V politice, jako v životě vůbec, „nic netrvá věčně“. V některých zemích je to i ústavní princip, například řada demokracií umožňuje prezidentům pouze dvě za sebou následující funkční období. Premiéry však požírá neúspěch v následných volbách. Co s nimi dál? Demokratické zásady považují za žádoucí, aby se složení vlády formovalo podle výsledků voleb do Parlamentu. A jen výjimečně se některý politik po vítězství ve volbách, stal premiérem více než dvakrát za sebou. Znám například případy Britských konzervatistů -Margaret Thatcherová (v čele vlády 1979 až 1990), John Major (1990 až 1997) nebo labourista Tony Blair (v čele vlády 1997 až 2007).
Naši politici ( a také politologové) často žehrají, že ač dvacet let po revoluci, jsme ještě „mladá a nezralá“ demokracie a hledí s obdivem na západ od naší hranice. Jak se třeba Britští konzervativci chovají k bývalým předsedům své strany, kteří ve volebním klání v minulosti neuspěli?
Po Johnu Majorovi, od roku 1997 až do voleb v roce 2010 vítězila v britských volbách labour party, až David Cameron vrátil tuto stranu do Downing Street 10, tedy do tradičního sídla vlády.
Po Majorovi se v čele konzervativců vystřídali William Hague, Duncan Smith a Michael Howard. Ani jeden z nich konzervativce do vlády nepřivedl. Jaký je tedy jejich osud dnes?
Hned dva z nich jsou v současné Britské vládě. William Hague je ministrem zahraničí a Duncan Smith ministrem práce a sociálních věcí. Třetí , pan Howard, je členem Sněmovny lordů.
U nás je to téměř nepředstavitelné. Pokud by budoucí předseda vlády, tedy pokud v duchu současných volebních prognóz zvítězí, předseda ČSSD Bohuslav Sobotka nominoval Miloše Zemana či Jiřího Paroubka do své vlády, a přiznal tento svůj úmysl dnes, pak se asi volebního vítězství v postavení předsedy strany nedočká. Jsme Češi a ctíme jen mocné, jakmile se zdá, že tato moc je již mizivá, bič a pryč! Neúspěch ve volbách se u nás radikálně trestá. Mnohdy stačí jen „menší“ vítězství, než se čekalo, a najednou byl slepý jen předseda, vše je jeho chyba, ostatní již dávno před volbami „prokoukli“ ale jen si jaksi netroufali. Bývalý předseda ztráci vliv a ostatní jeho tvář rychle zapomínají. Když ho potkají, ani nezvednou oči, nepozdraví. Vím, že jsou výjimky, ale převážně je to tak. Hlavně u mladých členů strany.
Osudy několika posledních sociálnědemokratických premiérů jsou nesouměřitelné, ale je tu jistý společný jmenovatel.
Miloš Zeman dobrovolně opustil předsednický post a předal ho Vladimíru Špidlovi, asi aby si uvolnil ruce pro vytoužený prezidentský stolec. Čekal, že premiérem bude Václav Klaus a prezidentem on. Nestalo se, vyhrál Vladimír Špidla. I tak ale mohl Miloš Zeman uspět.
A byli to jeho kolegové z vedení strany, kterým Zeman pomohl do Strakovy akademie, kteří neudrželi jednotu poslaneckého klubu a ač teoreticky Zeman mohl a měl zvítězit, odešel poražen Václavem Klausem. Nemám důvod hledat příčiny, to už udělali jiní, ale byl to „také vztah“ k bývalému předsedovi.
Ten, kdo stál tehdy v čele strany, Vladimír Špidla, neuspěl ve volbách do Evropského parlamentu a byl odejit na post Eurokomisaře. A nyní se, jako jediný, pohybuje v blízkosti současného vedení strany. Výjimka.
Stanislav Gross si možná přece jen zavinil svůj odchod z čela strany sám podceněním kampaně okolo svého bytu, tedy záležitostí, která po nástupu Topolánkovy vlády jeví se býti jako směšná, komentovat ji nebudu. Dnes se nepočítají podezření na miliony ale stamiliony....
A konečně Jiří Paroubek? Energetický razantní dříč s ohromnou autoritou, v dobách kdy byl předsedou strany se na grémiu či předsednictvu a ústředním výboru, pokud vůbec, kritika ozývala jen výjimečně. Byl to souhlas (tak to bylo vždy prezentováno( nebo strach nříci něco jiného? Nikdo si netroufal? Pravdou je že nikdo nic nenamítal, všichni v zásadě souhlasili. Čim více byl respektován, tím více byl hned po volbách zatracován. A kritiků bylaihned většina v sále. Tedy na Ústředním výkonném výboru. Mnohdy těmi, kteří byli v jeho nejbližším okolí jako poradci. No asi si dřív radit netroufli? Pak by dnes měli raději mlčet. Mnozí zmoudřeli do týdne po volbách, někteří do čtrnácti dnů. Čert vem´ taková moudra.
Miloš Zeman již svoji stranu má, o straně Jiřího Paroubka se spekuluje a vyloučit ji asi nelze. Cítí se ještě pln energie a jeho strana, ČSSD, mu žádnou perspektivu nedává. Ve svém volebním kraji nemá šanci být vůbec na kandidátce, stínová vláda je tabu, nikdo nenašel odvahu ho tam navrhnout. Zato výzvy k odchodu ze strany se objevují snad každý týden. Asi by si oddechli, pokud by Jiří Paroubek ohlásil "přestup".
A tak bude ČSSD přijímat přeběhlíky z jiných stran a kdo ví co jim slíbí, a včerejší předsedy ignoruje. Způsob, jak se k sobě lidé v politice u nás chovají je žalostný. Strana Miloše Zemana se sice do Parlamentu o pár desetin procenta nedostala, ale těch více než 4% jistě neodebrala ODS. Pokud by jiné strany levicového zaměření uspěly politickém trhu, zcela jistě to podstatně oslabí ČSSD. Pak si to budou vzájemně vyčítat a vytěsní dalšího předsedu ze svého středu, a karavana půjde dál.
Ne, nejsme již „mladou“ demokracií, ale jsme lidsky deformováni zákulisními intrikami, dohovory, bojem o vliv a postavení. Průřezově, asi všemi stranami. Souboj generací, táborů, vahou počtu členů, vítězové jsou občas přeborníky v sebeprosazení se, ale politické schopnosti či jakákoliv odbornost je španělskou vesnicí. Kdo nejde s námi, jde proti nám, toho je třeba vystrnadit. Nekonečný cyklus.
Členové stran hrají podle divného scénáře, který jim nutí strach o své vlastní postavení, politickou budoucnost. Nemají představu, co by dělali, pokud by nebyli poslanci či senátory. Vlastně skoro nic neumějí, jen prosadit sebe sama na kandidátky. I to je ale jisté umění, pokud straně schází vize, cíl. A zas je na čtyři roky pokoj. Společnost získává postupně patinu juniorních politiků, mladí komentují v televizi, zvou si mladé odborníky, kteří přednáší své eseje od katedry, jak se to načili v nesporně kvalitním studiu. Představa že například K.Kočí je autorem politického programu kterékoliv strany mě naplňuje obavou, že to již programy může dělat každý. A tito pragmatičtí "mládežníci do 36 let" jak se říkalo v totalitě, když už ne jinak, nemají úctu k těm, kdo je včera vedli. A taky je zde cesta k jakýmsi táborům vlivných, proti kterým se neprosadí nic. Bývalý předseda? Jen překáží, je to břemeno. No jen aby to tak bylo. A že mnohým dal šanci k slibné politické kariéře? To je pryč.
Klobouk dolů před Cammeronem. Je to vskutku politik, který se nebojí opřít se o své předchůdce a spolupracovat s nimi. Dává tak znát svoji sílu a sebejistotu. To se o našich politicích říci nedá, ostatně většina parlamentních stran má se svými předsedy problém, i ti by se měli poučit. I předseda ODS a současný premiér Nečas má ke Cammeronovi na míle daleko. Snad jen ty vyhrnuté rukávy na bilbordech, jinak nic. Ale to je již jiná kapitola. O dekadenci naší politické scény a podivném obsazení hlavních rolí ve vládní koalici.
