Malá domů

Karel se ještě ve dveřích trafiky v rychlosti podíval na mince ve své dlani. Deseti a padesátikoruna, to je... „Slečno, já jsem vám ale dával dvoustovku.“

Foto - Internet

„Co má jako bejt?“ ozvalo se znuděně přes vehementně zpracovávanou žvýkačku. „Ste měl štyry známky za deset, to sou štyry pětky. Šedesát zpátky na kilo, ne?“ A ukázala bradou na hromadu časopisů.

Mladík se obrátil  směrem k pultíku. Napůl na Blesku a napůl na Mladé frontě Dnes ležela skutečně bankovka se zeleným Karlem čtvrtým.

„Promiňte,“ hlesl omluvně taky Karel, ale ne už ten středověký císař, nýbrž typický metrosexuál z počátku dvacátého prvního století.

„V pohodě,“ zamumlala s plnými ústy prodavačka a obrátila se k dalšímu zákazníkovi.

„Ale vy jste, mladý pane, platil skutečně dvousetkorunou. Podívejte, slečna ji má ještě v ruce.“

Kdyby se dalo pohledem vraždit, měla by to ta stará paní právě za sebou. Žvýkací obrátky za pultem dosáhly maxima.

„Neměl byste tak pospíchat, takhle vám spousta věcí v životě unikne. V rychlosti jste sebral drobné, a tuhle stokorunu jste tam nechal ležet,“ pokračovala shrbená postava v sepraném kabátě.

„No,“ připustila slečna velmi neochotně, „to kilo je přece vaše.“ – Do hajzlu, bába pitomá. Po blbejch padíkách dýška pětikilo hned tak nedám dohromady, a Jitka tu super mikinu střelí mezitim někomu jinýmu. –

„Děkuji, slečno,“ usmál se na ni Karel jak v reklamě na Odol tři dé. „A mějte se!“

„Naschle,“ zavrčela polohlasně prodavačka. „Co to bude, babi?“

„Děkuji, ale vlastně nic, ten časopis, co bych potřebovala, už asi nevychází.“

- To si piš, bábo, že ne. Žádnej Gut Jarkovskej už dávno nefrčí, dneska má život jiný koule. Téda, takhle, jako ty, bych nikdy dopadnout nechtěla. To nedopustim, radši včas skočim z nuseláku, fakt že jo. -

„A myslíte, slečno, že opravdu poznáte, kdy bude to vaše včas?“

- Ty vole, vona snad čte myšlenky! Do prdele... -

„Nebojte, však se jednou taky dočkáte,“ dodala ještě stará paní a... Byla pryč.

 „Tak to je teda hustý,“ zamumlala pro sebe slečna. Krámek byl najednou neskutečně prázdný. Dva kroky sem, tři tam... Nakonec otráveně vyplivla žvýkačku do krabičky  s účtenkami.

– No... Vlastně... Měla bych se asi zastavit za babičkou ze Strašnic. Matka tůhle říkala, že na tom neni zrovna nejlíp. A ty její buchty byly stejně vždycky super... –

V odrazu zrcátka nad terminálem Sazky zahlédla najednou úsměv, který už dlouho neviděla...