme se kvůli tomu sešli znovu a já si začala v mysli skládat všechny ty nové detaily a zajímavé životní zkušenosti, chytilo mě to. Pak už jsem myšlenku na román podle skutečného příběhu nechtěla pustit.
Takových zpovědí kamarádů a známých máš kolem sebe určitě spoustu, ale proč přetavit do knihy zrovna tuhle?
Protože je velmi melodramatická. Obsahuje několik dějových zvratů, čímž přirozeně kopíruje horskou dráhu života, v níž jste jednou dole a podruhé nahoře. Příběh se navíc týká mnoha současných témat: alkoholu, rakoviny, dluhů, ale také nevěry a partnerské komunikace. Přijde mi hutný a syrový zároveň. Je zajímavý ve své kontroverzi: Skrývá se v něm obrovská hloubka, přestože je zároveň i povrchní.
Dá se vnímat jako životopis?
To vůbec ne. Bolest neutopíš je příběh motivovaný skutečnými událostmi. Všechny zásadní věci i dialogy se skutečně odehrály. Ale spoustu detailů, dá se říci veškerou omáčku, jsem si uvařila ve vlastní fantazii. Navíc jsem i některé údaje, včetně jmen, zcela úmyslně změnila – kvůli zachování soukromí zmiňovaných osob. Takže pokud by někdo znal nějakého Míru, na kterého to celé sedí, pak to nebude ten můj.
Trefně zvolené jméno pro takovýto příběh – pijte s m(M)írou…
Přiznávám rovnou, že záměr to nebyl. Prostě se mi k hlavní postavě to jméno hodilo. Navíc abychom čtenáře nemátli: není to prvotně příběh o alkoholismu, přestože se v jeho průběhu vypije piva víc než dost.
Troufám si říct, že s hlavním hrdinou toho příliš společného nemáš. Jak se ti psalo o někom tak odlišném?
Po pravdě to pro mě byl dost oříšek. Vcítit se do někoho, kdo je nejenom muž, ale hlavně má úplně jinak nastavený žebříček hodnot. I když jsem věděla, že se stala nějaká událost, kterou chci v knize popsat, pořád se mi dost těžko vysvětlovalo, proč jí hlavní hrdina včas nepředešel, nezabránil jí. Protože v některých nepříjemných situacích se opravdu ocitl pouze vlastní vinou. Když jsem se ho na to zeptala na živo, nedokázal mi to vysvětlit. Prostě danou věc udělal, nebo naopak neudělal. Stalo se.
Takže ti vypravěč příběhu zasahoval do děje? Dala jsi mu román ještě před vydáním přečíst?
Mohlo by to vypadat jako logičtější. Ale právě protože jsem nechtěla napsat životopis a nedržela jsem se zcela striktně reality, nemělo valný smysl si nechávat něco potvrzovat či to vyloženě autorizovat. Hrozilo, že by mě vypravěč příběhu zahltil mnoha nepodstatnými detaily, které by zbytečně dělaly děj komplikovaný, stejně jako že by mi začal mluvit třeba do toho, co je a co není podstatné.
Bolest neutopíš vychází rovnou jako e-kniha. Obvykle nejprve vychází klasická kniha, pak její elektronická verze. Proč opačně?
Současné ceny papíru v kombinaci s přesyceností knižního trhu nejsou dobré vstupní podmínky pro knižní vydání titulu, který není podpořen velkou reklamní kampaní. Zkouším tedy poprvé tento nový přístup, vydat nejprve e-knihu, až poté – pokud se titul chytí a získá si srdce čtenářů – vydat papírovou knihu. Tak uvidíme, jakou to bude mít odezvu a zda k papírovému vydání vůbec dojde. Já doufám, že ano.
Aha. Tak to by mě nenapadlo. No a co poslední dobou stále oblíbenější audiokniha? Uvažovala jsi o tom?
Jistě, ale je to opět nákladnější a samozřejmě i komplikovanější varianta než e-kniha. Navíc s ní nemám žádné zkušenosti, takže zatím touhle cestou nepůjdu.
Škoda. Bolest neutopíš jsem samozřejmě četl, vřele doporučuji, vlastně mi v hlavě pořád doznívají některé dialogy. Třeba to klasické Mírovo „hlavně se z toho nepodělat“ si dokážu velice živě představit v podání Oldřicha Kaisera nebo Jiřího Lábuse.
Renato, děkuji za rozhovor a knize Bolest neutopíš přeji hodně spokojených čtenářů.
