Změny ústavy na míru prezidentu republiky?

Každá právní norma se rodí v rámci určítého společenského kontextu a přináší regulaci, pravidla chování v nichž každému občanovi musí být garantovány určité hodnoty, jistoty že se celá státní mašinérie bude chovat předvídatelným způsobem. Zvláštním druhem zákonů jsou ústavní zákony. Ty mají mít mimo jiné dík zvláštní procedury pro jejich přijetí, na rozdíl od obyčejných zákonů větší stabilitu. Diskutovat o změně ústavy je zcela legitimní pro zákonodárce i exekutivu. Ale slovy věhlasného právníka Antonína Randy, profesora, který byl významnou osobností konce 19 a začátku 20 století, by se změny práva "měly vážit na zlatých vážkách".

Proto čtu s jistým despektem proklamace pana ministra Dientsbiera o změnách ústavy. Myslím si, že taková diskuse by měla probíhat delší dobu a hlavně s účastí předních odborníků na ústavní právo. Podle mého názoru i zkušeností zejména poslanecká sněmovna moc úctu k právu neprojevuje, mnozí poslanci omámeni pravomocí zákony tvořit či měnit bez elementárních znalostí právní teorie plácají páté přes deváté a i mnohdy logické a žádoucí změny zaklejí formulačně do patvaru, který záhy vyvolá potřebu novely. O to víc diskusí by mělo proběhnout v přípravě změn ústavy, pokud se vůbec měnit má.

Jeden příklad za všechny. Pan ministr nechává diskutovat návrh, zda by premiéra neměla jmenovat Poslanecká sněmovna. Jde zřejmě o reakci na možná až příliš "rozvážný" postup pana prezidenta Zemana po předčasných volbách zatímco rychle sestavená koalice již chtěla vládnout. Ostatně nezdá se mě, že by po jmenování vláda pracovala tak konsenzuálně a rychle, že by parlamentu předkládala jeden návrh zákona za druhým a s triviální (byť významnou) normou jako je novela služebního zákona se pere až příliš dlouho a nestandardním způsobem.

Proces jmenování předsedy vlády Sněmovnou je šit na míru současné situaci kdy vládní koalice má jasnou většinu (ač ne ústavní) ve Sněmvně a (snad) i v Senátu. Ale byly zde jiné situace, třeba rok 2006, tedy situace 100 na 100 hlasů. Vzpomínají politici (mnozí jsou v parlamentu již drahná léta), na sutiaci, kdy v tomto těsném sevření se tehdejší prezidentrozhodl jmenovat předsedu ODS Topolánka, který ovšem parlamentní většinu neměl? Projevilo se to na volbě předsedy Sněmovny. Klaus jako prezident měl právo jmenovat premiéra dvakrát, tedy pokud první premiér se svojí vládou nezíská ve Sněmovně důvěru (což se stalo). Třetí pokud měl (a má dodnes) podle ústavy předseda Sněmovny. Pravice tehdy respektovala, že post předsedy PS má mít levice ale s tím, že před třetím pokusem (v rukou předsedy sněmovny) zvolený předseda podá demisi a nejmenuje nikoho. K tomu se veřejně zavázal Miloslav Vlček a tak situaci odblokoval. To že rezignovat nemusel a byl ve funkci téměř 4 roky byl důsledek aktů Melčáka a Pohanky, kteří najednou v sobě našli takovou státotvornost, že hlasovali pro pravici ač zvolení za levici. Proti jejich motivaci by bylo neomluvitelnou urážkou cokoliv prezidentu Zemanovi vyčítat.

Ale - pokud by i ta druhá Topolánkova vláda důvěru nezískala a Vlček rezignoval, byla by celá situace v patu. Bez předsedy Sněmovny nelze ve Sněmovně projednávat zákony atd. Žádný kandidát by neměl většinu. Nezbylo by nic než předčasné volby. Žádný návrh na premiéra nebyl předložen či schválen. Důkaz, že jmenování předsedy vlády již odpočátku Sněmovnou nemusí být zárukou hladkého ústavního procesu.

Je to jenom jeden příklad z mnoha možných. Důkaz, že je třeba postupovat uvážlivě, vážit "na zlatých vážkách" každé slovo, každou změnu. 

A tak trochu pokory, respektu, zdrženlivosti. Ústavní činitelé přicházejí a odcházejí a měnit ústavu podle toho, jak si který představuje své kompetence není moudré. A neguje to pozici Ústavního soudu, který zde je k tomu, aby ústavnost střežil.