Vzpomínky na budoucnost - programové prohlášení vlády

     Napadá mě heslo „vzpomínky na budoucnost“. Za 24 let po roce 1989 mě nikdy nenechalo programové prohlášení v klidu. Podstatnou část té doby jsem byl v postavení, kdy se jeho část o bytové politice dotýkala mé práce, mého odborného zaměření.

Čalfova vláda jmenovala zmocněnce vlády pro bytovou politiku. Ota Karen sestavil tým odborníků a koncepci zpracoval. Když ji ale konzultoval s ministrem financí (Václav Klaus) tak se pan ministr vyjádřil, že moderní tržní hospodářství žádné koncepce nepotřebuje. Tím to skončilo.

     Klausova vláda tak žádnou koncepci nechtěla. S týmem představitelů různých nevládek (bytová družstva, nájemníci, vlastníci, stavební firmy) jsme tedy zpracovali návrh textu, který jsme odeslali premiéru Klausovi. Pozval mě na koaliční poradu tehdejší vlády. Když jsem začal mluvit o ekonomizaci regulovaného nájemného, přes odpor pánů Kalvody, Luxe i dalších kteří souhlasili mě nazval asociálem a poslal mě za profesorem Robertem Holmanem, ať si s ním popovídám. (současně dereguloval vše, energie, služby a zavedl nás na pokraj kolapsu. Obce nechtěly ztrátové nájemní byty, vlastníci hrozili žalobami...)

      Robert Holman mě mlčky vyslechl a skutečně napsal „koncepci bytové politiky“. Měla jeden a půl stránky a jediné heslo: Co jde zprivatizovat, tak privatizovat. Družstevní byty, obecní byty. Lidé s nižšími příjmy jako by neexistovali, sociální bydlení, neziskový sektor – nic.

     Tošovského vláda a její ministr pro místní rozvoj Tomáš Kvapil byli první, kteří přinesli ucelenou vizi co s vlastnickým, družstevním, nájemním bydlení, s novou výstavbou. Mělo to jen jednu chybu – nebyl čas ji realizovat.

     Zemanova vláda byla vstřícnější a pan profesor Císař nesporně odvedl slušnou práci. Vznikl státní fond rozvoje bydlení, rozšířila se podpora ekologických opatření, zateplování... ale nenašel energii řešit rodící se problém – regulaci nájemného. Spory mezi vizí ministerstva financí a místního rozvoje nepřekonal ani on, ani jeho nástupce Petr Lachnit. Ani dokončení právní úpravy vlastnictví bytů-to jsme prosazovali výhradně mimo vládu, poslaneckými návrhy.

     Popravdě – nebýt tandemu poslanců Jan Bláha-Evžen Snítilý a pomoci Hany Marvanové, tak bychom postupně 10 novel zákona o vlastnictví bytů, obchodního zákoníku a dalších zákonů neprosadili.

     O etapě 2004-2006 by měli hovořit jiný. Byl jsem náměstkem pro bytovou politiku na MMR, vláda schválila naši koncepci, přijali jsme zákon o „regulované deregulaci“ tedy jednostrannému zvyšování nájemného v pětiletém cyklu s možností korekce navýšení. Navrhovali jsme nové formy v oblasti sociálního bydlení.

     Topolánkova vláda po noci dlouhých nožů měla jiné priority. Ministr Čunek řešil „své problémy“ a tak koncepci ani nezměnil, ani nerevidoval. Dík této ignoraci neprovedl ani potřebné a možné korekce navýšení nájemného, nereagoval na rodící se sociální problémy, zkrátka marná téměř čtyři léta.

     Fischerova vláda měla závazek „nedělat nic zásadního“ a tak – nepomohla, neublížila, byť sama nečinnost je také činnost. Neřešené problémy zbytněly.

     „Lehký vánek – Topolánek nahradil čistý Nečas“. Jeho vláda nechala externí firmě KPMG vypracovat novou koncepci bytové politiky, kterou vláda schválila. Nelze jí upřít řadu změn, o jejich důsledcích budeme hovořit až po nějaké době.          Nová úprava soukromého práva přinesla mnoho (až zbytečně) nového, složitého, akademického. Bytovou politiku této vlády bych přirovnal k vědeckému bádání o možnostech, na jejichž realizaci jí moc nezáleželo. „Zrušíme ministerstvo, dovedu si to představit,“ říkal sám ministr.

     A tak jsme v současnosti. Nezažitý občanský zákoník přinášející nejen svobodu smluvní, ale i nová rizika, zákon o korporacích. Jedna stránka zákona skvělá, druhá hrozná. Tisíce subjektů jsou na rozbouřeném moří (společenství vlastníků, družstva) a stát si „myje ruce“.

     A to nejhorší. On ten výrok Václava Klause v úvodu mé úvahy je, v jisté alternativě, pravdivý. Nevytvořili jsme segment kde trh nemá působit buď vůbec, nebo jen omezeně. Tím je sociální bydlení. A tak trh pronikl i tam. Ubytovny, kde nuzné byty pronajímané za částky podpory v hmotné nouzi za částky až trojnásobně vyšší než tržní nájem v místě obvyklé jsou výsledkem nabídky, poptávky, podnikání s cílem dosáhnout za každou cenu zisku. Trh se prosadil. A platí to daňový poplatník, lépe řečeno, přeplácí.

     Současnost? Koaliční smlouva ostýchavě uvádí cosi o sociálním bydlení, ale je znát, že jde o klasickou politickou floskuli bez obsahu. Přes to, že v týmu odborníků máme zcela konkrétní a odborníky všeobecně akceptované návrhy, je u mnohých politiků vidět, že toto jejich priorita není. Tedy až na (zaplať Bůh) osobu, která má tuto oblast v gesci – ministryni Věru Jourovou. Ta si naše texty vyžádala a doufáme, že je využije v programovém prohlášení.

     O budoucnosti a pokračování budoucích vzpomínek tak rozhodne nová vláda. Buď prosadí nutné změny, nebo dál nechá kvasit problém zejména sociální, až ten proces přinese výbuch problémů.

     Chceme levné bydlení pro občany se středními a nižšími příjmy. Navrhujeme sociální bytové družstvo, jehož úprava je již platná a účinná. Financovat takovou výstavbu kombinací finanční spoluúčasti v rozumné výši a adresné pomoci z evropských zdrojů, například sociálního fondu.

     Navrhujeme postupné nahrazení zmíněných ubytoven formami neziskovými. Není řešením restrikce ze dne na den, to jen vyženeme nejchudší vrstvy na ulici. Ale stanovení určitých parametrů je jistě na místě.

     Zákon o sociálním bydlení pak musí řešit podmínky sociální pomoci pro všechny potřebné – dočasně i trvale omezených ve schopnosti opatřit si bydlení na trhu.

     Musíme přinést nástroje obcím, které umožní předat jim určitou odpovědnost a dát jim také nástroje, aby tuto odpovědnost za sociální bydlení mohly převzít.

     Koncepce bytové politiky nové vlády by měla řešit mnohem více, od energetických úspor, monitoringu vývoje v nájemním bydlení přes pomoc desetitisícům společenství vlastníků a malých družstev konče.

     A tak, jak v plynulých 24 letech očekáváme, jaký trend v bytové politice bude pokračovat. U této vlády s důvěrou v gesčního ministra, jehož návrhy však musí schválit celá vláda a akceptovat Parlament.