Štyry ráno

"A kotě usnulo na stole. Čtvrtek v hajzlu, hotovo? Kulový. Čas zřejmě pracuje proti mně, ale už jsem si mohla zvyknout," začínala jsem před dvěma lety jeden textík, který se nikdy nedočkal zveřejnění. Teď se ho dočká, s mírnými úpravami. Protože hovna jsou zrovna teď in.

Chtěla jsem dneska začít psát. Něco opravdu hodnotného, promyšleného... Místo toho jsem vykostila svoje první kuře. Mozek: 0, Žaludek: 1. Peklo existuje. Na zemi. Život se fláká od čerta k ďáblu, jazyk od fráze ke frázi. Je-li běžnou součástí něčí každodennosti sci-fi, fantasy a internet, jak se dá utéct z všední každodennosti, aniž by člověk sklouzl k omamným látkám?

Na netu hájím dnešní konzumní společnost, protože přece svoboda, žejo. Máme to, co jsme chtěli. Plus to, co si zasloužíme. Jdu nakoupit tamtu kancelářskou židli, tenhle konferenční stolek a tuten kýč -- jenom tak, na ozdobu. Po cestě domů poslouchám Kryla a už nevím, jestli je to všechno krásný nebo k zblití.

Co je to vlastně na tý současnosti tak lákavý? Proč jsem po většinu života ochotná bojovat i za tenhle zmršenej systém, postavím-li ho do kontrastu se čtyřicetiletým svrabem, z kterýho jsme se tak toužili vyhrabat? Jsem ráda, že mohu nakupovat, ale zároveň je mi ze všech těch zbytečnejch sraček všude kolem nanic. Jsem ráda za svobodu slova, ale poslouchat všechny ty mluvící osly a oslice taky není zrovna pro potěchu ducha. Zdravím vás, pane prezidente. Jsem ráda, že můžu volit; jen nějak nemám koho.

Z čeho má teda člověk v tý svobodě a kapitalismu radost? Ze chvilek v přírodě, kdy člověku do ksichtu pere jarní slunce? Ze chvilek na výslunní, kdy se člověku něco mimořádně povede? Z nedělní pohody na gauči s dobrou knihou? A neměl tohle všechno člověk nakonec i tehdy? Co je jinak? Co se změnilo?

Já to svinstvo vlastně nezažila. Prvních šest let života jsem strávila v poněkud jiných starostech, než co že nám to vládne za nechutné vepře. Pamatuju si nudu a šeď pražských ulic, pamatuju si, s jakým nadšením mi babča na Vánoce podávala mandarinky a kubánské pomeranče.Ale ze všeho nejvíc si pamatuju ten zlom v atmosféře, když začaly zvonit klíče. Pamatuju si všechny ty oči nalepený na televizi, na všechny uši hltající každý slovo, který z bedny v oněch revolučních dnech vyšlo. Pamatuju si slzy v očích rodičů, když pan Havel prvně mluvil z Hradu. Pamatuju si hodně z toho, co se tehdy říkalo a dělo -- hodně na to, kolik mi bylo, hodně na to, že mne to v té době vlastně vůbec nemuselo zajímat. Vycítila jsem, že je to důležitý. Že je to jedinečný. Že se něčeho podobnýho člověk mockrát v životě nedožije. Někdo si z dětství pamatuje přelet komety, první kroky člověka na Měsíci, nebo třeba tu nejlepší jahodovou zmrzlinu na světě. Já si pamatuju revoluci.

Dneska se děje spousta svinstev, lidi jsou nasraní, to i tamto stojí za hovno, a furt se někde něco kurví, jak říkal pan prezident. Tohle taky. Vlastně skoro všechno. Někdy by se člověk s chutí praštil kyjem, goodbye, cruel world, I'm leaving... Občas to někdo udělá, ale nějak pochybuju, že kvůli atmosféře dneška. Dneska je to lepší -- neuchopitelně, někdy skoro nepostřehnutelně, ale je.

Občas na to zapomenu, nadávám na zkaženou společnost, na zloděje v tramvaji i v parlamentu, na zpackanou ekonomiku a na problémy ve vysokém školství... Pak ke mně vítr odněkud z dálky zavane Kryla a já si říkám Krávo, a co chceš? Život je na piču? A co kdyby ses narodila v padesátém třetím? Co kdyby sem vpadly ruský tanky, když ti bylo patnáct a plánovalas dobývání světa. Co kdybys musela pašovat anglický knížky v rozpáraným sedadle vlaku a třást se, aby tě na hranicích nevyhmátli? Co kdyby ses málem nedostala ani na služební cestu, protože se kádrovákům nelíbila tvoje minulost? Co kdyby...

Sedím na hromadě čerstvě doručenejch knížek z Amazonu, v poháru víno v létě dovezený z Francie, můžu si přes internet, virtuálně, ukázat prostředníčkem na hradního šaška, a fňukám, že by to snad mohlo bejt i lepší. Vždycky to může bejt lepší. V posledních letech se ale místo kyjem mlátím po hlavě Zábranovými deníky, Kohoutovým zakopaným psem, nebo třeba Rudou biologií, a když 17. listopadu brečím u dokumentů, jsou to stejný slzy, jaký padaly mámě a tátovi v devětaosmdesátém.

Svět možná stojí za hovno, ale do žumpy jsme se ještě přece jenom nevrátili. Občas je potřeba si to připomínat. Nejen v srpnu nebo v listopadu, nejen ve dnech, kdy máme co slavit, ale ze všeho nejvíce snad právě ve dnech, jako jsou tyto, kdy k nám z Hradu zavání stoka a odér alkoholu.

Řada lidí Zemana hájí, neboť prý "vy to děláte taky!". Taky pijete, taky mluvíte sprostě, taky nejste vždycky v kondici, taky... a kníže, no ten je ze všech nejhorší! A jo, děláme. Já to dělám. Tak, jako v tomto textu, za nějž se, mimochodem, ani trochu nestydím. Děláme to, protože tím chceme něco vyjádřit. Zkurvenou náladu, beznaděj, kontrasty mezi zdáním totální žumpy a reálnou sklenkou francouzského bílého. Děláme to, když se to "hodí" - jsme mezi dospělými a reprezentujeme sami sebe, ne celou instituci nebo váženou funkci. Pokud přednáším za Přírodovědeckou fakultu na Muzejní noci a v sále jsou přítmny děti, mluvím jinak, než tady na blogu. V rádiu mluvím zase jinak. A jinak mluvím na přednášce pro veřejnost, kde jsou přítomni jen dospělí. Dokážu rozlišit formáty, a příležitosti, a podle toho přizpůsobit svoji mluvu. Vulgarismy jsou, ať se nám to líbí nebo ne, literárním prvkem. Jako přirovnání, rýmy, neobvyklá tvorba vět... Umí-li s nimi kdo nakládat, není důvod, proč si jich občas nenaložit. Jistě nebudeme vinit Karla Kryla ze sprostoty a hulvátství pro jeho zatraceně dobře umístěné "nasrat". Pokud však prezident republiky do rozhlasového pořadu důstojného a tradičního formátu nasype hrst sprostých slov bez ladu a skladu s nahlas přiznaným úmyslem naštvat českou inteligenci a ještě nádavkem špatným překladem sprostě urazí zahraniční hudební skupinu (myslete si o nich, co chcete, já jejich aktivity a hudbu taky nepovažuju za nejšťastnější, ale konstruktivní kritiku si představuju trochu jinak), rázem se ocitáme na úplně jiné úrovni, než je ta literární. Prezident republiky užívá sprosťárny úplně stejným způsobem jako opilec pořvávající po kolemjdoucích, kteří mu nedali krejcar na další krabicák - aby někoho nasral a ranil. Bez rozmyslu, bez jisté dávky vkusu a citu, které jsou nutné, pokud chceme náš projev s několika ostrými výrazy alespoň trochu přiblížit vyjadřování slušného člověka, natož pak reprezentanta celé země. A to se, milí přátelé, opravdu nedá omluvit vytrháním několika jednotlivých slov ze Schwarzenbergových projevů. V tomhle se Zeman ráchá zcela sám.

Dovolte mi ještě kraťoučké zamyšlení na závěr. Přemýšlím totiž, co bych si asi v těch svých dávných šesti letech odnesla za dojmy z revoluce, pana Havla, a prezidentského úřadu obecně, kdyby se tehdy v době revoluční ozývalo z Hradu to, co minulý týden z Lán. Formovala mne "pravdoláskařská atmosféra" - mezi autoritami, kterých jsem si vážila, byli kromě mých rodičů právě třeba Havel, Masaryk, Beneš a řada  lidí ze slavného seznamu Adama Bartoše. Četla jsem jejich knihy, sledovala jejich veřejná vystoupení, někteří z nich mne posléze učili na vysoké škole. I díky nim si vážím vědy, vzdělání a lidských práv. A díky tomu se následně věnuju právě těm aktivitám, kterým se věnuju - například popularizaci vědy. Nevím, v jakou osobu bych vyrostla, být formována v prostředí úplně jiném, v prostředí prosyceném projevy současného pana prezidenta, ale bojím se, že bych nebyla ani zdaleka tím, kým jsem dnes, a změnu k lepšímu bych v takovém změně asi opravdu nehledala. My dospělí si můžeme poklepat na čelo, anebo zajásat, jak to ten Zeman zas jednou pořádně natřel tý hnusný pražský kafírně. Co tento - nikoli ojedinělý - exces provede s mladšími ročníky možno jen hádat. Mé vlastní odhady se mi pranic nelíbí. I když tam dolů, do žumpy, snad ani v budoucnosti zpátky neklesnem.

Pozn.: Modrou barvou jsou označené změny, které jsem v textu udělala oproti původní verzi z podzimu 2012.