17. listopad a Santa Claus

Před pěti lety jsem byla požádána Literárními novinami, abych sepsala článek obhajující Santa Clause oproti Ježíškovi - zatímco Ježíška byl ochoten hájit kde kdo, na stranu Santy se nikdo příliš nehnal. Jsme správní vlastenci, ne?

Dneska jsem na svůj starý text zcela náhodně narazila, a tak si říkám, že je možná vhodné jej trochu oživit. Stěžovala jsem si v něm totiž, že se spokojíme s bitkami o Ježíška, jehož pravý původ si ani pořádně nepamatujeme, ale pořádně oslavit vznik Československa či 17. listopad, to už možná ani neumíme, anebo nevíme proč.

Jsem těžký cynik, naplní-li se moje na půl huby pronesená proroctví, jde to s námi z kopce. V dozvucích letošní frašky okolo 28. října vzpomínám na loňskou frašku albertovskou, a vzhledem k zaoceánské tragédii z minulého týdne už jenom čekám, co nám vítr přinese za pár dní. Ivanu Trumpovou snad ne, tu nám přinese leda čert, a naštěstí to ještě chvíli potrvá.

Tak tohle je tedy to vlastenectví? To, co se v rádoby civilizované části světa děje v posledních letech? Xenofobie, protekcionismus a hulvátství? To nás spasí proti cizákům ze Sýrie i z Ameriky,a přivolá nám Spasitele z Ruska a Číny? A státní svátky spojené s hrdými dny našeho státu budeme trávit slovníma přestřelkama o to, kdo má delšího Ovčáčka? Tak jo, tak asi nikdy nebudu vlastenec. Budu si pouštět pohádky o Santovi, péct ateistické perníčky, 28. října číst texty od Masaryka, a 17. listopadu zapálím svíčku za všechnu naději, která z nás za ty roky nějak vyprchala. A třeba sepíšu další text... tentokrát třeba o Svatém Valentýnovi, když už jsem teda ten ateista. Ale teď zpátky za Santou...

S blížícími se vánočními svátky můžeme opět v ulicích zaslechnout rozhorlené projevy na obranu našeho Ježíška, této zaručeně české tradice podle vytlačované jakýmsi americkým zlosynem z reklamy na CocaColu. V boji s americkým nepřítelem svou tradici zcela jistě máme. Zatímco ovšem státem pořádané hony na brouky bramborouky uchlácholily krvelačnost kdejakého amerikobijce, dnešní zasloužená nevraživost vůči introdukovaným severoamerickým rakům omezuje svoji působnost na kruhy přírodovědné. Veřejnost, vědoma si potřeby vnějšího nepřítele, opustila oceán zavlečených organismů a jala se pranýřovat zavlečené svátky v čele s jejich maskotem Santou Clausem. Ovšem jak už to tak bývá, ačkoli veřejnost spokojeně pranýřuje, tetička historie jen pobaveně kroutí hlavou. Jak překvapivě krátká je paměť bojovníků za staré dobré zvyky, si můžeme snadno ověřit letmým pohledem do rodokmene našich dvou nejoblíbenějších nositelů dárků: Zatímco Santa známý pod svými pseudonymy svatý Mikuláš, Sinterklaas či Father Christmas okouzloval Evropu již dávno před reformním hnutím, Ježíšek, tedy Christkind, se narodil v myslích německých protestantů z úzkého kruhu kolem Martina Luthera jako alternativa k Mikulášovi protežovanému zlou katolickou církví. Ani jako reklamnímu výrobku se mu zprvu příliš nevedlo, dokonce i v našich husitských srdcích zdomácněl až v devatenáctém století. Milovaného Mikuláše nakonec sice z našich Vánoc přece jenom vystrnadil, ovšem pouze na začátek prosince.

Santa, který ke svému červenobílému ustrojení přišel, navzdory hojně tradovanému mýtu, dobré půlstoletí před svým prvním angažmá v reklamě na CocaColu, však k mému stromku nepřichází jen z důvodu tradice. Jsem ateistka v notně ateistické zemi, proč bych měla místo pohádkové postavičky obklopené soby s červenými nosy hostit mlékem a sušenkami malého Ježíše Krista? Bodrý fousáč Santa Claus se svým předobrazem v dobrotivém světci ze 4. století našeho letopočtu snad přece jenom více vystihuje podle mne nejpodstatnější účel Vánoc a dalších svátků: rozzářit dětské oči. Jde-li Vám toto doma lépe s pro mne poněkud neuchopitelným Ježíškem, prosím, nechte si jej. Já tu však ráda přivítám dlouho ztraceného navrátilce ze zámoří a snad i trochu americké schopnosti doopravdy slavit – nejen Vánoce, ale i třeba památku zesnulých u nás spojenou především se zástupy truchlících babiček spěchajících zapálit svíčku na hřbitově. Myslím, že národní hrdost a vzpomínku na naši historii bychom mohli daleko spíše zachránit, kdybychom se naučili řádně oslavit třeba vznik Československa, 17. listopad či svatého Václava. Možná by pak i zástupci nejmladších generací tušili, proč že se v ty dny na veřejnosti vlastně objevuje tolik politiků s věnci a falešnou slzou v oku – to by byl, panečku, dárek!